Robin Thicke - Love After War

Rome Santos - Formula Vol. 1

Překlad článku:
Crossing Over, No Translation Needed; By LARRY ROHTER, Published: November 11, 2011

***

Ačkoliv skupina Aventura, hrající styl bachata, během posledních deseti let pravidelně vyprodávala Madison Square Garden a další arény v celé zemi, a prodávala miliony desek, Anthony Santos, hlavní zpěvák skupiny známý svým latinskoamerickým fanouškům pod pseudonymem Romeo, zůstal mimo španělsky mluvící svět naprosto neznámý.

Nyní se ale věci nejspíš rychle změní. Nedávno totiž Santos vydal své první sólo album nazvané "Formula Vol. 1", které obsahuje na jedné straně spolupráce s Usherem nebo Lil Waynem, a na druhé straně spolupráce se španělsky mluvícími umělci jako jsou flamenco kytarista Tomatito nebo raper La Mala Rodriguéz. Kromě toho se Santos chystá natočit pilotní díl sitcomu pro ABC, který vypráví o mladém dominikánci-američanovi a jeho komplikovaném vztahu s vlastním staromódním otcem, který se do Ameriky přistěhoval z Dominikánské republiky.

"Jakým směrem bych se ve své tvorbě měl dát, abych nedělal nutně úplně to samé jako v Aventuře?", byla myšlenka, která prolétla Santosovou myslí poté, co se skupina Aventura rozhodla dát si pauzu, aby každý člen mohl pracovat na sólo projektech. "Vždycky jsem se chtěl pokusit zpívat i v rámci jiných stylů, objevovat něco nového. Ale chci si být zároveň jistý, že to lidé nebudou brát, že už jednoduše nebudu ´bachatero´, že jsem se zaprodal. Snažím se mezi tím udržet rovnováhu."

Bachata je styl založený na strunných nástrojích a perkusích, taneční hudba, která vznikla ve slumech a třtinových polích Dominikánské republiky. Do Ameriky ji přivezli dominikánští imigranti. Skupina Aventura, jejíž členové (kromě jednoho) se narodili v New Yorku, žánr zmodernizovala: zpívala mixem španělštiny a angličtiny, vstřebala hodně vlivů pocházejících od R&B zpěváků a nabídla Santosův hlas - vysoký tenor přecházející do falseta.

Zatímco většina desek Aventury byla vydána na nezávislých labelech a bez velkých producentských jmen v pozadí (první velký úspěch mělo album nazvané We Broke The Rules z roku 2002), Santos vydává CD pod hlavičkou vydavatelství Sony. Tahle společnost již má ve svém portfoliu spoustu latinskoamerických umělců, kteří úspěšně pronikli na anglicky mluvící trh: Marc Anthony, Gloria Estefan, Ricky Martin nebo Shakira. Nicméně všichni z nich měli úspěch díky anglicky nahranému albu. Santos trval na tom, že většina skladeb na jeho albu bude zpívána španělsky nebo španglicky (spanglish), což je směs španělštiny a angličtiny, kterou Santos při mluvení preferuje.

"Výše zmínění umělci mají v historii naší firmy důležité místo. Označujeme je jako ´první vlnu´", říká Ruben Leyva, president Sony Music, US Latin sekce. "Romeo pro nás definuje druhou vlnu. Dělá vše na základě  vlastních podmínek, a nemyslím si, že s tím má co do činění demografie. Žijeme v jiném světě než před deseti lety. Hispánci jsou součástí kulturního mixu, což mu umožňuje oslovit mnohem více lidí, i když bude zpívat španělsky". Podle sčítání lidu z roku 2010 žije v USA více než 50 milionů hispánců, což dělá z latinskoamerických obyvatel nejpočetnější skupinu ze všech minoritních skupin v Americe. Devadesát procent všech lidí, kterým je 18 nebo míň než 18 let a patří do této skupiny, se narodili v USA a většina z nich mluví oběma jazyky a konzumují kultury jak čistě americkou, tak latinskoamerickou. Což otevírá velmi atraktivní trh pro hip-hop, R&B a popové umělce, kteří nyní s napětím očekávají, jak dopadne Santosův crossover. "Vytváříme historii", říká Usher při natáčení videoklipu ke skladbě Promise, skladbě, ve které zpívá ve stylu bachata se Santosem za doprovodu pulzujícího requinta, což je malá kytara, která patří k základním páteřím žánru.

George Noriega je kubánskoamerický skladatel a producent, který pracoval s Jennifer Lopez, Gloriou Estefan nebo Shakirou a vyhrál Grammy. Santos s ním spolupracoval na skladbě Promise.

"Slyšet Ushera ve stylu bachata, je velmi cool a svěží", říká Noriega. "Když skladbu slyšíte v rádiu, cítíte z ní novou příchuť, kterou jste do té doby nepoznali. Zvedne vám to náladu, obzvláště díky Romeovu originálně znějícímu hlasu". Santosův hlas je opravdu neobvyklý a je také klíčem k jeho úspěchu. Santos je vysoký a svalnatý muž, vypadá trochu jako basketbalový hráč, kterým se koneckonců kdysi chtěl stát. Jeho hlas zní při mluvení chraplavě. Ale když zpívá své písně o lásce, která nedošla naplnění, hlas zní sladce, je vysoce posazený a oduševnělý, podobný Luther Vandrossovi nebo Smokey Robinsonovi.

"Dívala jsem se na video k Promise, a Romeo působí na ženy jako neuvěřitelně zranitelná postava", říká Deborah Pacini Hernandez, autorka knihy “Oye Como Va! Hybridity and Identity in Latino Popular Music” a profesorka antropologie na Tufts univerzitě. "Je sladký, má hlas, který prosí, je sípavě zranitelný, a pro ženy tím pádem ohromně aktraktivní. Bachata není hiphop nebo reggaeton, je to hudba, ve které jsou muži něžní, ukazují víc svou emocionální stránku a také je to stále hudba taneční".

Ještě je brzy říkat, jestli "Formula" bude mít komerční úspěch, ale první singl You, strávil 7 týdnů na vrcholu americké hitparády v části latinskoamerických umělců a Promise se také dostal na první místo. Na internetu, Vevo, již vidělo videoklip více než 4 miliony diváků.

"Nikdy jsem neměl rád termín crossover. Nebo alespoň tu definici, která je všobecně používaná: že když nahrajete album v angličtině, jedná se o crossover", říká Santos. "Prostě jsem cítil, že když se snažím proniknout do druhého světa, proč by anglické publikum zároveň nemohlo proniknout, tedy udělat crossover také, do mého světa?".

Na otázku, jestli si myslí, že anglicky mluvící publikum je připraveno na tento skok, odpovídá, že neví. " Ale vím, že jsem já připravený na ně", říká. "Musíte holt riskovat, a to je to, co jsme dělali i s Aventurou".

Santos sklouzl do španělštiny a pronesl jedno staré přísloví: “De los cobardes, no se ha escrito nada,” neboli “Ještě nikdy nic nebylo napsáno o zbabělcích".

Pro jeho jeho generaci a background je míchání stylů něco přirozeného.

"Narodil jsem se a vyrostl v Bronxu. Jedna z nejlepších věcí na faktu vyrůstat právě zde je, že jsem byl vystavený mnoha různým žánrům", říká. "Ušli jste jeden blok a na rohu jste slyšeli bachatu, na druhém rohu salsu a samozřejmě prakticky kdekoliv také hiphop a R&B. Takže pro mě je velmi přirozené kombinovat tyto styly. A mluvit špangličtinou".

Jeho první zkušenost s hudebním vystupováním byl kostelní sbor. Přihlásil se do něj se svým bratrancem Henry Santosem Jeterem. Jak teď přiznává ani ne tak kvůli náboženství nebo zpěvu, ale spíš kvůli "balení holek". Na střední škole se seznámil s bratry Lenny a Maxem Santosovými, kteří měli skupinu zkoušející mixovat bachatu s rock and rollem. Později se z nich stala Aventura.

Santos nejdříve řekl své matce, narozené v Puerto Ricu, a otci, narozenému v Dominikánské republice, že je pouze manažerem této skupiny. Jeho otec totiž nechtěl aby se Anthony živil něčím tak nejistým jako je práce umělce. A právě tohle je i zápletka, která bude hlavním tématem pilotního dílu sitcomu, který bude Santos natáčet příští rok. Sitcom ovšem ještě nemá název, ani obsazené herecké role.

Santos říká, že když dostal nabídku na natáčení pilotu, který produkuje Overbrook Entertainment, společnost herce Willa Smithe, cítil se vyvedený z míry. Steve Stoute, hiphopový manažer a autor knihy “The Tanning of America: How Hip-Hop Created a Culture That Rewrote the Rules of the New Economy”, a výkonný producent natáčení pilotu, označuje Santose jako potencionálně možného nástupce Justina Timberlakea, také bývalého člena boybandu s následnou hereckou kariérou.

Televizní společnosti ABC se zdá, že Santos může vyplnit "latinskoamerickou mezeru" v jejich programu. Když vezmeme do úvahy seriály Ugly Betty, nyní se nevysílá, Zoufalé manželky s Evou Longoriou, a modern Family se Sofií Vergarou, počet hispánských postav v televizi lehce spočítáme na prstech jedné ruky.

Santos není herec a tím pádem jde do televize s mírnou nevýhodou. Proto se chystá brát herecké lekce, a argumentuje, že je zvyklý vystupovat před velkým publikem. Což mu dává alespoň nějakou výhodu, než kdyby byl abslutním herecký nováček.

"Důvod, proč si myslím, že jsem schopný hrát je, že nejsem ve skutečnosti tou postavou na pódiu, postavou Romea," říká. "Jsem velmi stydlivý, a když jsem začínal, byl jsem vyděšený, nemohl jsem se ani dívat do publika, pořád jsem zíral na podlahu. Ale vytvořil jsem si postavu Romea, kterou hraju. Vidím se na záběrech z koncertu a říkám si ´To nejsem já´".

Egyptrixx - Chrysalis Records

James Blake - Limit To Your Love

Skyline - Private Madness, Public Danger

Skyline jsem nikdy neměl rád. Vadilo mi, že nejsem schopen rozeznat, jestli to vše myslí vážně, anebo zda jde o neumělou (někdy přiznanou, někdy nepřiznanou) parodii jejich vzorů. Nedokázal jsem se vypořádat s vokály, které mi připadaly na dnešní dobu velmi hloupoučké, textově a hlavně hraným česko-reggae zabarvením. Někdy holt rastaman může vzbuzovat respekt, jindy ovšem vypadá jako Ali-G. Zvuková stylizace do drsně-breakbeatových poloh ve výsledku připomínala vše, jenom ne originalitu. A snaha o vytváření melodií mi někdy připadala prvoplánová a někdy strašně šroubovaná, zamotaná. Naživo sice Skyline bývali často jiná káva (i když pohříchu ne vždy): pozitivní energie, zábava, nadšení. Nicméně na deskách jsem je poslouchat nemohl. No, a ejhle: na konci roku jsem sáhnul po jejich nové desce Private Madness, Public Danger. Důvod? Přeci jenom toho v Čechách tolik nevychází, takže mám touhu slyšet vše, co se na domácí scéně vyrojí. A stalo se nečekané: ještě teď mám trochu vyražený dech.

Buďto jsem byl několik let úplně mimo, anebo došlo u Skyline k opravdu zajímavým posunům. Jejich fanoušci nepochybně vsadí na první variantu, nicméně pokud by byla pravdivá varianta druhá, viděl bych to celé takto... Změna zpěvačky měla velmi pozitivní vliv na celkové vyznění skladeb. Hlas zpěvačky Rybin je jemnější, uvěřitelnější, dodává skladbám životnost a půvabně se hodí ke zvukově drsným skladbám. Dřív mi hodně vadil rapovaný projev, ale tady mám pocit, se rozplynula ona prvoplánová drsnost - někdy jenom stačí nebýt gangster, ale pouze "bad boy". Ve skladbách, kde by už už mohl "projev" přestřelit, je lehce produkčně zkreslen a působí nenásilně. Velmi mě překvapily na české poměry nadprůměrné melodické nápady a refrény, které mám chuť si dokonce občas prozpěvovat. Co se týká beatů, tam bych asi viděl pořád malou slabinu. Přeci jenom se podklady moc neliší od předchozích desek, pořád je to takový pokus o skákavý breakbeat, někdy více či méně připomínající The Prodigy, někdy Chemiky atd. Mám chuť napsat, že by se hlavně na tomhle mělo u Skyline něco změnit k větší rozmanitosti a překvapením. Ale asi to nenapíšu, protože tím by Skyline ztratili hlavní poznávací znamení. Ale co, napíšu to: jednoduše do toho nemlátit hlava nehlava vždy a za každou cenu. I tak ale před Private Madness, Public Danger smekám: dobré album.

Spirit Catcher - Partners In Crime

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

„Georgio Moroder na steroidech“. Tak svou muziku s úsměvem popisují Spirit Catcher. A mají k tomu docela dobrý důvod. Nejdříve, kdo je Georgio Moroder? Italský producent, popově-syntezátorově-disco-komerční mág, který se díky vlastní tvorbě v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století stal jedním ze zdrojů inspirace pro mladé elektronické producenty let následujících (podílel se na albech Davida Bowieho, Sparks, Donny Summer, ELO; a vzpomínáte si na Take My Breath Away z filmu Top Gun? Určitě ano). A kdo jsou Spirit Catcher? Dva mladí belgičtí producenti Jean Vanesse a Thomas Sohet milující vše z oněch zmíněných let, hlavně tedy hudbu, a především jazz. Ne, nemám pro vás překvapení ve smyslu „Moroder spojil síly s Jeanem a Thomasem, aby natočili album“. Kdepak. Nicméně na albu Partners In Crime najdete nemálo momentů, kdy si Moroderovu tvorbu připomenete – často na vás (spíše zakódovaně) vybafne v čele se suitou vrstevníků, následovníků, ne zrovna mladíků. Ale nelekejte se. Užívejte si. Jean a Thomas se znají docela dlouho, a nedovolili by pustit do vlastní hudební tvorby motivy průměrné, nezajímavé nebo snad nudné. Možná i proto nazvali své nové album „partneři v zločinu“, takzvaně „kumpáni“. Což samozřejmě neznamená, že by se potulovali ulicemi nočních měst a tropili neplechu; kradli, znásilňovali a podobně. Prostě sedí ve studiu, potutelně se usmívají, čtou si myšlenky a vyzývají na souboj své vzory.

Spirit Catcher nahráli desku, která rozhodně není na první poslech. A možná ani na druhý. Záleží jednoduše na tom, zda-li jste ochotni akceptovat jejich lásku k sedmdesátým a osmdesátým létům, kterou dávají na odiv v každém tónu. Jean a Thomas vytvořili neuvěřitelně jemnou, přesto různorodou směs mnoha vlivů a stylů, syntezátorů, funky beatů. V každé minutě vám bude v hlavě znít známá, povědomá melodie, motiv, linka, „jo, tohle jsem miloval!“, ale z nějakého důvodu si budete připadat i trochu zmateně, protože „tohle přeci znám!“, ale nevzpomenete si (Threesome). Spirit Catcher jednou nohou stojí v pomalých vodách nu-jazzu, druhou nohou zase našlapují do tech-house music nejvyšší kvality. Ve skladbě Human Factor mi připomínají Way Out West, kteří se na posledním albu dokázali, hlavně díky použití starých syntezátorů, neuvěřitelně ponořit do světa o několik desetiletí zpátky. Track Special Dimension je „něco jako“ pocta house music z první poloviny osmdesátých let; pomalé tempo, zkreslený vokál, opakující se motiv - hned se mi vybaví Jamie Principle i Frankie Knuckles. Ale najdete zde například i „současnou“ věc nazvanou No Way Out, electro house s lehce naznačenými trancovými motivy, která navazuje na směr Laidback Luke a aktuální zvuk Underworld.

„Retrem“ je dnes ve světě taneční muziky ovlivněn kde kdo, takže paradoxně i to, co může znít jako skladba 30 let stará (to zní divně, že? Elektronická scéna už stojí na nohou pěknou řádku let...), je v dnešní době také nesmírně moderní a IN. Takže lze v suchém dresu napsat, že Spirit Catcher prostě zní moderně, osmdesátkově. Koneckonců i název jejich projektu souvisí se zmíněnou dobou: říkají si Spirit Catcher podle stejnojmenné ocelové sochy vytvořené v roce 1986, dnes stojící v Ontariu, v Kanadě. Ale to je jenom taková perlička na závěr. Holt, osmdesátky.

Kaiserdisco - In No One´s Shadow

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a vypálím tu informaci hned na začátku. Myslím si, že Kaiserdisco jsou jednou z nejpřeceňovanějších producentských dvojic posledních let. Ale má je rád Carl Cox a Pete Tong, a oni zase mají rádi Pete Tonga a Carla Coxe, což je kombinace mimořádně zabijácká. Nechci říct, že by se Frederic Berger a Patrick Buck aka Kaiserdisco schválně podbízeli zmíněným ikonám, lezli jim do zadku nebo snad dělali prvoplánové hity. To určitě ne. Jenom si prostě nemůžu pomoct, a když v současné době slyším jejich singly nebo sety (teď myslím všech výše zmíněných), nacházím "prázdnotu". No, "prázdno" je možná příliš silný soud, snad bych měl asi použít spíše "zmatenost"; ve smyslu nevyjasněnosti, hledání a momentálního nenacházení.

Frederic Berger byl před pár lety součástí projektu Nudisco a Patrick Buck zase pro změnu projektu Kaiser Souzai. Před skládáním společných věcí si každý vzal kousek z těchto dvou názvů a vzniklo spojení Kaiserdisco. Skladby Aquja a Carachillo jim zajistily dost fanoušků na to, aby sebrali odvahu na složení debutového alba. In No One´s Shadow je na pultech a kromě těchto dvou singlů obsahuje i osm dosud nevydaných tracků. A tak moc, jako mě nebavily Aquja a Carachillo, nebaví mě ani celé album. Proč? Nejsem si totiž vůbec jistý, co vlastně Kaiserdisco nabízejí, a potažmo co vlastně chtějí nabízet. Jako první jsem z alba vyčetl jejich lásku k energickým tribal rytmům, samplům zvuků a vokálů z hlubin afrických lesů; někde jsem četl, že se tomu snad občas říká bongo-techno (podle známého bubínku). Někdy mám pocit, že chtějí být minimal, a pak zase že nechtějí. Občas se na povrch dostane jejich obliba deep-house music, občas znějí až moc přímočaře, dancefloorově. A na začátku a na závěr alba nás chtějí obejmout a zahřát. Což obzvláště v podzimním vichru může být příjemné, nicméně není. Stokrát slyšené a ohrané nápady totiž nezahřejí, ale nudí.

Mám prostě z alba In No One´s Shadow velmi nedobrý pocit. Nemůžu se ho zbavit, a to jsem album opravdu poctivě poslouchal mnohokrát. Ale možná to jednoduše není dost, abych změnil na desku názor. A možná jsem jenom upadl do podivných mrákot, nebo jsem se obklopil světem, kde jsou Kaiserdisco pouhým průměrem. A možná je ta deska prostě špatná, nezajímavá. Než Kaiserdisco, pořiďte si raději třeba nové album od Marka Brooma.

Phaeleh - Afterglow

Hi-fi - Digestoř

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Říkají si Hi-fi, jsou čtyři a vystudovali pražskou konzervatoř. V jejich čele stojí nepřehlédnutelný Petr Wajsar, s pusou vytvarovanou jako Mick Jagger a hlavou, ze které tryskají nápady v takovém tempu a skladatelském rozptylu, že nelze než smeknout klobouk. Psát o jeho všech ostatních projektech by vydalo na samostatný článek (orchestrální a komorní hudba, filmová hudba, muzikál Pornohvězdy, různé kapely a další), takže se raději podívejte na www.wajsar.com, tam vše najdete. Poté, co v minulých letech Hi-fi vyhráli dvě hudební soutěže (Boom Cup v Ostravě, Startér Live v Praze) a poctivě "dovybrušovali" svůj styl na mnoha živých vystoupeních, se letos rozhodli vydat debutové album Digestoř. Přiznám se, že z něj mám velmi smíšené pocity.

Miroslav Lacko (klávesy), Jan Šimůnek (elektrické housle), David Růžička (bicí) a Petr Wajsar (vše ostatní) se dle vlastních slov snaží hrát „ freetekjazz“ a v kapele Hi-fi hledají především zábavu a odlehčení. Což je docela jasné vodítko, jak album číst. Hodně mě na Digestoři baví „ odlehčenost“ ve stylu mých oblíbenců Apollo 440, například zlomená skladba Tekiero, užívám si "dub-jazzovou" Ukolébavku a hlavně devítiminutový techno-epos „ Fivetechno“ . Jsem ale docela zklamaný ze skladeb stylizovaných do funky nudy Romana Holého nebo nevtipné samba parodie Kajetánka. A přiznám se, že mám taky problém se slovní výplní skladeb typu „ tygá tuf tegeduf, tukaryku tekutá, digestoř, digestoř“ nebo hříčkami a rýmy jako „ rumburak a mekota jedou na kole, pepek volé ólé, óle“ . Protože jestli tohle dnes někomu připadá jako zábava, tak v tom případě jsem se holt stal nudným patronem beze smyslu pro humor. Samozřejmě není nutné v textech řešit existenciální otázky, ale že lze udělat inteligentní a zároveň "jednoduchou" skladbu, dokazuje například již zmíněná Ukolébavka - zvukově i textově.

Z celkové pohledu na Digestoř mám ovšem neodbytný pocit, že se vlastně nejedná o album v pravém slova smyslu. Ještě než jsem desku poprvé slyšel, myslel jsem si, že by se Hi-fi mohli stát takovými českými Jagga Jazzist - na pódiu živočišnost, hravost, smysl pro humor, na albu důraz na elektroniku a větší kompaktnost a serióznost. Jenomže Hi-fi podle mě trochu rezignovali na snahu „ složit album“ , a rozhodli se slovo od slova přenést jejich živé vystoupení na formát cédéčka (samozřejmě s kvalitně vybroušenou zvukovou podobou). Jakoby ona zmíněná digestoř v názvu alba vysála všechny vůně a vibrace, které se vyskytují v hojném počtu při „ live“ vystoupení. Vznikl doslovný přepis, který doma mezi čtyřmi stěnami ztrácí kouzlo.

Louie Austen - Last Man Crooning / Electrotaining You!

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Čtyřiašedesátiletý rakouský zpěvák Louie Austen o sobě aktuálně prohlašuje, že je poslední zpěvák sentimentálních skladeb na světě: Last Man Crooning. A s obličejem „osmahnutým“ elektrickým proudem (mrkněte na booklet) dodává: Electrotaining You! Těmito dvěma výrazy Austen pojmenoval své nové album, které vychází rovnou jako dvojcédéčko: na prvním disku najdete klasické Austenovské skladby (Last Man Crooning), na druhém pak remixy těchto skladeb (Electrotaining You!).

S trochou nadsázky musím napsat, že jeho nápad s dvojalbem se ukázal být nápadem neocenitelným. Nebýt tohoto faktu, musel bych zaujmout k výslednému tvaru výrazně kritičtější postoj. Tušil snad Austen, že s dalšími variacemi na téma „lázeňský švihák, house, sentiment, brokenbeat atd.“ již u publika neobstojí tak dobře, jako dřív, a proto přidal remixový chod? Asi ano.

Že nevíte, kdo je Louie Austen a divíte se, proč o tomto „staříkovi“ píšeme zrovna na našem serveru? Takže proto: Austen už jedenáct let spolupracuje s mladými, talentovanými elektronickými producenty, vydává mraky singlů i alb, a dokonce před třemi roky založil label LA Music. Přestože by se mohl klidně na stará kolena vrátit na pódia Las Vegas, kde prožil jednu nezanedbatelnou část svého pěveckého života, a kde nejspíš získal lásku k bílým oblekům, které nikdy nesundává, má jiné plány. Austen si jednoduše odmítá hrát na stárnoucího Sinatru a zpívat pro šedesátileté dámy.

Nejdříve k prvnímu disku: na Last Man Crooning složili všechny skladby společně Louie Austen, Don Summer a Aid Abu Taleb, v několika skladbách ještě troškou do mlýna přispěla Sophie Geymueller (pro veřejnost jména v podstatě neznámá, i když například Summer spolupracoval s DJ Hellem nebo Thomasem Schumacherem). Složky „zpěv - hudební podklad“ působí velmi kompaktním dojmem, mnohem víc, než na předchozím albu Iguana (2006), kde se kvůli různorodé směsce producentů, např. Phonique, Melnyk, Christopher Just, DJ Friction nebo Chick On Speed, nechala hudební složka„upozadit“ v domnění, že hudebně nevyčnívat pomůže Austenovu zpěvu vystoupat do výšin.

Na Last Man Crooning jistě najdete spoustu úžasných skladeb: při některých vám boky samovolně vystřelují do stran (např. Hold On), u jiných se budete vlnit v lehkém samba rytmu (Bondi Beach), unese vás brokenbeatový podklad i uvolněný zpěv. Bohužel je zde ale o trochu více skladeb, kterým chybí zajímavé, propracovanější, dokonalejší nápady, ona pověstná jiskra, mrknutí oka na slečnu u prvního stolu... A tak se klidně může stát, že si více oblíbíte disk druhý. Už jenom vaše oko určitě potěší jména remixérů jako Ian Pooley, Matzak, Maertini Bros nebo Filippo Moscatello. A když se ještě po vložení cédé do přehrávače přidá i zvukový vjem, můžete být doslova ztraceni a pohlceni. Minimal, tech-house? Jistě. Je libo deep-house? Cokoliv si budete přát.... Takže pravděpodobně i díky druhému disku mám nakonec z dvojice Last Man Crooning / Electrotaining You! docela příjemný pocit. Určitě pozitivnější, než kdyby vyšly odděleně.

Vandal - Captain Magic

Skream - Outside The Box

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Dříve nebo později to potká každý hudební styl. Ano, mluvím o chvíli, kdy se otevřou dveře undergroundu a na světlo mainstreamu vyjde dav producentů toužících prezentovat vlastní skladby širšímu publiku pomocí líbivějších forem. Není tedy překvapením, že se to stalo i dubstepu. Ovšem fakt, že v čele davu stojí britský producent Skream, pro mě osobně překvapením je.

Skream, vlastním jménem Oliver Jones, patří i přes svůj nízký věk (24 let) k ikonám dubstepu; spoluvytvářel ho, formoval, dával mu tvář - mimo jiné skvělým singlem Midnight Request Line považovaným za jednu ze základních skladeb žánru, skvělými ípíčky pod názvem Skreamizm, debutovým albem Skream! (2006) i spoustou remixů. I když ve vzduchu létalo mnoho vlaštovek avizujících jeho brat k mainstreamu, například remix skladby In For The Kill zpěvačky La Roux, anebo skladby projektu Magnetic Man (spolu s Bengou a Artworkem), stále jsem předpokládal, že na novém albu přeci jenom půjde ve šlépějích nekompromisních, hutných, temně zabarvených skladeb navazujících na předchozí vydané věci.

Tím nechci říct, že bych měl raději tu, či onu Skreamovu tvář. Chtěl jsem být překvapen, ať už příjemně, nebo nepříjemně. Osobně nemám s příklonem k mainstreamu žádný zásadní problém. Nicméně, mainstream je o podbízení se a ke jménu Skream mi tohle spíše nesedělo.

Po přečtení mnoha recenzí na Outside The Box a ještě před samotným poslechem desky jsem se ale trochu vyděsil. Zdálo se totiž, že album jde úplně jinou, třetí cestou! Za prvé: prý je plné komerčních slátanin! A za druhé: čekáte dubstepové album od jednoho z nejrespektovanějších dubstepových producentů a v podstatě jediné, co na něm nenajdete je, ehm, dubstep? Uf, naštěstí ani jedno se neukázalo jako pravda.

Britský kritik Dan Hancox prohlásil, že dubstep není hudební žánr, kterému pasuje albový formát. S tím bych asi souhlasil, pokud bych měl mluvit o Skreamově prvním albu Skream!, které opravdu spíše působilo jako sbírka singlů, než celek. Nicméně dubstep určitě dokáže albový formát unést, viz například Burial nebo Scuba. A řekl bych, že i Skreamova novinka Outside The Box drží pohromadě docela bez problémů. Žádná ze skladeb není vyloženě špatná, anebo producentsky a zvukově neobratná. Naopak, některé jsou bezesporu dokonalé.

Skladby na albu bych rozdělil zhruba do tří skupin. Do první bych zařadil skladby, které jsou krásné, bohužel však malinko nedovařené: A Song For Lenny, Perferated nebo Listenin To The Records On My Wall. Obsahují zajímavé nápady, melodie, ale i kvůli svojií délce kolem tří minut stojí pouze rozkročené nad označením "skvost". Což je docela škoda...

Do druhé skupiny bych zařadil skladby víceméně dubstepové, které sice jsou dotvořené do jednolité hmoty, nejsou však tak dobré, aby udržely vaši pozornost po celou dobu (CPU, Filed Of Emotion, Wibbler). Vlastně "dobré" jsou, ale od Skreama bych chtěl "geniální" dubstep. Lehce kořeněný.

A konečně třetí skupina. V ní jsou věci, které z alba jednoznačně vyčnívají. Působí sice oním avizovaným líbivějším dojmem, oplývají ovšem nezpochybnitelnou kvalitou a soudržností. O to víc, že pro Skreama nejsou úplně typické, ať už zvukem nebo větším množstvím vokálních partů: například "UK Garage" song How Real, do hip-hopu laděná 8 Bit Baby, Reflections (ve spolupráci s dBridge a Instra:mental) a taky drum and bassově oldschoolový The Epic Last Song.

Sečteno, podtrženo: Outside The Box může pro někoho znít vpravdě trochu mainstreamově, ale kvůli tomu není třeba zatracovat žádné album. Každopádně mám trochu obavu z celosvětového diskurzu vedeného pouze ve smyslu "Skream=mainstream". Outside The Box se kvůli tomu nejspíš stane součástí hudební historie a v každém budoucím článku o dubstepu bude zmíněno jako první předvoj při průniku žánru ven z podzemí. Což je dobře kvůli prodejům, ale ne kvůli možnosti nových posluchačů vytvořit si nezaujatý vlastní názor. Dostanou totiž vždy informaci, která postupem času ponese sdělení plné zmatených dojmů a pojmů. Ale to už je holt součást hudebního byznysu.

Fabric 53 - Surgeon

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Dlouhou dobu pro mě „surgeon“ bylo jen špatně se vyslovující anglické slovíčko. V souvislosti s hudební produkcí Antony Childa jsem nikdy překlad jeho pseudonymu zásadně neřešil. Surgeon byl prostě Surgeon, bez konotací na český význam: chirurg. Jenomže pak Anthony v jednom rozhovoru řekl: „To hlavní nikdy nenajdete na povrchu, ale dole, pod povrchem“. I když zmíněná věta více souvisí s jeho zájmem o jógu a hypnózu než o medicínu, nemůžu od té chvíle z hlavy dostat spojení „chirurg - Surgeon jako autor“.

Slyším-li totiž slovo „chirurg“, vybaví se mi skalpel; práce se skalpelem, která vyžaduje preciznost. A slovo preciznost lze použít i v případě tvorby Anthonyho setů a vlastních skladeb. Jemné řezy, kvalitní práce, málo krve…

Britského DJe a producenta Surgeona jsem objevil před deseti lety v Pardubicích na festivalu Summer Of Love. Jednotlivé skladby jeho setu zněly syrově, mixy byly technicky bezchybné a celkově na „techno“ set vše působilo velmi pocitově, pozitivně. Přiznávám bez mučení: Surgeona jsem si zamiloval.

Za svou patnáctiletou kariéru sice vydal hodně skladeb, ale pouze jednu mixovanou kompilaci, před dvěma lety pro Warp. Takže informace o chystaném mixu Fabric 53 ve mně vzbudila nadšení a pochopitelně vysoká očekávání. Teď už můžu napsat, že očekávání byla beze zbytku naplněna.

Fabric 53 je po většinu času zaplněn přímočarými techno skladbami. Prožitek z poslechu je velmi intensivní, neustále do sebe prostupují odstíny temné, mění se textury, kontrast. Surgeon úžasně zvukově brousí do vod blízkým dubstepu a post-dubstepu, „broken-technu“. Není pochyb, že všechny odstíny dubstepu a techna se velmi dobře doplňují (což se v současné době projevuje ve tvorbě i mnoha jiných techno DJů, viz recenze na Berghain 04). I když je pravda, že úplně klasické dubstepové kousky zde nenajdete - vždy se jedná o nejrůznější zvukové stavby, které v sobě mají hodně hutné beaty a přibližují se svým způsobem do techno teritoria.

Surgeon má rád mnoho různých stylů. A co má rád, to hraje i v klubech. Někdy navzdory mírné nevoli techno puristů. Nejvíc mě baví momenty, ve kterých je syrovost vyvážena lehkou zvukomalebností, například Starkey - Stars (Slugabed Did A Remix) ve spojení s Cari Lekebusch - Spindizzy (Luke Slater's L.B. Dub Corp Mix), což dohromady vytváří neuvěřitelně hutnou, krásně nadýchanou směs. Nebo Ital Tek - Spectrum Falls ve spojení s Surgeonovým Klonk Part 1. Nevím, jestli tyhle skladby chci poslouchat ještě někdy oddělené!

Skladeb je zde třicet, takže si dovede představit ten mazec. Přesto se nejedná o prvoplánovou exhibici ve stylu DMC šampionátu, kdy každou druhou minutu chytáte nit a sledujete DJe s nohou za krkem, jak pouští jeden vinyl za druhým. Vůbec ne. Surgeon ostatně používá Ableton. Fabric 53 je prostě jednolitá hmota složená z mnoha individualit, která dokázala zafungovat neuvěřitelně jako celek. Když si někde o nějakém mixu přečtete, že drží "pohromadě a funguje", tak Fabric 53 je přímo synonymem k tomuto vyjádření.

Die & Interface Feat. William Cartwright – Bright Lights

Martyn - Great Lengths

Berghain 04 - Ben Klock

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Každý měsíc vrhnou hudební vydavatelství do obchodů pěknou řádku mixovaných a nemixovaných kompilací. Drtivá většina z nich jsou ale rychlokvašené výplody komerčních mozků, bez náznaku překvapení, potěšení. Kvalita? Ani co by se za nehet vešlo. Jen málo kompilací dokáže přeskočit nastavenou laťku dobrého vkusu.

Když mám čas a náladu, projedu si seznam vydaných kompilací, vyškrtám ty, které obsahují v názvu slova "sexy," "beach" nebo "bikini" a pak projíždím na internetu informace o zbytku. Často ovšem neškrtám nic a "filtruji" mnou oblíbené producenty, zbytek nevnímám. A nebo naopak primárně spočinu zrakem na kompilacích, majících v názvu slova, nebo které připravil DJ, jež jsou pro mě dosud španělskou vesnicí. A otestuji je. Tímto způsobem jsem před pěti lety narazil na "Berghain 01: André Galuzzi". A přiznávám, že když jsem kompilaci uslyšel, nic zásadního se mnou neudělala. Stejně jako dva následující díly DJů Marcela Dettmanna a Lena Fakiho.

V životě milovníka rovných beatů jsou prostě chvíle, kdy dostanete kvalitu na stříbrném podnose a vy přesto ohrnete nos. Proč jsem z výše uvedených mixů nebyl nadšen tehdy a nyní již jsem? Mám odpověď: Ben Klock. Hlavně díky němu jsem se vrhnul jako hladový vlk na čtvrtý díl kompilační řady Berghain a našel klíč potřebný pro rozšifrování celé kompilační řady. Ben mi otevřel oči. Hned během prvních minut. Vše do sebe krásně zapadlo.

Berghain je v současnosti jeden z nejvyhlášenějších berlínských klubů (Myclickův report z návštěvy si můžete přečíst zde). Tak jako mnoho jiných klubů se i jeho majitelé rozhodli založit vlastní label a vydávat na něm singly, alba a kompilace (vyšlo zde i Benovo skvělé debutové album One). Nemůžu si pomoct, ale napsat to musím: kompilační řada, jejíž čtvrtý díl právě vyšel, se může směle řadit mezi nejkvalitnější kompilační řady, co se momentálně povalují na pultech obchodů. Navíc Ben Klock patří v současné době mezi vyhledávané DJe a producenty, takže úspěch je předem zaručen.

Ben se přiznal, že původně chtěl vynechat "klišovité" intro a rovnou nás hodit do vody; plavte, pokud umíte. Ale co by to bylo za kompilaci bez intra, ne? Navíc skladba 154 - Apricot je jeden velký ambientní big bang, bez kterého by neexistoval svět v této podobě. Navíc v symbióze s geniální skladbou Preassure producenta DVS1 (Zak Khutoretsky) vytváří úvodní vysněný, melodií a varhany překypující výboj elektrizující energie. Tento předkrm vás ale nezaplní, pouze probudí chuť na další chody. A že jich bude!

Kompilace se od začátku do konce proměňuje a různě zvukově přeskupuje. Celý mix je zastřešen deep náladou, je velmi hloubavý, ale není temný. Hlavním motivem je techno, ale spíše minimalově zaměřené. A někdy i dubově (James Ruskin). Místy přejde Ben do "nerovného" dubstepu, který miluje; sám si občas zahraje v klubu Berghain na dubstepových akcích (zaměřte se na Kevin Gorman - 7am Stepper, Ben Klock - Elfin Flight a na jednu z nejlepších skladeb mixu: Rolando – Junie). Občas je člověk v mixu příjemně překvapen i oldschoolovými house polohami, například ve skladbách Miniluv (paradoxně dubstepového producenta Martyna) nebo STL - Loop 04.

Ben Klock nabízí spoustu do té doby nevydaných skladeb. Ať už vlastních, jako například Elfin Flight nebo ostatních producentů, jako remix Marcela Dettmanna pro skupinu Junior Boys a jejich skladbu Work, dvě skladby talentovaného amerického producenta Rolanda (De Cago, Junie) a další.

Kompilaci Berghain 04 si určitě nenechte ujít, zklamání je totiž vyloučeno. A pokud se vám oposlouchá, vrhněte se klidně na předešlé díly, nebo přeskočte na kompilační řadu jiného berlínského klubu Watergate. Je podle mě stejně kvalitní jako Berghain.