VA - Wighnomy Brothers – Metawuffmischfelge

Minimal bývá často vnímán jako značně intelektuálská a těžko vstřebatelná hudební škatulka. Poslední dobou také slýchávám stížnosti, že se kvalita minimalových nahrávek čím dál častěji snižuje, hodně tracků zní podobně až stereotypně a vůbec už to prý celé začíná být tak trochu nuda. Jako silný protiargument oběma tvrzením by se dal úspěšně použít čerstvý kompilační mix Metawuffmischfelge producentsko-djské dvojice Wighnomy Brothers. Má něco přes šedesát minut, disponuje komplikovaným tracklistem a vyšel na kvalitní německé značce Freude am Tanzen Recordings, jejíž krédo ne náhodou zní "Nice housemusic since 1998". Shodou okolností patří právě WB.

* recenzi najdete na stránkách www.techno.cz

Crazy Penis - Love On The Line

Crazy Penis aka Crazy P vznikli coby duo Jim Baron & Chris Todd už někdy v roce 1996. Díky nepřeslechnutelnému talentu a citlivé, muzikálně vytříbené produkci rychle zdomácněli na renomovaném - dnes již bohužel neexistujícím deep-houseovém UK labelu Paper Recordings. K dnešnímu dni mají na svých producentsko-muzikantských kontech celkem pět studiových alb. To zatím poslední dostalo název Love On The Line, vyšlo po třech letech na australské značce Tinted Records a výstižně definuje zvukové cítění Crazy Penis v hudebně zajímavém roce 2008.

* recenzi si můžete přečíst na www.techno.cz

VA - Verve // Remixed 4

Když se spojí ten nejluxusnější materiál zlatého fondu světové hudby a parta současných producentů, jimž nejsou cizí slůvka jako progresivita či talent, je dost pravděpodobné, že výsledný produkt bude dostatečně atraktivní jak pro hudební fanoušky tak pro samotné umělce. To si možná řekli pánové a dámy z kultovní značky Verve Records založené vizionářem Normanem Granzvem už v roce 1956. A nemýlili se. Kompilační série Verve Remixed si velice rychle získala své příznivce po celém světě, a tak není divu, že za necelý týden vyjde již její čtvrtý díl.

* celou recenzi si můžete přečíst na www.techno.cz

Booka Shade - The Sun & The Neon Light

Ani Arno Kammermeier a Walter Merziger nemládnou. Oženit se, mít děti... jednou to přijde na každého. Jak oba přiznávají, noční live vystoupení, djing je stále ještě baví a živí. Není ale lehké skloubit denní rodinný život (manželka, děti) a zároveň noční práci v klubu. Jak se s tím vypořádat? Jak a kde nastavit hranici? Dát přednost slunci nebo záři neonových světel? A je to vůbec dobře položená otázka? Právě tohle se snaží reflektovat jejich nové album The Sun & The Neon Light.

Zdá se, že Arno i Walter hledají ve svém životě řád. Jestli se jim to daří lépe nebo hůře nemohu na sto procent posoudit, protože je neznám osobně. Ale pokud bychom tohle album chtěli brát jako paralelní rovinu k jejich vlastním životům, asi bychom měli na otázky položené v prvním odstavci reagovat ve smyslu: Booka Shade trochu plavou v nejistotě. Jinak by neměli, například, potřebu před dokončením alba vyhodit spoustu již připravených skladeb a začít znovu.

Ve srovnání s předchozí geniální deskou Movements (s hity jako Body Language nebo Mandarine Girl), vychází tohle album hůře. Ale ne o moc. Například zvukově jsou si obě alba naprosto podobná, takže pokud vám ještě v uších zní Movements, bude vám od první minuty této desky připadat vše velmi známé. Nadšení ze známého by vám ale vydrželo déle, pokud by Booka Shade kromě zvuku nabídli i nějakou výraznou přidanou hodnotu. Tímto bych nicméně nerad navodil dojem, že zde není, co poslouchat.

Sami Booka Shade mluví o albu jako o desce s filmově-tanečně-rozmáchlými kompozicemi. Je pravda, že vás podobné přirovnání napadne hned při úvodní Outskirts, a také při nájezdu druhé skladby Duke, ale pak už ten pocit zmizí. Podle mého názoru se vám ona "cinematičnost" vybaví v úvodu alba hlavně díky tomu, že jste o tom četli. Třeba právě v této recenzi.

Kromě pomalých, lehce nalomených skladeb jako Solo City, Sweet Lies nebo You Don't Know What You Mean To Me (skladbu napsal Walter poté, co vedle něj usnul jeho právě narozený syn), zde najdete experimentálnější titulní skladbu nebo veselou "country odrhovačku" Dusty Boots. Nic proti těmto výše popsaným skladbám, ale do mozku se vám mnohem více zapíšou spíše tanečnější Charlotte nebo Control Me.

Jaký je hlavní pocit z celého alba? Asi vyklidněnost. A různorodost. "Klubovno" ustoupilo do pozadí.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 40

Laurent Garnier se vrací ke svým kořenům, Housemeister je hot, 5 let Buzzin Fly, Jamajčan Stryke se stěhuje do Plastic City, Kelly Polar je intimní a citlivý, Lumiere opět ztrácí iluze. To vše a ještě mnohem víc v jubilejní čtyřicáté rubrice Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

Kerri Chandler - Computer Games (2CD)

Musím se Kerrimu omluvit. Nedávno jsem totiž vyjádřil pochyby nad kvalitou jeho připravovaného alba. Ípíčko se dvěma ochutnávkami Plong a Kong, které vyšlo těsně před Computer Games, mě sice neposadilo na zadek, ale při zpětném pohledu musím říct, že vyslovit na základě těchto dvou skladeb tolik pochybností a Kerriho de fakto odepsat, bylo poněkud unáhlené.

Jako by můj pozek utrpěl amnézii. Copak jsem úplně zapomněl na Kerriho geniální producentské schopnosti? Copak mi už tisíckrát nedokázal, že umí složit kvalitní alba, nebo připravit kvalitní kompilace? Jistě, že mi to dokázal. Přesto jsem na základě dvou zmíněných skladeb poněkud zpanikařil. Zbytečně, to je vám asi jasné. Computer Games je totiž skvělé album.

Kerri na Computer Games vzdává poctu počítačovým hrám, které miluje, a které kdysi sám programoval. Každou skladbu staví na jiném, snadno od sebe rozpoznatelném zvuku. Všudypřítomné melodické linky se lehce rozplétají od jednoduchých, opakujících se částí, do složitých, na sebe se vrstvících explozí (většinou) pozitivní nálady. Každého musí dostat na lopatky například hned první skladba Fortran. Nádherný, letně vyklidněný deep housový track ve vás probudí příjemné emoce, kterých se nezbavíte po celý zbytek desky.

Přestože příběh o Chandlerovi a tomhle albu jako poctě počítačovým hrám najdete všude, nelze říct, že by Kerri poctu vzdával nějak přehnaně. Osobně bych řekl, že pouze v posledním roce začal hrát hry víc než dříve, a protože měl zrovna potřebu vydat desku, spojil si obě věci dohromady. A vytvořil PR text. Občasné hlášky nebo zvuky ze starých počítačových her zde sice jsou, ale spíš jen pro pobavení (i když mě zrovna nijak zábavné nepřipadají, spíše ruší). S hláškami a zvuky ale není pracováno jako v hiphopovém mixtapu, kde by zaznívaly nejspíš každou chvíli. Jednoduše: na Computer Games najdete pouze kvalitní deep housové a tech-housové skladby. Ať už složené při Tetrisu nebo ne. Těžko to někdo pozná.

Ne každý producent dokáže utáhnout dvě cédéčka (hodně producentů utáhne horko těžko i jedno). Kerri má ovšem talent, který prostě a jednoduše na jedno cédé nestačí. Každý by měl pocit, že pár věcí nebylo dopovězeno. Proto je prostor na dvoucd v případě Computer Games naprosto ideální. O to víc, co jsem o Computer Games předem pochyboval, o to víc nyní tohle desku zbožňuji.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Fabriclive 39 mixed by DJ Yoda

Když se o někom řekne: "hulí jako fabrika", myslí se tím, že vykouří několik krabiček cigaret denně. Když se o nějakém vydavatelství řekne, že "vydává jako Fabric", myslí se tím, že vypouští do světa několik kompilací ročně.

Podle britského časopisu DJ Mag je Fabric nejlepší klub světa. Nikdy jsem tam nebyl a nejspíš se tam nikdy nepodívám, ale pokud bych mohl zvuk a kvalitu klubu posuzovat alespoň podle mixovaných kompilací vydávaných pod hlavičkou Fabric, které se navíc snaží právě zvuk klubu reflektovat, určitě nebudu proti jeho prvenství nic namítat.

A kdyby se volila nejlepší kompilace světa? No, upřímně, obě kompilační řady labelu (Fabric a Fabriclive) by byly hodně vysoko. Možná úplně nejvýš. Dohromady 80 mixovaných cédé. To už je pořádná nálož.

Třicátý devátý díl řady Fabriclive, která je věnována zalomeným beatům (hihop, dubstep atd.), připravil britský DJ Yoda. Jméno si udělal díky mixtapům How to Cut and Paste, ale tímto kouskem se zařadil, v uvozovkách, do síně slávy. Já vím, že trochu přeháním, ale nemůžu si pomoct.

O Yodovi se říká, že je to takový DJ Shadow, ale se smyslem pro humor. Což sice neznamená, že se při poslechu jeho skladeb nebo mixů budete smát a za břicho se popadat, a že bude padat jeden vtip za druhým. To ne. Spíše se budete permanentně usmívat nad zajímavými nápady, spojeními, nad nečekanými změnami hudebních stylů, nad skladbami, které nikdo jiný před tím nepostavil vedle sebe do kontrastu.

DJ Yoda se neuvěřitelně plynule a se šarmem sobě vlastním pohybuje mezi hiphopem devadesátých let, drum and bassem, grimem, zvuky z osmdesátých let, popem… jednoduše, je to mazec.

Při poslechu mixu jste prakticky neustále ve střehu. Objevujete poprockové The Coral, jste odneseni do vašeho mládí skupinou Bel Biv Devoe a skladbou Poison. Ulítnete si na dívčí skupině Salt And Pepa a jejich nezapomenutelném Push It. Anebo na něčem úplně jiném: třeba na Minnie Riperton a jejím krásném hlase ve skladbě Lovin You, kterou určitě znáte z nejrůznějších romantických filmů.

Máte rádi Londýn? Pak asi nemůžete nemilovat drum and bassové klasiky: Adam F – Circles a Dj Zinc - Super Sharp Shooter. London Is The Place For Me. London, This Lovely City. Kdo by nechtěl žít v Londýně? Tam to žije!

Jediný moment, kdy si řeknete, že by věci mohly být jinak, nastane při swingově laděné skladbě od Jurassic 5. Co na to DJ Yoda? Hned šoupne instrumentální verzi známé Sexual Healing hrané orchestrem The Hot 8 Brass Band, která vás prostě rozseká. A rozesměje.

Pokud vás snad, nedejbože, při poslechu Fabriclive 39 napadne, že to vše zní jednoduše, a že nebylo problém něco takového natočit, nevěřte tomu. Za Fabriclive se skrývá práce jako na kostele.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

4 Hero - ...Mixing

Zhruba před deseti lety založil berlínský DJsko-producentský tým Jazzanova label Sonar Kollektiv, jenž si svým osobitým přístupem k hudbě vydobyl respekt a pozitivní renomé téměř po celém světě. Fanoušci se pak každým rokem namlsají spousty lahodných a více i méně jazzy releasů. Jedním z těch opravdu povedených je beze sporu kompilační série nazvaná jednoduše ale výstižně ...Mixing. V minulosti se na ní vyznamenali sami Jazzanováci (2004) či duo Âme (2006). Každý z výše jmenovaných projektů se se svým dílem vypořádal jinak, po svém, ale pokaždé byl výsledek více než příjemný a hlavně muzikálně zajímavý. Hudební rozpětí této série si určitě zaslouží pochvalu. Uběhly další dva roky a tuhle sérku si užívám ještě o něco víc. Proč? Protože 4 Hero, tedy přesněji řečeno jedna polovina 4 Hero - Dennis McFarlane aka Dego.

* celá recenze na www.techno.cz

Funk D'Void – Sci-Fi Hi-Fi Vol. 04

Soma Quality Recordings je vynikající label, Sci-Fi Hi-Fi parádní série a Funk D'Void excelentní producent. Na čtvrtém díle kompilace, která dává vyvoleným mix-kompilátorům nezvyklou porci tvůrčí svobody (v minulosti zadiktovali Ewan Pearson, Luciano a Alex Smoke), však dokazuje, že je i skvělým djem. Tentokrát nás neuchvátila ani tak technická stránka mixu jako spíš harmonická kombinace různorodých poloh elektronické hudby - především pak rovného beatu a mistrovo citlivé nakládání se zvukem & náladami. Celý mix nemá takřka slabého místa. Ať už preferujete tanec nebo poslech, stojí to za to. Lars elegantně kombinuje placky staršího i aktuálního data, přičemž jsou jeho hlavními prostředky deep-house, tech-house a také minimal. Nebojí se však použít ani atraktivní downtempo kompatibilní s celkovým konceptem mixu. Celé je to především o pocitech – od euforie po melancholii. Intoušci si mohou popřemýšlet, citlivky si užijí své emo, tancechtiví milovníci kvalitní house music mohou zavlnit boky do nikam nespěchajícího přesto zábavného rytmu. Naleznete zde leccos. Svá dílka poskytli umělci jako Lusine, Joel Mull, Vector Lovers, H-Foundation, Beroshima, Cloud, Dirt Crew, Two Armadillos ale i vyklidněný Alex Moran (příjemné připomenutí naší oblíbené značky Glasgow Underground). Jako remixéři se vyřádili například všudypřítomný Apparat, starý známý Jimpster, neméně respektovaný King Britt i autor mixu osobně pod schízami Funk D'Void či Francois Dubois. Mistrovský kousek, málokterou kompilaci jsme si v poslední době užili víc. Jejím jediným úskalím je decentní žánrová nevyhraněnost. Máte-li rádi striktní tucky, zkuste jiný mix. Máte-li rádi zvukovou eklektiku bez předsudků, pozor na spodní prádlo. Příjemný poslech.

* recenze vyšla v rubrice Narovinu 39

Burial a DJ Kicks

Žádný výroční žebříček nejlepších alb za rok 2007 neopomněl zmínit desku londýnského producenta Buriala. A většina z nich dokonce album Untrue posazovala rovnou na příčku nejvyšší.

Letos sice Burial nové album neplánuje, nicméně přesto o sobě dá vědět velmi důrazně. Zanedlouho se totiž na pultech obchodů objeví jeho mixovaná kompilace, která vyjde na labelu !K7 pod hlavičkou populární mixované řady DJ Kicks.

Burial slibuje postavit vedle sebe techno skladby, rhythm and blues, dubstep a spoustu dalších stylů. Myslím, že se máme na co těšit.

Ghostly Swim

Jsou nejlepší věci zadarmo? Posuďte sami.

Label Ghostly se totiž rozhodl ve spolupráci s partičkou Adult Swim sestavit devatenácti skladbovou kompilaci a nabídnout ji ke stažení zdarma. Najdete na ní skladby od lidí a projektů jako jsou například Matthew Dear, Eliot Lipp, Aeroc nebo Kill Memory Crash.

Kompilaci stahujte zde.

Tracklisting
1. Michna "Triple Chrome Dipped"
2. Dabrye "Temper"
3. The Chap "Carlos Walter Wendy Stanley"
4. Dark Party "Active"
5. Tycho "Cascade" (Live Version)
6. JDSY "All Shapes"
7. Deastro "Light Powered"
8. Mattehw Dear "R+S"
9. Flyamsam "The Offbeat"
10. Cepia "Ithaca"
11. Aeroc "Idiom"
12. The Reflecting Skin "Traffickers"
13. School of Seven Bells "Chain"
14. Ben Benjamin "Squirmy Sign Language"
15. Kill Memory Crash "Hit + Run"
16. Osborne "Wait a Minute"
17. Milosh "Then it Happened"
18. 10:32 "Blue Little"
19. Mux Mool "Night Court"

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 39

Zavolejte SOS a dostanete pořádnou dávku progressivu, Charles Webster produkuje i mixuje, Jesse Rose je Made To Play, Funk D'Void má rád scifi, disco Justus Kohncke, západní pobřeží opět v kurzu. To vše a ještě mnohem víc v novém díle rubriky Narovinu.

* celá rubrika na techno.cz

John Dahlback – Winners And Fools

Geniální hokejový útočník si převezme puk na modré čáře, povodí dva tři hráče, obejde obránce, šoupne blafák gólmanovi a zavěsí pod břevno. Geniální švédský producent John Dahlback to dělá podobně. Ve studiu převezme vládu nad systémem, novými singly si povodí Stephana Bodzina, Ellen Allien i bratrance Jespera, udělá blafák celému labelu Kompakt a pod břevno zavěsí album Winners And Fools.

John Dahlback svými alby i stovkou singlů ukázal, že se ničeho nebojí, a že i ve třiadvaceti letech dokáže doslova pohnout elektronickým světem. Zatímco z velkého množství vydaných singlů občas vypadne nějaká "nedovařenina", jeho alba, kterých je podstatně méně, lze do jednoho označit slovem kvalitní. Včetně posledního. (Trochu Johna podezírám, že alba na CD vydává pouze tehdy, když zahltí všechny lisovny vinylů svými singly. Ostatně podívejte se na jeho diskografii, než se proberete všemi deskami, je poledne).

Dahlbackovo poslední album At The Gun Show znělo nabroušeně, naštvaně. Člověk se chvílemi bál, aby se nepořezal o ostré hrany. Doufal jsem, že Winners And Fools bude o trochu přátelštější. Více vokálů, více užehlených pop melodií, to vše na electro housovém základě. A kupodivu: přání se mi splnilo. Uznávám, že to pro někoho může být s přihlédnutím k Johnově ranější, undergroundovější produkci poněkud málo, ale věřte, že v kontextu současné produkce mnoha jiných skladatelů, je to až dost.

Hned po prvním poslechu zjistíte, že nemá cenu album moc rozebírat po estetické stránce. Byla by to ztráta času. Winners And Fools si prostě jen užívejte. Je totiž docela dobře možné, že vám na moc poslechů nevydrží. Některé skladby by mohly zaznít v progressive setu, najdete zde Felixhousovské disco, pomalé skladby ala Alan Braxe s ženským vokálem nebo Guettoviny s vokálem mužským (za ty bych Johnovi dal nejraději jednu za uši).

V každé skladbě je ke slyšení zajímavý nápad, motiv, melodická linka, ale ne každý nápad je bohužel tak silný, aby obstál natažení a rozpracování do délky pěti-šesti minut. Je zřejmé, že sázkou na uhlazenější, přátelštější album, John svůj autorský rukopis trochu rozmělnil. Ale nebuďme blázni a staňme se vítězi. Winners And Fools. Stejně jde jen o zábavu.


* recenze vyšla na techno.cz

Headtrash

Dvojici Plump DJs asi breakbeatovým fanouškům netřeba představovat. Jejich singly a alba pravidelně vyvolávají vlnu nadšení. Nejinak tomu nejspíš bude i v případě nové desky Headtrash, která se na pultech obchodů objeví v červnu. A kdyby tomu tak nebylo, o čemž silně pochybuji, určitě bude alespoň v breakbeatovém světě o čem mluvit. A to je dobře.

První singl z alba vyšel na konci minulého roku. Jmenoval se System Addict a jen tak cvičně vyhrál cenu za nejlepší breakbeatový singl roku ve výročních cenách Breakspoll. A zcela právem. Docela slušná reklama na nové album.

V žádném případě nečekejte na Headtrash moc instrumentálních skladeb. Plump DJs se chlubí tím, že připravili hodně písní s mnoha mladými, talentovanými vokalisty. Taky určitě nečekejte jednoduché, bezbarvé skladby. Funk, disco, osmdesátkový sound, balearic, punk - toť všechno označení, která Plump DJs používají pro popis alba. Taky se těšíte?

Robert Owens - Night-time Stories

Německý label Compost Records není zrovna typickým případem houseové značky. Kluci a holky z tohoto slavného vydavatelství (nepředpokládám, že by to Michael Reinboth zvládal všechno sám) však mají dostatečně hudebně otevřenou mysl na to, aby kromě futuristického jazzu, inteligentního downtempa a dalších zvukově spřízněných žánrů dali občas šanci i house music. Ovšem pokud stojí za to a má co nabídnout! A to je přesně případ novinky vynikajícího vokalisty Roberta Owense, jemuž house music doslova koluje v žilách.

* celá recenze na stránkách www.techno.cz

The Timewriter na Human Traffix

Není tomu tak dávno, kdy v pražském klubu Roxy během rezidentní houseové noci dje Loutky Human Traffix zaúřadovalo maďarské producentsko-djské duo Budai & Vic. Tento pátek jsme pak mohli přivítat dalšího statného hřebce z respektované německé tech-house stáje Plastic City. Nebyl jím nikdo menší než Jean F. Cochois aka The Timewriter. Talentovaného producenta, remixéra a dje v jedné osobě není třeba představovat, minimálně s ohledem na jeho rozsáhlou diskografii čítající hned několik alb, spoustu menších releasů a hromady oficiálních i neoficiálních mixů. Drtivá většina jeho tvorby vyšla právě na Plastic City, není tedy divu, že se v pátek večer všem fanouškům této kvalitní značky mírně zvýšil tep.

* Celý report najdete na www.techno.cz