XMAG 102 je distribuovaný zcela zdarma

XMAG 102 je prvním plnohodnotným XMAGem distribuovaným zcela zdarma. Najdete jej na mnoha místech po celé republice v tištěné podobě, a také si ho můžete stáhnout ve formátu PDF.

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 44

Před dvěma lety o něm nikdo nevěděl, teď je naopak všude: Deadmau5. Maertini Brother rekapitulují vlastní kariéru. Nick Holder stále skládá kvalitní deep house. Petar Dundov vydává nové album. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

Sascha Funke - Watergate 02

Německý DJ a producent Sascha Funke má talent. To je bez debaty. Ze svého kouzelného klobouku dokáže tahat jeden skvělý vinyl za druhým a bavit lidi. Tak nějak jsem předpokládal, že jeho mixovaná kompilace Watergate 02 nezklame, a že po delší době dostanu do ruky sbírku zajímavých desek stojících na rozmezí elektra, minimalu a deep house music. A moje očekávání se splnilo.

Celý mix byl nahrán jedné srpnové noci v klubu Watergate. Nedávno jsem četl rozhovor, ve kterém Sascha mluvil o smyslu své nejnovější kompilace. Tím má být opětovné vyvolání pocitu, který člověk měl, když ráno po jeho setu odcházel z klubu. Zdálo se mi, že si tímto výrokem na sebe Sascha upletl bič. Vždyť většina posluchačů, kteří si Watergate 02 pořídí, při jeho vystoupení nebyla. Tak jaképak vyvolávání pocitů…

Pak jsem si ale uvědomil, že je nutné brát podobná prohlášení s rezervou. Samozřejmě, že kompletní atmosféru klubové noci prostě není možné přenést na žádné záznamové médium. Ale aby člověk, v uvozovkách, mohl z kompilace vycítit kousky noční vibrace, na dané párty přítomen být nutně nemusí. Stačí, opět v uvozovkách, natrefit na kvalitního DJe, jehož umění se dá přenést i kamkoliv jinam. A v tomto smyslu Sascha umělec bezpochyby je.

Hned na úvod kompilace použil Sascha jeden otřepaný trik, který mi ale nevadí na žádném mixu. A tím je nasazení skladby, která hypnotickým motivem a minimal beaty dokáže udržet pozornost kohokoliv a naladit k poslechu prakticky čehokoliv – úžasný Four Tet remix skladby You Are Here, kterou v originále složil Nathan Fake.

Spousta mixů se snaží začít něčím geniálním. A spousta z nich se vzápětí promění ve velkou kopu nudy. Což ale naštěstí není případ Watergate 02. Samozřejmě, že i zde najdete silnější a slabší momenty, ale těch silnějších je naštěstí víc: například Ellen Allien - Alles Sehen (Miss Kittin Remix) s melodickými nápady a roztříštěnou „minimal“ náladou, až ke hvězdám se rozpřahující The Mole - Smiling And Running nebo deep-tech house pecku přeplněnou k prasknutí: Patrice Scott - Visions Of Mantada.

Jména remixérů dávají tušit skvělý zážitek i díky Tobias Thomas & Superpitcher's Como Mango verzi Funkeho singlu Mango. Už originál je skvělý, ale tohle je exploze kvality ("Ať jdu kamkoliv, vždy potřebuji mango"). Pokud budete mít náladu na opravdu čistý minimal, najdete zde například Maus & Stolle – Taxi. Asi bych tuhle skladbu za normálních okolností a vytrženou z kontextu nemusel, a i zde mi délka pěti minut připadá lehce naddimenzovaná, přesto se jedná o věc, která má co říct.

Pokud si budete chtít připomenout náladu nedávno vydaného Funkeho alba, potěší vás Zander VT - Get Down, skladba na hranici electro-house music a nu-trance music.

Mixovaná kompilace Watergate 02 je rozjetá, uvolněná, naplněná k prasknutí. Sedmdesát dva minut budete mít problém se od ní odtrhnout.


* recenze vyšla na na www.techno.cz

Home And Garden – Domesticated

Existuje spousta labelů, jejichž produkci se vyplatí sledovat pravidelně. Pokud posloucháte jakýkoliv styl hudby, budete pravděpodobně schopni vyjmenovat několik vydavatelství, která v tom daném stylu přinášejí nezpochybnitelnou kvalitu, inovaci, anebo jen skvělou zábavu. V případě, že jste fanouškem house music, nebude nejspíš ve vašem výčtu labelů chybět Om Records (San Francisko). Stačí se ostatně podívat na seznam releasů a hned je jasné, o jak výjimečný label se jedná. Což potvrzuje i novinka dvojice Tim Shumaker a Tim Kvasnosky aka Home And Garden.

Album Domesticated je především deep housové, nicméně maximálně okořeněné nejrůznějšími přísadami. Překvapilo mě, že jsou si všechny skladby velmi málo podobné. Čekal jsem větší útok na uhlazenost a konzervativnost. A zatím je deska "neupravená", různorodá, lehce jazzová a funky. Stoprocentně se bude více hodit pro prezentaci na živo s klasickou kapelou, než jako materiál pro DJe. Napovídá tomu například i hostující kytarista Nunzio Signore, trumpetista Nabate Isles a velká řádka vokalistů.

U spousty skladeb vás přepadne pocit, jako by se ve studiu čistě "neskládalo", ale jen tak "jamovalo". Už dlouho mě u žádného alba nepřepadla touha slyšet jednotlivé věci "live". Skladby jako Easy Going Down s nevinně znějící Jennifer Karr, All The Same se sexy vokálem Colette, anebo Endless Pieces, lehce nabroušená věc postavená na kytarových rifech, jednoduše vyvolávají představu kapely, která stojí na pódiu a přidává jednu skladbu za druhou.

Nikde ovšem není psáno, že stejné představy budete mít i vy, což je nutné říct, abych zbytečně neodradil fanoušky čistých, rovných deep housových párty beatů. Ty jsou ostatně na albu více méně v převaze. I skladby zmíněné v předešlém odstavci jsou "rovné". A například Someday se známou vokalistkou Lisou Shaw, oblíbenou u producentů jako je například Miguel Migs, patří k nejlepším deep housovým skladbám, které jsem za poslední měsíce slyšel. Je zde ovšem i plno pomalejších skladeb, které za tak povedené nepovažuji (např. Sunday Morning).

Jednou z klasických ingrediencí deep housových alb je latino nálada. Zde se s ní poněkud šetří. A když už na vás trochu toho latina vykoukne, nečekejte Pooleyovskou latino vypalovačku, spíše Fidela na tripu (El Cortez). Kromě ženských vokalistek zde najdete i vokalisty mužské. V titulní skladbě dokonce zpívá Derrick Carter. Nicméně se nemůžu ubránit pocitu, že mužská část lidského pokolení alespoň z hlediska vokálů na tomto albu tahá za kratší konec.

Vždycky přemýšlím, jestli je lepší, když jsou skladby na albu podobné, anebo když je album různorodé. Obě má svá pro a proti. Když je album různorodé, každý si na něm něco najde, ale zase je šance, že se mu album jako celek nemusí líbit. Když album obsahuje stejné skladby, dostane se jen k úzkému okruhu posluchačů, kterým ale nemusí padnout do oka právě ten styl a celou desku tím pádem zahodí. Domesticated, jak jsem již napsal výše, patří k albům různorodým. Takže se rozhodněte, zda-li se do něj pustíte, anebo ne. Já myslím, že by se vám mohlo líbit.


* celou vyšla na stránkách www.techno.cz

Primal Scream - Swastika Eyes (War Pigs)

The Chemical Brothers - Midnight Madness

Morgan Geist - Double Night Time

Říká vám něco jméno Morgan Geist? Mohlo by. Pokud sledujete dění na poli deep house music, pravděpodobně jste se již setkali s projektem Metro Area. A pokud sledujete elektronickou hudbu všeobecně, asi vám neunikl producent Kelley Polar. U obou zmíněných jmen hraje Morgan Geist důležitou roli. V prvním případě za celým projektem stojí (spolu s Darshanem Jesranim), v případě druhém pomáhal velmi výrazně Kelleymu s produkcí.

Výše uvedené zní zajímavě, ale co si budeme nalhávat: už bylo na čase, aby Morgan přišel na trh se svou vlastní kůží a vydal desku jen sám za sebe. Jedenáct let se čekalo na jeho druhé sólové album Double Night Time. Proč si dával tolik na čas? Jednak kvůli práci na popsaných projektech, ale hlavně, podle jeho vlastních slov, kvůli strachu z neúspěchu. Morgan se nedávno v jednom rozhovoru přiznal, že nechtěl vydat desku, dokud si nebude každou skladbou stoprocentně jistý. Může si být každou skladbou stoprocentně jistý i posluchač? Ano i ne.

Z producentského pohledu vymazlil Morgan každou skladbu k dokonalosti. Album Double Night Time jednoznačně neklade důraz na tanečnost, ale spíše na poslechovost. Skladby jsou svým způsobem "popové", ale opravdu jen svým způsobem (fanoušci Britney si tady moc neužijí). Jednotícím prvkem zdá se být "deep" nálada. Na albu najdete dvě čistě deep housové skladby, Detroit a Palace Knife. Ostatní se pohybují mezi světem jako vystřiženým z osmdesátých let (Most Of All), světem plným syntezátorových explozí (Ruthless City), lehce nalomených rytmů (Lullaby) a pomalých, trochu nasládlých Kelley-Polarovštin (Skyblue Pink).

Celým albem se proplétá jazzová improvizace, často zazní piano, jemné melodické linky se pohupují na jednu i na druhou stranu. Morgan rozhodně nezapře, že v mládí poslouchal hlavně Pet Shop Boys, OMD nebo Aplhaville. A že nyní ujíždí na kanadských Junior Boys (ostatně, zpěvák Junior Boys na tomto albu zpívá hned v několika skladbách).

Problém nastává pouze s pocitovou rovinou alba. Morgan se netají faktem, že chtěl udělat hodně osobní desku. Sám si složil hudbu i písňové texty. Ovšem jedenáct let od debutu a čtyři roky strávené přímo při skládání této desky, bohužel Morganovu osobní výpověď poněkud rozmělnili. I když se budete snažit sebevíc, zůstanou pro vás některé skladby uzavřenou třináctou komnatou. Neubráníte se odtažení, chvílemi nebudete cítit nic. Spoustu věcí si Morgan nechal pro sebe.

Což ale není důvod Double Night Time nedoporučit. Byla by škoda nechat si ujít desku, která leží někde mezi sólovkou Charlese Webstera a mezi deskami hodně vyklidněného Felixe Da Housecata.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Secretsundaze presents Tobi Neumann (2008)

Klubová noc nazvaná Secretsundaze se narodila před šesti lety. A stala se velmi vyhledávanou nedělní londýnskou zábavou. Proto se dalo čekat, že se na pultech obchodů začnou objevovat stejnojmenné kompilace, které jsou s touto nocí spjaty. Jako například "Secretsundaze presents", pod kterou je aktuálně podepsán Tobi Neumann.

Asi nemáme nic zásadního proti jednotlivým skladbám tohoto mixu. Dokážeme si je pustit v jakoukoliv denní nebo noční dobu (snad kromě Nitrogen Bass od Billy Alessandro). Ale takto poskládané za sebe podle nás nefungují. Z celého mixu velmi výrazně vyčnívá neujasněnost, zmatenost a roztěkanost.

Na úvod sice uvolněná brokenbeatová My Reflection (producent Osunlade) nastaví příjemnou atmosféru, nicméně velká část mixu je úplně někde jinde. Sascha Dive hned od páté minuty zavede mix na cestu syrovějšího zvuku, dubby rytmu a skladeb oproštěných od výrazných výpadků, ať už směrem nahoru nebo dolů. Odosobněné názvy jako např. Bdown Variation 7 nedávají tušit žádné ujuchané latino rytmy.

Nebýt hypnotické skladby Jus Ed a Kick It Up, asi by nemělo vůbec smysl čekat na závěr mixu. Asi jako když na fotbale vaše mužstvo prohrává o čtyři branky a vy před koncem odcházíte domů. Kick It Up je zajímavá věc, zvláštní beaty se přelévají přes sebe, zkreslený zvuk saxofonu vám nedá spát. Úplně na závěr pak zazní Les Gans, skladba, která se náladou podobá předchozí a částečně i My Reflection z úvodu. Po tomto závěru dostanete chuť si kompilaci pustit ještě jednou. Ale nedělejte to.

* recenze vyšla v rubrice Narovinu 43 na stránkách www.techno.cz

Nas - Be a Nigger Too

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 43

Bedrock slaví deset let, Cafe del Mar nestárne, Tobi Neumann nepotěšil, Studio Apartment a Laidback Luke naopak potěšili, Deadmau5 připravil debutové album. To vše a mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* celou rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

Osunlade – My Reflection

Hatchback – Colors of the Sun

Stále existuje spousta lidí, kteří by se rádi přenesli do časů hippies. Jako například kaliforňan Samuel Milton Grawe aka Hatchback. Tomu jsou dokonce myšlenky "hippies" tak blízké, že by prý ze všeho nejraději zmizel současné civilizaci z očí navždy a na odlehlém místě někde v horách pásl kozy.

Má tato, s prominutím, drobná "úchylka" nějaký vliv na jeho tvorbu? Asi ano. Deska Colors of the Sun je totiž extrémně "soft" a "easy listening". Ovšem ne "easy" ve smyslu jednoduchý, ale spíše nenucený a neuspěchaný.

Asi nejlépe celé album vystihuje slovo zvukomalebnost. Jsou dokonce chvíle, kdy se budete bát, abyste se v barevném spektru neutopili. Předpokládám, že vás překvapí, kolik melancholie a uvolněné nálady (ne vždy nutně pozitivní) se dá vložit do několika minutové kompozice. Ve skladbách  Everything Is New a Carefree Highway sice najdete lehce nabroušené hrany, ale to nestojí za řeč.

Delší skladby, kterých je zde docela dost,  se na první pohled tváří, jako by měly ambici rozpřáhnout se až někam do Belfastu od Orbital. Samuel je ale nikdy do podobných výšin nedopraví. Evidentně ne proto, že by to neuměl, ale proto, že chce zůstat na pomezí snu a oblak.

Při prvním poslechu mi bylo trochu líto, že skladby neobsahují žádné vokály. Nicméně dnes je mi jasné, že vokály by celou desku zbytečně posunuly k čitelnosti a předvídatelnosti víc, než by bylo vhodné. Na minimum by se omezila možnost přiřazovat si vlastní významy jednotlivým vizím.

Samuel je nadšeným posluchačem The Jacksons Five, Vangelise, Briana Eno, hip hopu, rhythm and bluesové hudby osmdesátých let, Pink Floydů a kapel spojených s krautrockem (např. Kraftwer nebo Neu!).  Evidentně proto album obsahuje starodávně" znějící syntezátory, analogové elektronické bubeníky a elektrické piano. Deska kvůli tomu sice nezní jako z budoucnosti, přesto nezní nemoderně.

Nemusíte se Samuelem sdílet hudební vkus, abyste mohli být z jeho desky na nadšeni. Pokud jste si pochutnali před čtyřmi lety na albu skotského producenta, který si říká Mylo, nebo milujete Bent a Nathana Fakea, může se vám líbit i Hatchback.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Wiley - Summertine

Kidda - Smile

Marek Bois – Boissche Untiefen

Za pseudonymem Marek Bois se skrývá producent Niklas Worgt. Pokud sledujete minimal techno scénu delší dobu, pravděpodobně jste pseudonym Marek Bois zaregistrovali již před dvěma lety, kdy vyšel pod tímto jménem jeho první singl. Možná ale Niklase znáte spíše pod pseudonymem Dapayk, což je pravděpodobně o trochu známější jméno v elektronickém hudebním světě  (před rokem jako Dapayk vydal ve spolupráci s modelkou Padberg album Black Beauty).

Zatímco jako Dapayk skládá spíše čisté minimal techno (s různými experimentálně upravovanými vokály zpěvačky Padberg), pod pseudonymem Marek Bois se producentsky více přiklání ke přímějšímu techno zvuku – přestože prvky minimalu v sobě jeho skladby samozřejmě mají stále.

Popisovat jednotlivé tracky na Boissche Untiefen nemá valného smyslu, protože skutečný význam dávají až jako celek. Pokud se budete chtít dostat každé skladbě pod povrch, pokud budete chtít zkoumat, objevovat, pokud se nespokojíte s jednoduchou reakcí ve smyslu: "dobrá, špatná", pak se prostě nevyhnete nutnosti poslouchat album v jednom zápřahu. Anebo si dát alespoň tři skladby v řadě.

Marek Bois všechny skladby vytvořil podle docela složité formy. Často volí naprosto nečekané zvuky, tóny, nálady, které vám při prvním poslechu mohou připadat trochu neobvyklé, ale právě teprve ve spojitosti s jinými jednotlivostmi alba můžete objevit jejich smysl. Samozřejmě, že je možno poslouchat všechny skladby i jednotlivě. Nicméně to nedoporučuji.

Pokud jen tak narychlo album prolétnete, budou vám všechny skladby připadat podobné. Ale pokud vaše uši přeci jenom ještě nezlenivěly, věnujte albu mnohem souvislejší poslech. Vyplatí se vám to. Možná vás odradí trochu temnější podtón, ale depresivní album určitě není.

Boissche Untiefen je výborná deska. Těšíme se, až k nám v klubu do  mozku dorazí nějaká věc z tohoto alba. Necháme se rozsekat na minimal kousíčky. A zase složit.


* recenze vyšla v rubrice Narovinu 42