Vítejte! Nejlepší léta vašeho života právě začínají. Anebo ne? Raději se mějte na pozoru. Člověk nikdy neví. Dnes se můžete cítit dobře, zítra může být všechno jinak (I feel so good today/What about tomorrow?). Ben Westbeech, pětadvacetiletý britský zpěvák a producent ví, jaké to je žít bez koruny v kapse. Nic moc.
Hraním na cello nebo piáno se živit nechtěl. I když by to pro něj nejspíš nebyl problém, klasickým hudebním vzděláním disponuje. Raději jezdil na skateboardu, pařil a pracoval na vlastní produkci tak dlouho, až upoutal Gillese Petersona - hudebního badatele, DJe, moderátora, vydavatele. Nabídka na smlouvu s Petersonovým labelem Brownswood na sebe nedala dlouho čekat. Výsledkem je album Welcome To The Best Years Of Your Life.
Ben si rád vypůjčuje elementy ze všech stylů, kolem kterých prošel byť jen vzdáleně: hip hop, funk, dub, soul, drum and bass (a prakticky jakýkoliv vás napadne). Když se jej zeptáte, které skladby posunuly jeho hudební vývoj právě směrem jakéhosi mash-upu, dočkáte se názvu dvou skladeb: LTJ Bukem – Atlantis a NWA - Straight Outta Compton. Asi není náhoda, že se jedná o klasiku – v prvním případě drum and bassovou, v druhém hip hopovou.
Přestože mnoho současné elektronické hudby zní velmi neosobně a chladně, Ben patří k producentům, jejichž experimenty dávají elektronice přívětivě lidskou tvář. Ben má beze sporu talent a cit pro rozvibrování správných strun, dokáže z každého stylu vybrat jednu část, která při interakci s ostatními vytvoří pevnou hmotu – nerozleptáte ji ani kyselinou. Album Welcome… se nikam nežene. Kromě drum and bassové Get Closer se polovina skladeb nechává unést nikam nespěchajícími trip-hopovými beaty, polovina druhá pak zní docela „funky“.
Texty písní popisují především Benův život. Vzestupy, pády, radosti i zklamání (těch bylo možná nejvíc). Jsou, melancholické i bláznivé zároveň, trochu humorné. Možná se vám v této souvislosti vybaví jiný britský umělec Mike Skinner aka The Streets. I když jeho vokální projev se od Benova osobitého soulového projevu liší jako voda a oheň. Pokud znáte Skinnerovu produkci, asi občas zaslechnete i podobné zvukové postupy, jaké Mike používá na svých albech. Ale klidně zde na vás může zpoza nějakého tónu vybafnout i Mark Ronson, Robin Thicke nebo Jamiroquai.
Některé písně obsahují vokály, jiné ne. Podle čeho se ale Ben rozhodoval, kdy vokál použít, a kdy ne, není úplně jasné. Možná ani on sám nedokáže tuto věc popsat. Sám totiž o albu a inspiraci prohlásil, že vlastně ani moc netuší, kde přesně se vzala celková podoba a výsledný zvuk alba: „I don’t know where the fuck the album really came from“. Ani my to nevíme. Ale jsme rádi, že Welcome… existuje.
* recenze vyšla na techno.cz