"Paradox úžasné internetové svobody zadarmo stahovat zprávy, fotografie, články, knihy, filmy či videa tkví v tom, že původní majitelé těchto nejen informací, ale především odborných i uměleckých artefaktů, což je zásadní rozdíl, jsou naprosto závislí na tradičním tržním (hmotném) prostředí. Problém je v tom, že internet je příliš veliký a roztroušená reklama málo platí a tak živí dobře jen ohromné planetární “agregáty” typu Amazon, Facebook nebo Google.
Jaron Lanier, (vymyslel mimo jiné termín virtuální realita), ve své knize “You are not a Gadget” (nejste přístroj) přiznává, že sám kdysi pevně věřil, že otevřený internet zvýší konkurenci a nejlepší umělce bude možná ve velkém vytvářet, má teď neskutečný pocit, jako by šlo o retro, jako by se v populární hudbě všechno zastavilo před deseti lety a ti, kteří se snaží proniknout a nemohou rozjet šňůru koncertů a prodávat svá trička “se srocují v oázách tradičního hynoucího průmyslu.”
Co se to vlastně přihodilo? Lanier říká, že internet ovládli servisní firmy, které se pouze vztahují k obsahu a nikoli prodavači obsahu a není divu, že se teď vehementně brání před americkými legislativními návrhy (Pipa a Sopa) aby se staly samy cenzory a omezily svůj vlastní byznys.
Jenomže ideologie otevřeného internetu a jeho nové technologie kopírování i dostupnost se staly zbraní hromadného ničení, co starý xerox a magnetofony nedokázaly."
Lidové noviny, 11.2.2012; Piráti a Majka z planety Gurun; Pavel Klusák
Filmař Jim Jarmusch se vyjádřil v textu téměř manifestačním: „Nic není originál. Kraďte odkudkoli, kde to rezonuje inspirací a kde lze živit naši imaginaci. Hltejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, obrazy, fotografie, básně, sny, náhodné rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, oblaka, řeky a moře, světlo a stíny. Vybírejte si k loupeži jen takové věci, které umějí mluvit přímo s vaší duší. Když se vám to povede, vaše dílo (stejně jako vaše krádež) budou autentické. Autenticita má nedozírnou hodnotu: neexistuje nic čistě původního. A nesnažte se své zlodějství ututlat – jestli chcete, klidně ho oslavujte. Kdyby něco, mějte na mysli, co řekl Jean-Luc Godard: „Nejde o to, odkud věci bereš – jde o to, kam je neseš.“
V dnešním boji o charakter digitálního prostředí prostě neexistuje jen jeden problém: obchod založený na pirátství je stejně zavrženíhodný jako snaha moci naroubovat na nová zákonná opatření kontrolu obyvatelstva. Pro veřejnost je tenhle moment možná jedním z nejhůř pochopitelných bodů celé debaty: ještě navíc když se jí účastní i politické strany, které využívají metafory piráta ve svém názvu a jakoby ji legalizují a ospravedlňují. Digitální dekalog Éra sdílení nepřišla z ničího rozhodnutí, nestojí za ní žádný kartel ani ilumináti: umožnil ji průnik levných technologií do domácností.
Několik poznámek o pirátství, ACTA, autorských právech:
Petr Koubský: ... To, že internet působí dojmem dosti svobodného prostoru, není žádnou jeho specifickou vlastností, ale prostě důsledkem toho, že žijeme v dosti svobodných demokratických zemích, kde nějak takhle vypadá celý veřejný prostor. Piráti, ACTA, Megaupload – to všechno je jen prosazování běžných zákonů v digitálním prostředí. Jiná věc je, že některé z těch zákonů jsou špatné, zastaralé a neadekvátní.
Adam Javůrek: ... nelegálně umístěné filmy či alba stahují tři skupiny lidí. Teenageři, kteří to dělají, protože nemají peníze. Kdyby dílo volně dostupné nebylo, nekoupili by si ho. Obchodně jsou tedy nezajímaví, ale můžou přinést užitek tím, že dílu zajistí publicitu „šeptandou“. Pak jsou tu lidé, kteří stahují, když nemají jinou možnost. Když si chcete třeba pustit nové díly seriálu BBC Sherlock, o kterém všichni básní, máte smůlu, nejsou dostupné. Tady se zábavnímu průmyslu ztrácí hodně peněz. Aby na ně dosáhl, nepotřebuje žádné represivní nástroje, pouze zlepšit ten zmiňovaný servis, což se pomalu také učí. Teprve ta třetí skupina jsou ti, kteří by platit mohli, ale navykli si kdysi na to, že obsah může být zadarmo.
Petr Koubský: Anonymous jsou takový dnešní Petr Kropotkin, salonní anarchisti. Nejsou důležití, nejsou nebezpeční a nejsou zajímaví. ... dělají věci, které jsou povrchně srozumitelné – jako vyřadit z provozu web známé instituce – a zároveň aspoň trochu fotogenické. Televize má díky nim konečně co ukazovat z internetu. A působí tak pohádkově, jánošíkovsky... Vlastně se asi musím opravit, oni důležití jsou. Právě proto – a jedině proto –, že se dovedou dostat do médií. Kéž by to už novináři pochopili: dočasně vyřadit web vlády je snadné a bezvýznamné. Když počmárá zeď Strakovky sprejer, což je přesný ekvivalent těch útoků, taky z toho televize a deníky budou dělat vážnou věc, anebo se tomu bude věnovat jen někdo s kýblem a hadrem? Když jde o digitální technologie, média nechápou, co je důležité a co ne. Anonymous jsou mediálně talentovaní sprejeři digitálního věku, práce pro digitální ekvivalent uklízečky, ne pro politology a tajné služby.
Můžete v rocku vůbec vymyslet něco jiného, když už
všechno bylo řečeno? Když stačí umět zmáčknout céčko, géčko a déčko a udržet
tři minuty rytmus? Ne. A ještě jednou ne. Můžete napsat pomalou a rychlou
písničku, můžete napsat ještě jednu, která se ve sloce táhne pomalu jako kouř
a v refrénu vybuchne jako Etna, ale to je tak všechno, co v rocku můžete
složit. Rockový muzikanti na tom nejsou o nic líp než prodavači hamburgerů a
kebabů. Všichni melou z posledního. „Zkus vymyslet novej hamburger! Zkus jinak namlít
maso. Ani hovno! A zkus napsat jinak písničku! Je to smutný, ale jsme generace
odsouzená k věčnýmu kopírování a akordovýmu vykrádání. Pokud nechceš hrát
techno, tak můžeš vymyslet jenom novej postoj, jiný trička a napsat trochu
jiný texty.“ Pancho Dirk má pravdu. Absolutní pravdu. Techno hrát
nechceme, protože nejsme roboti. Funk nebo hip-hop taky hrát nechceme, protože
nejsme černoši. Takže zkoušíme najít novej postoj. Hlavně ale chceme hrát.
Autorské zákony nechrání myšlenku, nýbrž dílo. Konkrétní formu, jak tuto myšlenku někdo pracně převedl do románu, písně, symfonie, divadla, filmu, designu, vědeckého objevu, technického vynálezu, technologického postupu. Dokud to neudělá, jeho myšlenka je nechráněná a může mu ji kdokoli sebrat a přetvořit v chráněné dílo. Dílo znamená něco, do čeho někdo investoval talent, trénink, práci, čas a hmotné prostředky. Část peněz z prodeje patří jemu a s nimi i zákonná ochrana před krádeží. Kromě toho, co mu sebere na daních stát. V tom se stát činí. Má za to povinnost jeho vlastnictví (a tím i své daně) chránit. Ochrana osobního vlastnictví je základem svobodné prosperující společnosti a její porušení vždy vedlo k totalitě.
...tvoří-li někdo, když má „inspiraci a musí to z něho ven“, neříká se mu tvůrce, nýbrž amatér. Tvůrcem se stává teprve tehdy, až se propracuje k profesionalitě, která si najde publikum ochotné za ni zaplatit. To většině tvůrců ve většině tvůrčích oborů trvá desítky let tvrdého učení a práce. Neplacené. Ve volných chvílích, po jiné práci, z jejíhož příjmu si mezitím tvorbu musí subvencovat, než ji dokáží prodat.
Svobodný trh se tomu říká. Ten si sám stanoví, za jaké ceny se díla prodávají. Pirátství není trh nýbrž lup. Odepřít tvůrcům jedinou spravedlivou odměnu, jíž je příjem peněz měřený počtem prodaných kopií, to nenapadlo ani komunisty.
Piráti jsou celosvětové hnutí mladých lidí, kteří si uvědomují, že svobodné sdílení dat na Internetu je nesmírně důležité. Internet přináší informace, umožňuje spolupracovat milionům lidí napříč kontinenty, lze tam zpřístupnit veškeré lidské vědění a kulturní díla, je prostorem pro tvorbu a inovace, umožňuje transparenci, přináší nová pracovní místa, ekonomický rozvoj a prosperitu. Piráti chtějí reformovat zastaralé autorskoprávní a patentové zákony a bránit se invazi státu a komerčních společností do našeho soukromí.
A říkat tomu krádež je opravdu na místě: něco vymyslíte, dáte dohromady, investujete do toho spoustu času i myšlenek, a nakonec si to někdo další přivlastní a zveřejní bez zaplacení. Je to stejné, jako kdyby knihkupec vystavil nehlídané zboží před obchodem a nechal na kolemjdoucích, zda knížku vezmou do ruky a vejdou s ní do krámu, nebo si ji odnesou na základě jakéhosi absurdního dojmu, že obchodník má příliš vysokou marži a nezaslouží si tudíž dostat jakékoliv peníze. O spisovateli a vydavateli ani nemluvě, ani na ně nemysle. Když už kradu, je hezké vědět, že jsem zloděj, hezčí, než si vytvořit rozsáhlou ideologii, aby to vypadalo, že mám na tu krádež právo.
HN: A co je řešení? Tvrdší protipirátské zákony?V tomhle ohledu jsem liberál. Mám pocit, že každý nový zákon nebo zákaz vede zase jen k dalšímu obcházení, neboť čím tlustší zákoník, tím hůře. Spíš se společnost natolik zkultivuje, že, metaforicky, přestane být “in” například utíkat z hospody bez placení. Kdy i osmnáctiletí a dvacetiletí “bez peněz” už se nebudou moci vychloubat, že šli na pivo a utekli bez placení, poněvadž by to bylo trapné. Je to idealismus jako prase, ale nevidím jiné řešení, věřím, že to možné je. V roce osmasedmdesát třeba nebyl problém kouřit v přítomnosti dětí v bytech, kde žila rodina, nicméně když si dnes kuřák zapálí ve vlastním bytě v přítomnosti děti, každý na něj kouká jako na asociála. Atd.
Staré
“dobré” časy, kdy měla každá myšlenka svého vlastníka, jsou navěky
pryč. Za prvé proto, že jediné, co každý dělá je, že recykluje stále ty
stejné čtyři motivy: milostný příběh mezi dvěma lidmi, milostný
trojúhelník, boj o moc a příběh putování. A za druhé proto, že jediné,
co spisovatelé chtějí, je být čtený, ať už v novinách, pamfletech, na
blogu, anebo facebookové nástěnce.
[...]
Když
sníte pomeranč, musíte se vrátit do obchodu, abyste si koupili další. V
tomto případě je pochopitelné, že zaplatíte na místě. Avšak u
uměleckého díla si nekupujete papír, inkoust, štětec, plátno či noty,
ale myšlenku – zrozenou z kombinace těchto produktů.
Britský časopis DJ MAG vyhlásil nejlepší skladbou roku "Something Special" od Miguela Campbella.
Volně podle článku z čísla 505.
"Something Special" začala svoji klubovou pouť na začátku léta 2011 na Ibize jako neznámá skladba. A po skončení sezóny? V každém klubu se ozýval nadšený sborový popěvek “Something special, sexy, wonderful”. I díky němu se skladba stala ideálním zakončením večera a vlastně i jednoduchou definicí toho, o čem celý večer byl. Miguel se dohodl s kamarády Richy Ahmedem a Russem Yallopem, že budou touto skladbou ukončovat každý svůj set.
"Díky tomu si ji začala spousta lidí pamatovat a také pro mnoho z nich se Something Special stala nejoblíbenější skladbou letošního léta", říká Miguel.
Spousta lidí tipovala, že skladbu složil nějaký mladý objev, nová tvář na taneční scéně, a ne málo známý producent, který vydává desky od roku 2006. "Už jsem vydal dokonce 4 alba - dvě pod svým vlastním jménem a dvě s mým kamarádem Mattem Hughesem pod pseudonymem MAM. Ale nikdo je neslyšel, protože jsem je vydal na svém malém nezávislém labelu Outcross", říká Miguel.
Do většího povědomí se Miguel dostal až v roce 2010, kdy vydal ípíčko "Baby I Got". I když on sázel hlavně na titulní skladbu, většina posluchačů si oblíbila spíše druhou stranu desky, právě skladbu Something Special.
"Původně jsem ji nahrál už v roce 2008 ve stylu francouzské house music. Pak jsem přidal i vokál, ale nebyl jsem si jistý, jestli ho tam mám nechat, anebo ne. Nicméně každý mi říkal: takhle zní skladba skvěle, musíš ji vydat s vokálem".
Campbell nečekal, že se skladba stane takhle slavnou. "Asi na ní je něco vyjímečného, nicméně si myslím, že jejímu úspěchu pomohl i fakt, že lidé jako Soul Clap poslední dobou hodně popularizují house music a dostávají ji zpět do zorného úhlu posluchačů".
Miguel Campbell právě připravuje album, které během několika měsíců vyjde na labelu Hot Creations.
Lolita z předměstí; autor: Pavel Turek; RESPEKT (9.ledna,2012)
"Zvýšený zájem o Lanu Del Rey je vysvětlitelný i tím, že nabízí takový typ ženy, který ze současné scény dávno vymizel. Popová hudba byla jedno z důležitých kolbišť, kde v posledních desetiletích probíhala symbolická emancipace žen. Slavné zpěvačky rády stavěly na odiv nezávislost i sílu. Velký kus práce na tomto poli odvedla Madonna. I proto černošské hvězdy r’n’b v současnosti vystupují jako sexuální dračice, provokativní Lady Gaga zase svými drsnými převleky smazává hranice mezi jednotlivými pohlavími a i taková Amy Winehouse byla figurou, která si nenechala od mužů nic líbit. Dokonce i když britská hvězda Adele zpívá v taktéž nostalgicky laděném duchu o zlomeném srdci, vyzařuje z jejího mocného hlasu nezdolná síla a vášeň. U Lany Del Rey, která se s jejím fondem nemůže srovnávat, však posluchač najde jen osudovou oddanost a nezdravou fixaci na zjevně špatné partnery. Není dnes jiné zpěvačky, která by v textech strpěla, aby se její partner povaloval na gauči a popíjel pivo."
Ačkoliv skupina Aventura, hrající styl bachata, během posledních deseti let pravidelně vyprodávala Madison Square Garden a další arény v celé zemi, a prodávala miliony desek, Anthony Santos, hlavní zpěvák skupiny známý svým latinskoamerickým fanouškům pod pseudonymem Romeo, zůstal mimo španělsky mluvící svět naprosto neznámý.
Nyní se ale věci nejspíš rychle změní. Nedávno totiž Santos vydal své první sólo album nazvané "Formula Vol. 1", které obsahuje na jedné straně spolupráce s Usherem nebo Lil Waynem, a na druhé straně spolupráce se španělsky mluvícími umělci jako jsou flamenco kytarista Tomatito nebo raper La Mala Rodriguéz. Kromě toho se Santos chystá natočit pilotní díl sitcomu pro ABC, který vypráví o mladém dominikánci-američanovi a jeho komplikovaném vztahu s vlastním staromódním otcem, který se do Ameriky přistěhoval z Dominikánské republiky.
"Jakým směrem bych se ve své tvorbě měl dát, abych nedělal nutně úplně to samé jako v Aventuře?", byla myšlenka, která prolétla Santosovou myslí poté, co se skupina Aventura rozhodla dát si pauzu, aby každý člen mohl pracovat na sólo projektech. "Vždycky jsem se chtěl pokusit zpívat i v rámci jiných stylů, objevovat něco nového. Ale chci si být zároveň jistý, že to lidé nebudou brát, že už jednoduše nebudu ´bachatero´, že jsem se zaprodal. Snažím se mezi tím udržet rovnováhu."
Bachata je styl založený na strunných nástrojích a perkusích, taneční hudba, která vznikla ve slumech a třtinových polích Dominikánské republiky. Do Ameriky ji přivezli dominikánští imigranti. Skupina Aventura, jejíž členové (kromě jednoho) se narodili v New Yorku, žánr zmodernizovala: zpívala mixem španělštiny a angličtiny, vstřebala hodně vlivů pocházejících od R&B zpěváků a nabídla Santosův hlas - vysoký tenor přecházející do falseta.
Zatímco většina desek Aventury byla vydána na nezávislých labelech a bez velkých producentských jmen v pozadí (první velký úspěch mělo album nazvané We Broke The Rules z roku 2002), Santos vydává CD pod hlavičkou vydavatelství Sony. Tahle společnost již má ve svém portfoliu spoustu latinskoamerických umělců, kteří úspěšně pronikli na anglicky mluvící trh: Marc Anthony, Gloria Estefan, Ricky Martin nebo Shakira. Nicméně všichni z nich měli úspěch díky anglicky nahranému albu. Santos trval na tom, že většina skladeb na jeho albu bude zpívána španělsky nebo španglicky (spanglish), což je směs španělštiny a angličtiny, kterou Santos při mluvení preferuje.
"Výše zmínění umělci mají v historii naší firmy důležité místo. Označujeme je jako ´první vlnu´", říká Ruben Leyva, president Sony Music, US Latin sekce. "Romeo pro nás definuje druhou vlnu. Dělá vše na základě vlastních podmínek, a nemyslím si, že s tím má co do činění demografie. Žijeme v jiném světě než před deseti lety. Hispánci jsou součástí kulturního mixu, což mu umožňuje oslovit mnohem více lidí, i když bude zpívat španělsky". Podle sčítání lidu z roku 2010 žije v USA více než 50 milionů hispánců, což dělá z latinskoamerických obyvatel nejpočetnější skupinu ze všech minoritních skupin v Americe. Devadesát procent všech lidí, kterým je 18 nebo míň než 18 let a patří do této skupiny, se narodili v USA a většina z nich mluví oběma jazyky a konzumují kultury jak čistě americkou, tak latinskoamerickou. Což otevírá velmi atraktivní trh pro hip-hop, R&B a popové umělce, kteří nyní s napětím očekávají, jak dopadne Santosův crossover. "Vytváříme historii", říká Usher při natáčení videoklipu ke skladbě Promise, skladbě, ve které zpívá ve stylu bachata se Santosem za doprovodu pulzujícího requinta, což je malá kytara, která patří k základním páteřím žánru.
George Noriega je kubánskoamerický skladatel a producent, který pracoval s Jennifer Lopez, Gloriou Estefan nebo Shakirou a vyhrál Grammy. Santos s ním spolupracoval na skladbě Promise.
"Slyšet Ushera ve stylu bachata, je velmi cool a svěží", říká Noriega. "Když skladbu slyšíte v rádiu, cítíte z ní novou příchuť, kterou jste do té doby nepoznali. Zvedne vám to náladu, obzvláště díky Romeovu originálně znějícímu hlasu". Santosův hlas je opravdu neobvyklý a je také klíčem k jeho úspěchu. Santos je vysoký a svalnatý muž, vypadá trochu jako basketbalový hráč, kterým se koneckonců kdysi chtěl stát. Jeho hlas zní při mluvení chraplavě. Ale když zpívá své písně o lásce, která nedošla naplnění, hlas zní sladce, je vysoce posazený a oduševnělý, podobný Luther Vandrossovi nebo Smokey Robinsonovi.
"Dívala jsem se na video k Promise, a Romeo působí na ženy jako neuvěřitelně zranitelná postava", říká Deborah Pacini Hernandez, autorka knihy “Oye Como Va! Hybridity and Identity in Latino Popular Music” a profesorka antropologie na Tufts univerzitě. "Je sladký, má hlas, který prosí, je sípavě zranitelný, a pro ženy tím pádem ohromně aktraktivní. Bachata není hiphop nebo reggaeton, je to hudba, ve které jsou muži něžní, ukazují víc svou emocionální stránku a také je to stále hudba taneční".
Ještě je brzy říkat, jestli "Formula" bude mít komerční úspěch, ale první singl You, strávil 7 týdnů na vrcholu americké hitparády v části latinskoamerických umělců a Promise se také dostal na první místo. Na internetu, Vevo, již vidělo videoklip více než 4 miliony diváků.
"Nikdy jsem neměl rád termín crossover. Nebo alespoň tu definici, která je všobecně používaná: že když nahrajete album v angličtině, jedná se o crossover", říká Santos. "Prostě jsem cítil, že když se snažím proniknout do druhého světa, proč by anglické publikum zároveň nemohlo proniknout, tedy udělat crossover také, do mého světa?".
Na otázku, jestli si myslí, že anglicky mluvící publikum je připraveno na tento skok, odpovídá, že neví. " Ale vím, že jsem já připravený na ně", říká. "Musíte holt riskovat, a to je to, co jsme dělali i s Aventurou".
Santos sklouzl do španělštiny a pronesl jedno staré přísloví: “De los cobardes, no se ha escrito nada,” neboli “Ještě nikdy nic nebylo napsáno o zbabělcích".
Pro jeho jeho generaci a background je míchání stylů něco přirozeného.
"Narodil jsem se a vyrostl v Bronxu. Jedna z nejlepších věcí na faktu vyrůstat právě zde je, že jsem byl vystavený mnoha různým žánrům", říká. "Ušli jste jeden blok a na rohu jste slyšeli bachatu, na druhém rohu salsu a samozřejmě prakticky kdekoliv také hiphop a R&B. Takže pro mě je velmi přirozené kombinovat tyto styly. A mluvit špangličtinou".
Jeho první zkušenost s hudebním vystupováním byl kostelní sbor. Přihlásil se do něj se svým bratrancem Henry Santosem Jeterem. Jak teď přiznává ani ne tak kvůli náboženství nebo zpěvu, ale spíš kvůli "balení holek". Na střední škole se seznámil s bratry Lenny a Maxem Santosovými, kteří měli skupinu zkoušející mixovat bachatu s rock and rollem. Později se z nich stala Aventura.
Santos nejdříve řekl své matce, narozené v Puerto Ricu, a otci, narozenému v Dominikánské republice, že je pouze manažerem této skupiny. Jeho otec totiž nechtěl aby se Anthony živil něčím tak nejistým jako je práce umělce. A právě tohle je i zápletka, která bude hlavním tématem pilotního dílu sitcomu, který bude Santos natáčet příští rok. Sitcom ovšem ještě nemá název, ani obsazené herecké role.
Santos říká, že když dostal nabídku na natáčení pilotu, který produkuje Overbrook Entertainment, společnost herce Willa Smithe, cítil se vyvedený z míry. Steve Stoute, hiphopový manažer a autor knihy “The Tanning of America: How Hip-Hop Created a Culture That Rewrote the Rules of the New Economy”, a výkonný producent natáčení pilotu, označuje Santose jako potencionálně možného nástupce Justina Timberlakea, také bývalého člena boybandu s následnou hereckou kariérou.
Televizní společnosti ABC se zdá, že Santos může vyplnit "latinskoamerickou mezeru" v jejich programu. Když vezmeme do úvahy seriály Ugly Betty, nyní se nevysílá, Zoufalé manželky s Evou Longoriou, a modern Family se Sofií Vergarou, počet hispánských postav v televizi lehce spočítáme na prstech jedné ruky.
Santos není herec a tím pádem jde do televize s mírnou nevýhodou. Proto se chystá brát herecké lekce, a argumentuje, že je zvyklý vystupovat před velkým publikem. Což mu dává alespoň nějakou výhodu, než kdyby byl abslutním herecký nováček.
"Důvod, proč si myslím, že jsem schopný hrát je, že nejsem ve skutečnosti tou postavou na pódiu, postavou Romea," říká. "Jsem velmi stydlivý, a když jsem začínal, byl jsem vyděšený, nemohl jsem se ani dívat do publika, pořád jsem zíral na podlahu. Ale vytvořil jsem si postavu Romea, kterou hraju. Vidím se na záběrech z koncertu a říkám si ´To nejsem já´".
