Calvin Harris - Í´m Not Alone (live)

Roy Davis Jr. - God Life Music

Roy Davis Jr. oplývá všestranným talentem - přesnými trefami zasahuje srdce posluchačů jednak díky producentskému umu, tak i díky skvělému vokálu. Když si ještě dnes poslechnu acidem ovlivněný debut The Secret Mission, které vyšel před čtrnácti lety, cítím jistou nadčasovost a kvalitu. Nicméně, příjemnější mrazení v zádech pociťuji hlavně z jeho pozdějších, soulful deep housových produkcí. K takovým se řadí i aktuální God Life Music. Podařilo se Royovi složit důstojného následovníka úžasného alba Chicago Forever, které vydal v roce 2004? Určitě ano!

Roy pochází z Kalifornie, ale ještě jako dítě se s rodiči přestěhoval do Chicaga. Vyrůstat v osmdesátých letech právě v tomto městě a nevydat se na cestu skládání house music je prakticky nemožné. Nejdříve byl díky DJ Pierrovi ovlivněn především acid housem; naskočil do Pierrova rozjetého, dnes už legendárního projektu Phuture, z jehož z dílny pochází slavná skladba Acid Trax.

Ovšem acid nebyl jeho jediná láska: také miloval rhythm and blues, soul, gospely a Curtise Mayfielda (díky němu se odvážil vzít do ruky mikrofon a zpívat). A také velmi respektoval ikony jako byli Farley Jackmaster Funk, Marshall Jefferson nebo Lil’ Louis.

Roy se bezpochyby nejvíce proslavil hitem Gabriel, který složil s vokalistou Pevenem Everettem (prodalo se ho celosvětově 250.000 kusů). Kromě práce pro slavný label Strictly Rhythm, pro který vyhledával nové talenty, si získal uznání i svými remixy (např. díky předělávce skladby Lady projektu Modjo se vyšplhal na první místo taneční části americké hitparády Billboard Dance Chart).

Ale dost o historii, zpět do současnosti. Už jen název alba God Life Music napovídá, že tady půjde hlavně o spirituální stránku hudby. Ostatně, oduševnělá (soulful) house music je z velké části právě o spiritualitě. A nemusíte být nutně věřící, abyste při poslechu této desky měli pocit, že vše kolem nás má nějaký hlubší smysl. I díky Royovi lze napsat, že house music neztratila svou duši.

Na God Life Music lze najít jasné kořeny Royova hudebního backgroundu (Chicago). Nechybí rhythm and bluesové vokály, jemné nádechy elektra osmdesátých let (What Cha Gonna Do), křehké beaty a zasněné smyčce (Chicago Heights). Všudypřítomnou oduševnělost asi není třeba připomínat (Paradise, Hold U), stejně jako lehkou "tech" polohu některých skladeb (I Have Vision).

Roy svůj styl nazývá Soul Electrica, neboli soul music spojená s elektronikou (Soul Electrica je také název jeho druhého alba). Většinou podobná označení považuji spíše za marketingovou záležitost, ale musím uznat, že pokud poslouchám jeho tvorbu a představuji si tohle sousloví, není tak úplně od věci. A navíc, dobrý slogan prodává.

Nedá se nic dělat, Roy Davis Jr. mě opět dostal.


* recenze vyšla na techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 49

Návrat piána a melodií, label Mild Pitch je hot, Julius Papp tu bude ještě nejméně tisíc let, Karol XVII & MB Valence z Polska, Chris Lake je šílený a Style Of Eye závodí. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách techno.cz

Silicone Soul - Silicone Soul

Silicone Soul vydali nové album. Už jenom tato samotná věta nemůže nechat v klidu žádného fanouška rovných beatů. Craig Morrison a Graeme Reedie totiž patří k absolutní producentské špičce a jejich alba a singly právem vzbuzují zájem i vysoká očekávaní.

Craig a Graeme letos slaví deset let od chvíle, kdy poprvé zasedli za mašinky a vydali společný singl. Přestože většina producentů při takovémto jubileu vypustí do světa sbírku největších hitů nebo remixů, Silicone Soul tomuto vábení odolali. A připravili regulérní album, v pořadí již čtvrté (A Soul Thing - 2000, Staring Into Space - 2005, Save Our Souls -2006).

Asi bych si netroufnul říct, že je tohle album výrazně horší než předchozí alba. Nerad bych se nechal ukamenovat rozvášněnými davy. Na první poslech jsou to stále titíž Silicone Soul. Používají klasické postupy, klasické zvuky. Celé album stojí, jak je zvykem, někde na pomezí deephouse music a minimalovější polohou techna. Tu se objeví nějaký ten disco prvek, jinde zase trochu temnější elektronika. Beaty jsou dynamické, nálada deep a často hypnotická. Proměnlivá. Možná by se dalo říct, že Silicone Soul skládají takové "elektronické blues".

Zdálo by se, že je vše servírováno ve správném poměru. Ale... Pustil jsem si album několikrát, přečetl si pár aktuálních rozhovorů s oběma producenty, a zjistil jsem, že na mě album začalo působit možná až moc zádumčivě, melancholicky.

Například skladba Dogs Of Les Ilhes je ovlivněná Craigovým novým domovem, uslyšíte v ní samply z okolí, kostelní zvony i štěkot jeho psa. Skladba David Vincent's Blues zase sází na motivy jejich oblíbeného sci-fi seriálu ze šedesátých let The Invaders. Koko´s Song je pro změnu věnována bulharskému fanouškovi, který zemřel několik dní poté, co jej potkali při jednom vystoupení...

Samozřejmě, že vlastní osobnost a aktuální životní pocity do muziky vkládá každý autor, každý je něčím ovlivněn. Ale pokud se nepodaří udržet jistá míra, nemusí se nutně posluchač s autorem ztotožnit na sto procent.

V tomto smyslu se mi vybavuje poslední album Booka Shade, kteří se snažili řešit vztah mezi prací (noční live vystoupení, djing) a snahou o normální rodinný život. A stárnutí. Podobný rozpor se možná nevědomky uhnízdil i v hlavách Silicone Soul.

A stejně jako Booka Shade, ani Craig a Graeme tuhle polohu nezvládli úplně dobře.


* recenze vyšla na techno.cz

Manuel Tur - 0201

Hluboce se musím uklonit před Jamie Odellem (aka Jimpster) a Tomem Robertsem, kteří před více jak deseti lety založili label Freerange. Díky jejich kvalitnímu vydavatelskému citu se z Freerange stal jeden ze zásadních labelů posledních let. Bez přehánění. Vychází zde velké množství různě zabarvených housových singlů: hypnoticky přitažlivých i euforicky nabitých. A také alba. Nyní aktuálně debut Manuela Tura nazvaný 0201.

Manuel Tur je mladý německý producent, který pochází z Essenu. Stejnou poklonu, jakou jsem vystřihnul v prvním odstavci majitelům Freerange, hodlám nyní adresovat i jemu. Na svůj mladý věk (těsně nad dvacet) už toho dokázal docela dost: singly vydal na Agave, SoSound, Bits Music, založil si vlastní label Smokestack Recordings, remixoval Jazzanovu nebo Nicka Holdera, byl nominován v několika kategoriích na Beatport Music Awards atd. atd. A to nejdůležitější: zakotvil u Freerange a vydal zde své první album.

Nutno napsat, že se jedná o výborné album. Náladou a stylem nejlépe popsatelné jako: Charles Webster skládá hudbu s Etiennem De Crecym a Ianem Pooleym. Kdyby se teoreticky protnuly hudební vesmíry těchto tří producentů, mohl by výsledek být hodně podobný. Manuel sám neskrývá inspiraci ve skladbách Sebastiena Legera nebo Swag. Jistě, hudebně zde můžete najít mnoho vlivů i stylů. Úžasně propojených do dech beroucích kompozic.

Manuel má podle jedné rozšířené fámy studio ve své ložnici, takže většina recenzentů neodolala poukázat na fakt, že uvolněnost a poloha alba nemohla vzniknout nikde jinde než právě tam. A neodolám ani já. Ať je to o studiu pravda nebo ne, ložnice je ideální na poslech 0201. A když ne ložnice, tak rozhodně nějaké klidné místo. Nemá smysl ládovat si desku do mp3 přehrávače a chodit po ulici. Tam se síla alba vytrácí v chaosu a nesoustředěnosti. Což jí ubližuje.

Album 0201 není primárně určeno pro taneční parkety. Jedná se o zvláštní mix převážně downtempo nálad s několika uptempo housovými skladbami. Několik skladeb vás bezpochyby nakopne, např. Radical s dunícími beaty a do výšin stoupající melodií, nicméně celé album je spíše "deep". Manuel občas zabrousí do broken beatového (Such A Dream) i ambientního světa (Fade Away), navštíví francouzský sound plný přefiltrovaných zvuků a opakovaných samplů (Shady Tree), aby vzápětí přeskočil oceán a lehce se dotknul i oduševnělejší polohy severoamerické deep house  music. K tomu všemu ještě vokály Marka ´Blakkat´ Bella ("Golden Complexion"), Alexandera Easta ("Will Be Mine") a Lariassy Kapp (Stay). Lahoda.

Nestává se často, aby většina hudebních časopisů dala shodně nějakému albu stoprocentní ohodnocení. V tomto případě se tak stalo. A zaslouženě. Po jarní výborné desce Crash od Miltona Jacksona se 0201 stává dalším pozitivním zářezem na pažbě labelu Freerange.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 48

Lisa Shaw je Free, Jamie Jones si užívá Summertime, Sharam Tayebi jako kovboj, Kubatko s novým ípíčkem, Roy Davis Jr. má hlad a Markus Schulz objevuje nový svět. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku Narovinu najdete na stránkách www.techno.cz

Jack De Marseille - Inner Visions

Spisovatel může projektovat své vnitřní vize na papír, skládat slovo za slovem a vytvořit ucelený tvar, který dostane podobu knihy nebo třeba jen krátkého textu. Hudebník může vnitřní vize transformovat do podoby tónů, melodií a uzamknout je například do podoby alba. A přesně to udělal DJ a producent Jack De Marseille a složil album Inner Visions.

Jack bývá ve Francii označován jako člověk, který udělal pro rozvoj techna na jihu Francie to, co Laurent Garnier pro Paříž. Kariéru nastartoval počátkem devadesátých let. Od té doby si postupně zahrál na všech velkých festivalech a ve všech slavných klubech světa. První singl mu vyšel v roce 1997, debutové album Free My Music v roce 2002 (prodalo se ho přes 16 tisíc kusů).

Jackovo druhé album, které vydal letos v dubnu, je určeno především těm, kdo mají rádi hodně nabasované groovy spodky. Ty jsou základem pro skladby laděné jak do deep house music (So Lovely, Spiritual Life), tak i do techna (Dubaminimalogy, Energizer). Album se nedá jen tak jednoduše zaškatulkovat, protože všechny skladby stojí na pomezí mnoha hudebních vlivů.

Asi vás po poslechu Inner Visions nepřekvapí informace, že jsou Jackovy kořeny hluboko zapuštěny ve stylech "Chicago house" a "Detroit techno". On se ale tyto styly nesnaží kopírovat nebo napodobovat; nabízí rozmanitost a dynamiku.

Jack říká, že svou muzikou chce lidi "překvapovat, dotýkat se jejich duší a přimět jejich těla k tanci".

Za prvé: nejsem si jist, že by tímto albem někoho překvapil. Jednoduše proto, že už dlouho odvádí velmi kvalitní práci, na kterou jsme od něj zvyklí. Takže kvalita je jaksi samozřejmá.

Za druhé: nejsem si ani jist, jestli se deskou dotkne lidských duší. Visuál alba, který pochází od ruského umělce Vika Prokopaviciuteho vás sice může naladit na vlnu abstraktních vizí, barevných a psychedelických výjevů. Nicméně, přestože mohou být vnitřní vize tak živé, že není lehké od sebe odlišit změněný stav vědomí a realitu, myslím si, že tento případ to není. Tady odlišíme vše jasně. V jednom momentě začíná Jack, v druhém realita.

A proto zní nejpřesněji část předchozího vyjádření "přiměje těla k tanci". Což možná může být pro někoho málo, ale já myslím, že je to velmi dobrý důvod, proč si album pořídit. Tancovat se dá ostatně i v leže.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 47

Filippo Moscatello je umělec, DJ Hell na cestě do pekla, Kevin Saunderson s History Elevate, Burial s rovnými beaty, rádiová show Deeper Shades Of House, Karotte zná ženskou duši. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku Narovinu najdete na www.techno.cz

Kubatko - Invincible Me

Hudba na tričku

Zajímavou formu prodeje svého nového alba zvolil americký raper Mos Def. Rozhodl se totiž prodávat album The Ecstatic na tričku. Ano, čtete dobře, na tričku.

Pokud přemýšlíte, jak takové tričko může vydávat zvuky, asi vás zklamu. Tričko totiž nehraje. Na přední straně najdete natisknutý obal alba, na zadní straně pak tracklist. A samotná "hudba"? Tu si musíte stáhnout na internetu díky kódu a internetové adrese, které jsou k nalezení na visačce.

Tričko se bude prodávat za 39 dolarů, což je dvakrát tolik, než stojí cédéčko nebo vinylová deska. Ale proč ne. Marketingově asi dobrý trik.

Piráti v Evropě

Politici často říkají: chcete něco změnit? Tak si založte stranu a poražte nás ve volbách. Proč ne. První vlaštovka už je na světě.

Švédská Pirátská strana podporující bezplatné stahování hudby, filmů a počítačových her z internetu, se stala ve Švédsku největším překvapením voleb do Evropského parlamentu.

Strana totiž podle průzkumů získala 7,4 procenta hlasů a dostane se tak s jedním poslancem do Evropského parlamentu.

Tummaa

Finský producent Sasu Ripatti vydá v srpnu pod pseudonymem Vladislav Delay již své v pořadí deváté album, které ponese název Tummaa.

"Album je o trochu více introvertní a temnější než dřív", říká Sasu. "Proto se také jmenuje Tummaa (v překladu ´tmavý´, ´temnota´). Desku jsem nahrával během ´kaamos´, což je ve Finsku období mezi prosincem a únorem, kdy je ve dne světlo jenom několik málo hodin. Mám tuhle dobu nesmírně rád".

Sasu chce tímto albem změnit pohled na svou produkci vydávanou pod značkou Vladislav Delay. "Zaměřil jsem se na zvuky vytvářené akusticky. Pokud to nebylo nezbytně nutné, nepoužíval jsem elektronické nástroje", říká. Jako důkaz nejlépe poslouží zjištění, že kromě něj se na albu podíleli i dva vynikající hudebníci - Argentinec Lucio Capece (klarinet, saxofon) a skotský skladatel Craig Armstrong (piano, Fender Rhodes).

Zatímco předešlá alba vydával Sasu na labelech jako Chain Reaction, Mille Plateaux nebo Huume Recordings (jeho vlastní label), album Tummaa vyjde na labelu Leaf.

Předvolební klip

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 46

Anil Chawla a Dale Anderson vydávají Roadhouse, label Global Underground o sobě dává výrazně vědět i letos, Peace Division končí, Ricardo Tobar začíná a Milton Jackson stvořil dokonalé album. To vše a ještě Deadmau5 v dalším díle rubriky Narovinu.

* rubriku Narovinu 46 najdete na stránkách www.techno.cz

Valí se na nás DJ

Label Global Underground o sobě dává výrazně vědět i v roce letošním. Po skvělém albu dvojice Anil Chawla - Dale Anderson a kompilaci Bogota 36 v podání Darrena Emersona, se na nás valí nová kompilační řada nazvaná DJ. Jako první se na dvou cédéčkách představí Nic Fanciulli.

"Nick je úžasný DJ a jsem rád, že tuto řadu otevírá. Kdykoliv ho slyším hrát, vždy mě naprosto ohromí", říká zakladatel labelu Andy Horsfield. Jaký je koncept kompilace DJ? Nijak překvapující: dát autorům naprostou volnost při výběru desek, stylu, nálady. "Většina lidí mého věku vyrůstala na kompilacích od Global Underground", říká Nic. "Takže jsem velmi rád, že se můžu právě pod hlavičkou tohoto labelu představit. A navíc v takto pojaté kompilační řadě".

Hoďte na ně granát

Stává se každoroční tradicí, že ve chvíli, kdy se začnou odehrávat techno party pod širým nebem (řádně ohlášené, povolené, na řádně pronajatém pozemku) spustí média neuvěřitelnou hysterii. Jednostranně zaměřené články nemají s objektivním informováním nic společného. Většinou se snažím média obhajovat, ale když si přečtu něco takového, viz http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?c=A090501_142803_domaci_pje, je mi z Idnes.cz trochu nevolno.

"Lidi jsou hodně naštvaní. Já jsem tak rozčilený, že snad vezmu granát a hodím ho na tu technoparty. Tady lidi celý týden pracují, aby vydělali na ty nefachačenka. A pak se ani nevyspí a neodpočinou kvůli tomu hluku. Co úřady, policie? Copak to není nikdo schopný zastavit?", táže se starosta Budkova, Miloslav Záškoda.

Zvolme jej do vlády, jeho nápad s granátem se zdá být univerzálním řešením všeho.