Dodnes si pamatuji na vzrušení, když jsem na první nepopsanou stránku v černém sešitě s úzkými linkami napsal svoje jméno a pod ně titul Velká srdce. A pod titul slovo román, které napovídalo o mém odhodlání popsat všechny bílé stránky. Bělostná prázdnota papíru byla popřena. Když jsem pak po sobě četl věty, které jsem sepsal, trnul jsem blahem, že skládají celek, příběh, který se dál tak jako v tištěných knihách. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem něčeho takového mocen. To, co jsem vytvořil, mělo tvar, anebo mi to aspoň tak připadalo.
Něco podobného cítí každý kluk, když se mu prvně podaří ze špejlí, papíru a motouzů vytvořit draka, který se pak opravdu vznese. Zdá se mu neuvěřitelné, že ty špejle, papír a provázky, které se ještě před chvílí spolu s tubou lepidla mrtvě válely na stole, teď podle předem pojatého plánu stoupají k nebesům.
Člověk cítí uspokojení, že z něčeho beztvarého vytvořil tvar. Opájí se svým dílem dokonce i tehdy, když tvar je nedokonalý či odvozený, pokud je ovšem v nadšení z toho, co právě dokázal, vůbec schopen to rozeznat.
Umění ovšem nezačíná tím, že člověk dokáže z beztvarosti vydolovat tvar, ale až tehdy, kdy je schopen úroveň toho, co vytvořil, posoudit a neupadnout v nadšení nad pouhým fatem, že dal dohromady jednoho z bezpočtu papírových draků.
...
Nadšení nad tím, co člověk vytvořil, není přímo úměrné úrovni vytvořeného. Spíše naopak. Tvůrce se nikdy nezbaví pochyb, zda jeho výtvor obstojí aspoň v čase jeho života, zatímco kýčař pochyby nezná, je si totiž svým výtvorem jist.
V pondělním Respektu vyšel článek o veřejnoprávním rozhlasovém vysílání v ČR. Autoři popsaly problematiku naprosto vyčerpávajícím způsobem. Několik postřehů ze článku jsem vybral:
Je to jediné médium [rádio], které lze vnímat a zároveň se při něm věnovat jiné činnosti. ... Zatímco televize vyžaduje oční kontakt a internet rozptyluje dalšími a dalšími souvisejícími odkazy, poslech rozhlasu pořád může být kulisou při práci nebo řízení auta. Ideálně se hodí do zrychlených časů, v nichž jsme si zvykli dělat několik věcí najednou.
„Když spočítáte všechny celoplošné, regionální a digitální stanice, tak jich dnes máme dvacet. Ani se nedivím posluchačům, že nejsou schopní se v nich orientovat,“ připouští Duhan, který nyní přichází s pragmatickým řešením. Stanice se v jeho návrhu centralizují do čtyř základních okruhů označených čísly, z nichž si posluchač bude vybírat podobně snadno jako divák České televize. „Artovou“ Vltavu generální ředitel označuje za jedinou stanici, která je v současné podobě jasně vyprofilovaná a má profesionálně odváděnou publicistiku, obsahovou i hudební dramaturgii. Úprava ostatních stanic je však nevyhnutelná. Jedničku má tvořit takzvaný národní okruh. V něm se má Praha spojit s regionálními stanicemi, jež budou do vysílání v pravidelných časech vstupovat. Dvojkou se stane dosavadní Radiožurnál. Ten bude orientován na mladší posluchače, jeho zprávy budou dravější a flexibilnější, čemuž má odpovídat i výběr současnější hudby. Objevovat by se v něm měla v mnohem větší míře než dosud investigativní novinařina, která ovšem hlavní prostor najde na Čtyřce, Duhanově vysněné stanici mluveného slova. Vedle publicistiky, aktuálních společenských her či diskusních pořadů vyráběných sloučenými stanicemi ČRo 6 a Rádio Česko tu bude mít hudební složka jen okrajový prostor. Celkový cíl je zřejmý: sjednotit a zpřehlednit program ČRo tak, aby jednotlivé složky odpovídaly vkusu a zájmům jasně definovaného publika.
Radiožurnál je se současnými sedmi sty tisíci posluchači každopádně v nezáviděníhodné pozici. Primárně je pojímán jako zpravodajsko-publicistická stanice, přesto hudební produkce tvoří plnou polovinu jeho náplně. Představme si, jaké pozdvižení by vyvolalo, kdyby taková ČT 24 vysílala dvanáct hodin denně jen taneční klipy. Vznikl tak poněkud nesourodý tvar, v němž seriózní mluvené slovo střídají skladby, které si citlivější ucho spojuje s poslechem oddechového soukromého sektoru.
Mediální expert a šéfredaktor serveru DigiZone.cz Jan Potůček upozorňuje, že se ČRo dlouhodobě potýká se stárnutím publika. Oslovuje především lidi nad padesát let a v důchodovém věku, ovšem pokud se mu v budoucnu nepodaří vytvořit dobře nastavenou síť stanic, která by si vychovávala a předávala posluchače různých věkových kategorií a zájmů, hrozí mu, že o ně zcela přijde. V rádiu si toho všimli už před časem, a proto ČRo na počátku roku 2006 spustil v okolí hlavního města vysílání regionální stanice pro mladé Radio Wave. Jejím záměrem bylo oslovit posluchače mezi šestnácti a třiceti lety, tedy generaci, jež si svůj vkus tříbí na internetu a o kterou by se časem mohl rozhlas opřít. Globální síť nabízí neskutečné množství nové hudby či myšlenkových proudů a Radio Wave mělo pomoci se v nich orientovat. Stanice od počátku usilovala o probourávání žánrových slepých uliček, neprofilovala se jako rockové nebo rapové rádio, místo toho v kostce nabízela průřez celým spektrem aktuální – zdaleka nejen – hudební produkce. Tak aby posluchač získal co možná nejúplnější obrázek, co se právě děje v mladé kultuře.
Vysílat pro mladší publikum samo sebou není jednoduchý úkol. Už se totiž nejedná o generaci, která by vyrůstala s uchem přilepeným na tranzistor a brala jej jako jediný zdroj informací. Rozhlas dnes musí svoji roli obhajovat v prostředí, kde mu konkuruje flexibilní internet. Přesto to nemusí být prohraný boj. Stačí jen dobře pochopit, co může tradiční médium nabídnout v nových podmínkách. A v tomto ohledu je internetové Radio Wave pro ČRo skutečně inspirativní.
Vlastní důvod odporu státní moci vůči drogám je mnohem hlubší a souvisí s obavou, že budou narušeny některé ze základních mýtů, které o sobě moderní společnost pěstuje. Drogy ruší monopol na konstruování myslitelného světa, a takový monopol bývá podstatnou součástí jakéhokoliv mocenského monopolu.
Ani sebeznámější a sebelepší DJ si nemůže být jistý tím, že se jeho hraní neznelíbí majitelům klubu a nevykáží jej od djského pultu v průběhu setu. Přesně tohle nedávno zažil Dennis Ferrer.
Nejdříve zahrál skladbu Storm Queen - “Look Right Through” v remixu Jamie Jonese, pak pustil "Jack To My Groove" producenta Phila Weekse, a když navázal skladbou Subb_an - “This Place” (Nic Fanciulli rmx), majitelům došla trpělivost. Dennise požádali, aby přestal hrát. Důvod? Prý poslední skladby, které pouští, zní na jejich klub Mansion moc nekomerčně.
Co na to Dennis Ferrer? "To mají sakra pravdu, že tyhle skladby znějí nekomerčně. lmao."
Na konci února vyšla nová deska Roberta Glaspera, nazvaná Black Radio. Album je úžasnou směsicí jazzu, soulu a hip-hopu; hostují na něm například Erykah Badu, Lupe Fiasco, Musiq Soulchild, Meshell Ndegeocello nebo Mos Def.
Pro časopis Harmonie vedl s Glasperem rozhovor novinář Daniel Konrád. Celý rozhovor si určitě přečtěte na stránkách muzikus.cz (http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Robert-Glasper-hiphop-je-drsnej-svet~07~leden~2012/), pár střípků z něj vybírám zde:
Chci ukázat ty svoje dvě tváře, že na jednu stranu mám jazzové trio, vydávám u Blue Note a jsem prostě jazzovej frája, ale na druhou dost jedu v těchhle hip-hopových a soulových věcech. Takže jsem chtěl všechny svoje kamarády z jednoho břehu přetáhnout na ten druhej.
Já chci, aby moje desky zněly jako z opravdickýho jazzklubu, potřebuju, aby moje tělo mělo normální reakce a cejtilo stejnou náladu, jako v noci. A kdo chodí do jazzklubu v deset ráno, aby odehrál tři sety? To je na hlavu. Já jsem noční brouk.
Afroameričané dnes rozhodně nehrajou jazz tolik jako v šedesátejch nebo sedmdesátejch letech. Pořád by to uměli, ale v dnešní situaci je to skoro nemožný, vůbec si vyprodukovat desku a živit se jako jazzovej muzikant, to zkrátka vyžaduje velkej risk a odvahu. A většina lidí nechce opustit svoji bezpečnou zónu a vzdát se kostelíčku doma v St. Louis, jen aby v New Yorku mohli zápasit o přežití a hrát hudbu, o kterou nikdo nestojí, rozumíte? Takže když už se do muziky někdo opře, jdou samozřejmě po R&B, protože tam ty prachy pořád jsou.
Jazz podle mě trpí tím, že je každej rok víc a víc evropskej, protože ho už i tady hrajou převážně Evropani. A myslím, že lidi to v důsledku toho přestává zajímat a už na jazz nechoděj. Já se to snažím řešit tím, že si stojím mezi těma dvěma světy, jsem stejně dobrej v jazzovým klubu jako na ulici s hip-hoperem, umím jazzovou teorii, ale taky dovedu vařit v kostele. To je podle mě cesta, jak to propojit.
Hip-hop se mění jako každá hudba, a i když se momentálně nachází ve fázi, která je mi třeba míň příjemná, pořád lepší, než kdyby ustrnul jako jazz. Protože hudba, která se nikam neposouvá, je mrtvá, a to se podle mě přihodilo jazzu. Já když vydám desku, zápasím v hitparádách o prvenství s dinosaury, musím pořád prodávat víc desek než Frank Sinatra. Vždyť je to směšný! Když vydá novou desku Chris Brown, tak neexistuje, že by před ním v prodejích seděl Marvin Gaye. To jenom ukazuje, jak je na tom jazz bledě. A nejde jen o čísla, i hudebně nic moc. Kdo jako jazz dneska táhne?
Hip-hop má tolik stylů, že jenom si uvědomit, jakou uměleckou formu právě do klavíru sázíte, je pořádná fuška. Kdysi bylo v hip-hopu všechno na první dobu, ale dneska to lítá dopředu a dozadu a jsou to takový ožralý rytmy. Já si na to zvykl už dávno, ale většina s tím furt zápasí. I dobrej jazzovej pianista vytuhne na tom, když má najednou deset minut hrát jednoduchou smyčku, prostě na takovej druh cvičení není zvyklej. Nemluvě třeba o držení basovejch linek, který shora neustále rozbíjí nějakej rapper. Je to drsnej svět. Pro ty, co v něm žijou, i pro ty, co ho hrajou.
"Paradox úžasné internetové svobody zadarmo stahovat zprávy, fotografie, články, knihy, filmy či videa tkví v tom, že původní majitelé těchto nejen informací, ale především odborných i uměleckých artefaktů, což je zásadní rozdíl, jsou naprosto závislí na tradičním tržním (hmotném) prostředí. Problém je v tom, že internet je příliš veliký a roztroušená reklama málo platí a tak živí dobře jen ohromné planetární “agregáty” typu Amazon, Facebook nebo Google.
Jaron Lanier, (vymyslel mimo jiné termín virtuální realita), ve své knize “You are not a Gadget” (nejste přístroj) přiznává, že sám kdysi pevně věřil, že otevřený internet zvýší konkurenci a nejlepší umělce bude možná ve velkém vytvářet, má teď neskutečný pocit, jako by šlo o retro, jako by se v populární hudbě všechno zastavilo před deseti lety a ti, kteří se snaží proniknout a nemohou rozjet šňůru koncertů a prodávat svá trička “se srocují v oázách tradičního hynoucího průmyslu.”
Co se to vlastně přihodilo? Lanier říká, že internet ovládli servisní firmy, které se pouze vztahují k obsahu a nikoli prodavači obsahu a není divu, že se teď vehementně brání před americkými legislativními návrhy (Pipa a Sopa) aby se staly samy cenzory a omezily svůj vlastní byznys.
Jenomže ideologie otevřeného internetu a jeho nové technologie kopírování i dostupnost se staly zbraní hromadného ničení, co starý xerox a magnetofony nedokázaly."
Lidové noviny, 11.2.2012; Piráti a Majka z planety Gurun; Pavel Klusák
Filmař Jim Jarmusch se vyjádřil v textu téměř manifestačním: „Nic není originál. Kraďte odkudkoli, kde to rezonuje inspirací a kde lze živit naši imaginaci. Hltejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, obrazy, fotografie, básně, sny, náhodné rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, oblaka, řeky a moře, světlo a stíny. Vybírejte si k loupeži jen takové věci, které umějí mluvit přímo s vaší duší. Když se vám to povede, vaše dílo (stejně jako vaše krádež) budou autentické. Autenticita má nedozírnou hodnotu: neexistuje nic čistě původního. A nesnažte se své zlodějství ututlat – jestli chcete, klidně ho oslavujte. Kdyby něco, mějte na mysli, co řekl Jean-Luc Godard: „Nejde o to, odkud věci bereš – jde o to, kam je neseš.“
V dnešním boji o charakter digitálního prostředí prostě neexistuje jen jeden problém: obchod založený na pirátství je stejně zavrženíhodný jako snaha moci naroubovat na nová zákonná opatření kontrolu obyvatelstva. Pro veřejnost je tenhle moment možná jedním z nejhůř pochopitelných bodů celé debaty: ještě navíc když se jí účastní i politické strany, které využívají metafory piráta ve svém názvu a jakoby ji legalizují a ospravedlňují. Digitální dekalog Éra sdílení nepřišla z ničího rozhodnutí, nestojí za ní žádný kartel ani ilumináti: umožnil ji průnik levných technologií do domácností.
Několik poznámek o pirátství, ACTA, autorských právech:
Petr Koubský: ... To, že internet působí dojmem dosti svobodného prostoru, není žádnou jeho specifickou vlastností, ale prostě důsledkem toho, že žijeme v dosti svobodných demokratických zemích, kde nějak takhle vypadá celý veřejný prostor. Piráti, ACTA, Megaupload – to všechno je jen prosazování běžných zákonů v digitálním prostředí. Jiná věc je, že některé z těch zákonů jsou špatné, zastaralé a neadekvátní.
Adam Javůrek: ... nelegálně umístěné filmy či alba stahují tři skupiny lidí. Teenageři, kteří to dělají, protože nemají peníze. Kdyby dílo volně dostupné nebylo, nekoupili by si ho. Obchodně jsou tedy nezajímaví, ale můžou přinést užitek tím, že dílu zajistí publicitu „šeptandou“. Pak jsou tu lidé, kteří stahují, když nemají jinou možnost. Když si chcete třeba pustit nové díly seriálu BBC Sherlock, o kterém všichni básní, máte smůlu, nejsou dostupné. Tady se zábavnímu průmyslu ztrácí hodně peněz. Aby na ně dosáhl, nepotřebuje žádné represivní nástroje, pouze zlepšit ten zmiňovaný servis, což se pomalu také učí. Teprve ta třetí skupina jsou ti, kteří by platit mohli, ale navykli si kdysi na to, že obsah může být zadarmo.
Petr Koubský: Anonymous jsou takový dnešní Petr Kropotkin, salonní anarchisti. Nejsou důležití, nejsou nebezpeční a nejsou zajímaví. ... dělají věci, které jsou povrchně srozumitelné – jako vyřadit z provozu web známé instituce – a zároveň aspoň trochu fotogenické. Televize má díky nim konečně co ukazovat z internetu. A působí tak pohádkově, jánošíkovsky... Vlastně se asi musím opravit, oni důležití jsou. Právě proto – a jedině proto –, že se dovedou dostat do médií. Kéž by to už novináři pochopili: dočasně vyřadit web vlády je snadné a bezvýznamné. Když počmárá zeď Strakovky sprejer, což je přesný ekvivalent těch útoků, taky z toho televize a deníky budou dělat vážnou věc, anebo se tomu bude věnovat jen někdo s kýblem a hadrem? Když jde o digitální technologie, média nechápou, co je důležité a co ne. Anonymous jsou mediálně talentovaní sprejeři digitálního věku, práce pro digitální ekvivalent uklízečky, ne pro politology a tajné služby.
