sobota 8. září 2012

Marcus Chown a Govert Schilling - Vesmír v tweetech

“Chtěl bych pochopit smysl a souvislost historie, význam mračen, velikost a důvod hvězdné oblohy, duši dívek a rád bych věděl, proč svítí svatojánským muškám zadečky. Zatím jsem však pochopil pouze jedno: že nikdy mi nebude dopřáno tohle všechno důkladně pochopit”, napsal Jiří Suchý v jednom svém fejetonu, kde vysvětluje, že u spousty témat pouze klouže po povrchu poznání, protože mu ani nic jiného nezbývá. Mám to podobně.

Sice v přírodních vědách univerzitně nevzdělán, jsem celoživotně ohromen vesmírem, jeho vysvětlenými i nevysvětlenými záhadami. Snažím se číst všechna pojednání, knihy, články; samozřejmě žádné čistě vědecké publikace, pouze “populárně vědecké”. Stále ovšem narážím ve svém mozku na jakýsi blok. Dvířka se zaklapnou zhruba v půlce knihy nebo článku, a já sice skončím s otevřenou pusou nad nesmírnou krásou a záludností vesmíru, nicméně podstata mi často uniká. Jak píše Jiří Suchý: “Není mi dáno odhalovat dřeň věcí”. Což mi ale nebrání soustavně vyhledávat další a další knihy a s onou “dření” bojovat (marně).

Když se objevila kniha Vesmír v tweetech, jistě uznáte, že jsem nemohl odolat. Marcus Chown a Govert Schilling se v ní snaží odpovědět na otázky, o kterých si myslí, že díky nim mohou popsat svět a vesmír v jeho celistvosti. Ale pozor: ne, jak by se podle zvoleného tématu mohlo zdát na ploše několika tisícovek stran, ale pouze pomocí 140 znaků. Ano, znaků. Marcus i Govert si totiž oblíbili sociální síť Twitter, ve které se jedna zpráva (tweet) musí vejít právě do zmíněného počtu. Což sebou nese nutnost formulovat myšlenky a věty co nejstručněji a co nejvýstižněji. Skvělé! Že bych díky takovéto formě knihy mohl pochytit a pochopit víc, než v případě dlouhých pojednání?

S nápadem popisovat vesmír tímto způsobem přišel Govert, který každý páteční večer pořádal na Twitteru kurz na některé astronomické téma. A když pak dostal nabídku na knihu, kontaktoval Marcuse a zeptal se, jestli by na ní nechtěl spolupracovat s ním. Marcus souhlasil. Pokud jde o témata, shodli se na tom, že by jich měli pokrýt symbolických 140, každý jich tedy zpracoval sedmdesát. Materiál si nakonec vyměnili a texty si navzájem korigovali. Každý, kdo používá Twitter ví, že vejít se do 140 znaků není legrace: “Vyřadit pár přebytečných písmen trvalo často déle než samotná formulace tweetu”, píší autoři v předmluvě. Kolikrát je tedy nutné tweetnout, abyste dokázali popsat celý vesmír? Mockrát.

Než jsem knihu otevřel, trochu jsem se bál, aby zvolená forma 140 znaků nebyla jenom prodejní trik, jak na přehlceném knižním trhu zaujmout, jak nalákat nové čtenáře. Bál jsem se, že forma převáží obsah. Ale ne, vše funguje dobře. Podle mě si knihu bez problémů mohou užít i čtenáři, kteří nejsou aktivními uživateli Twitteru. Kniha promlouvá univerzálním jazykem: encyklopedičností, jasností, stručností. Jediné, s čím jsem měl chvíli problém, byla úprava stránky. Když čtu texty na Twitteru ve webovém prohlížeči nebo v nějaké mobilní aplikaci, podoba každého příspěvku bývá jasně graficky ohraničená. Tady jsou tweety seřazeny pod sebou tím způsobem, že si připadáte, jako byste četli knihu plnou velmi krátkých odstavců, což je lehce netypické. Chvíli mi trvalo, než jsem si u Vesmíru na tohle zvykl.

Díky zvolené stručnosti sází autoři na stůl fakta bez přikrášlování nebo rozepisování se do šíře, například: “Průměrný měsíční cyklus trvá 29 dní, 12 hodin, 44 minut a 2,9 sekundy. Tento lunární měsíc zůstává základem židovského/islámského kalendáře” nebo “Vzhledem ke své výrazně červené barvě byl Mars pojmenován po římském bohu války. Oběhne Slunce jednou za 1,88 roku”. Což je logické a člověk tak nějak fakta od populárně vědecké knihy čeká. Je ale dobré, že jsou fakta prokládána různými přirovnáními a humornými vsuvkami; a mě osobně mrzí, že jich tam není víc: “Muž, jenž se divil, proč jej přitahují mohutné ženy, zatímco on mohutné ženy nepřitahuje, vyřkl vlastně velké moudro o gravitaci!” Kniha dokonce nabídne místy i náznaky lyrických not: “Chcete vidět kousek hvězdy? Zvedněte ruku. Hvězdný prach byl učiněn tělem; doslova jste byli stvořeni na nebesích.”

Autoři se zabývají jak otázkami obecnými, takzvaně klasickými, tedy například co byl velký třesk, co jsou galaxie, hvězdy, proč je obloha v noci tmavá. Nabízí ovšem i otázky neklasické, “aktuální”. Například, jak je to s mayským kalendářem a koncem světa v letošním roce. Chcete vědět, co si o tom oba myslí? Jestli skončí svět? Neprozradím. Anebo jo: “22. prosince 2012 bude obyčejná sobota”.

Forma knihy je naprosto ideální na takové to obyčejné listování; mít ji položenou na nočním stolku, občas si něco vyzobnout. Pokud hodláte s knihou “obtěžovat” společnost nějak zásadněji, i to půjde dobře. Už vás nepřekvapí situace u pěnivého moku, kdy podnapilý, hlučný host na výzvu k uklidnění reaguje větou, že si bude řvát na koho chce a kde chce, třeba i ve vesmíru. “Je psáno v knize Vesmír v tweetech: Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet. To proto, že zvuk je chvěním vzduchu a ve vesmíru není vzduch, který by mohl vibrovat”, můžete zvolat. Pak už bude jenom záležet na vaší fyzické kondici, případně rychlosti běhu. Samozřejmě, že je v knize dost tweetů i pro méně konfliktní situace.

Stoprocentně se ke knize Vesmír v tweetech budu vracet častěji, než k jiným. Zvolené okruhy a témata dávají smysl; všechno dává smysl. Nicméně “dřeň” věcí jsem ani tentokrát neodhalil. Nevadí. Už se chystám na další knihu. Ve vydavatelství Kniha Zlín vyšla například Chownova Kvantová teorie nikoho nezabije. „Poté, co jsem přečetl nespočet knih, které údajně vysvětlují kvantovou teorii a teorii relativity i naprostým laikům, a nebyl jsem z nich příliš moudrý, jsem se rozhodl, že to přece musí jít i jinak,“ tvrdí autor. Skvělé! Jdu na ni. Určitě to musí jít jinak!

* recenze vyšla na stránkách techno.cz

pátek 31. srpna 2012

Výpisky: Trojhlas

Výpisky z knihy Trojhlas - Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vladimír Preclík (1986, Melantrich)



MH
Říkávám, že hudba je všechno, co zní, tak jako — s prominutím — jídlo je všecko, co požíváme. Nikdo není uzpůsoben tak, aby mu všecko chutnalo. Ale řekněte mi, kde pramení zloba proti tomu, co se mi vymyká? Jídlo, které mi nechutná, prostě nejím, ale obrazy byly rozřezávány, hudba vypískávána. Nejsou snad ti co pískali při Svěcení jara, potomky těch, kdo kdysi vypískali Carmen?

IH
Ano, jsou to oni. Jsou to titíž, co vykřikovali, že Mozart je „dissonanzenjäger", lovec nelibozvuků. Patří k nim i ti, kteří vynášeli Škroupa za to, že tak pěkně a vlastenecky plní Fidlovačku známými lidovými písničkami, zatímco Smetana nevlastenecky okoukává Wagnera. Patří k nim i ten geniální muž, vynálezce notového písma, jenž v nechuti nad tím, co se teď komponuje, prohlásil, že hudba je v koncích. Toho mínění byl Quido z Arezzy v dvanáctém století. Ta rozzlobená společnost nemůže být nejhorší, vždyť k ní patří i lidé nesmrtelní. Ti, co řezali obrazy a pálili knihy, natropili moc škod, ale nejsem si jist, jestli by se nenašly typy škodlivější. Ti obrazoborci a výtržníci v koncertních sálech aspoň reagovali, vůbec nějak reagovali. Měli s uměním kontakt aspoň těmi prsty mezi zuby. Myslím tu však na ony počestné rodiny, které se dávají vzbudit prvním maršem z rádia a pak ten přístroj nechají hrát až do noci, ať hraje dechovku či symfonii. Myslím na ony mládence a dívky, co s tranzistorem na řemeni vyhrávají, kudy chodí. Je jim jedno co, jen když to hraje. Jsou to akustičtí toxikomani, kteří už nesnášejí ticho. V tichu totiž člověk je nucen nějak myslet, ba dokonce přemýšlet, vnucuje se přemýšlet i o sobě, což nebývá zábavné. Přitom přece jen cítí, že by se mělo v nich něco dít. Tranzistor to báječně vyřeší. Člověk má opravdu dojem, že se v něm něco děje. Popravdě se však něco děje jen v té krabičce. Ať hraje cokoli, ať třeba jen chrchlá, jen když není ticho. Tato inflace hudby, kterou tito věční vyhrávači rozpoutali, je horší, než kdyby někdo ze zloby rozšlapal nelíbícímu se muzikantovi kytaru.



VP
Někdy si myslím, že vynálezy nových hudebních nástrojů ovlivnily hudbu v její vyjadřovací možnosti. Pozastavuji se však nad tím, že sochařství technické vynálezy příliš neprospěly, dále platí dláto, kladivo, hlína, lití bronzu, škrabka a ostatní primitivní nástroje (nepočítaje v to cirkulárku) za technické pomůcky nejvhodnější.)

IH
Tuto otázku jste položil komusi, komu je sympatičtěji břitva než holicí mašinka, nůž na chleba než elektrický kráječ, kosa než sekačka na benzín. Přitom ovšem se holím mašinkou, krájím kráječem a kosu jsem ještě neměl v ruce, protože bych to s ní neuměl. Jsme čím dál víc v zajetí techniky a tím víc teskníme po starém dobrém řemesle.
Vy máte ten rozpor zřejmě vyřešený. Klidně přijmete od techniky umělou hmotu, ale oživíte ji citlivým dotekem řemeslníka. Od stroje dostanete plexisklový šturc, ale pod něj naskládáte věcičky, nad nimiž se srdce směje jako nad figurkami starého vyřezávaného betlému. Výtvarné umění má dnes úkol navíc — v světě zaplavovaném anonymními výrobky, vzešlými ze stroje, uchovat rukodělnou citlivost.
Také do hudby nám vtrhla technika. Elektronici postavili neuvěřitelné stroje, schopné produkovat jakékoli zvuky i tóny i jakékoli jejich kombinace. Řada skladatelů se jich chopila a leccos zajímavého s nimi pořídila, nejvíc v jazzovém oboru. Technici však asi čekali mohutnější ohlas. Vždyť dali skladatelům univerzální nástroje schopné všeho — co ještě chtějí?
Jenže pro nás není harfa s desítkami strun lepší než kytara s šesti. Varhany jsou mohutnější než klavír, ale ne lepší než klavír. Na nástrojích nás poutá ne rozsah jejich možností, ale jejich charakter. Co je charakteristické, je i omezené. Fagot je charakteristický nejen tím, že může do hloubek, ale i tím, že je mu odepřena lehkost flétny či klarinetu. Elektronický stroj však může všecko, je to dokonalost sama — a tím jaksi na charakteru ztrácí. Mně je milejší lesní roh, který každou chvíli, zvlášť ve vysoké poloze, může kiksnout. Nekiksne-li, mám radost i za muzikanta, který naň hraje a který překonal svou nejistotu. Hra na kterýkoli nástroj není nikdy dokonalá, vždy trochu riskantní, vždycky jsou tu trhliny, nerovnosti, drobounké falešnůstky, ale právě ty dávají hře „rukopis" jako záchvěvy výtvarníkovy ruky jeho kresbě — zatímco elektronický hudební nástroj rýsuje dokonalé a neosobní čáry jako kružítko a pravítko.
Teď mi ovšem napadá, že existují výtvarníci, a prý ne špatní, kteří právě v kružítku a pravítku našli svůj nástroj. Dost možná, že pod něčí rukou ožije i ta zvuková geometrie elektronických instrumentů. Já však se už na to asi nedám. Říkám, že než dokonalý computer je mi milejší nedokonalý lesní roh. Tak jako vám dláto než elektrická vrtačka.

pondělí 20. srpna 2012

I:Cube - "M" Megamix

Francouzský producent Nicolas Chaix aka I:Cube nedávno rozvířil debatu o smyslu vydávání elektronických tanečních alb. Prohlásil, že již nevidí žádný důvod tvořit alba obsahující jen několik málo skladeb, každou o délce osmi-deseti minut. Prý momentálně nezná nikoho, kdo by si doma pustil z každé skladby víc než dvě minuty. Proto teď hodlá vydávat desky, která budou spíše připomínat klasický mixtape. Hlavní cíle? Především bavit posluchače. A také vrátit dnešní elektronické hudbě spontaneitu a jistou dávku naivity, kterou měla ve svých počátcích. Jeho nové autorské album se proto nese přesně v tomto duchu: vybral 24 skladeb, vytvořil z nich jednu celistvou hmotu a nazval ji “M” Megamix.

Po producentské stránce toho má Nicolas na kontě už opravdu mnoho. Byl jednou z hlavních postav při formování housové scény ve Francii devadesátých let, takzvané “francouzské první vlny”, která dobyla svět (např. Daft Punk, Alex Gopher, Etienne De Crecy). Svůj první singl vydal v roce 1996 (Disco Cubizm) a první autorské album o rok později - celkem už jich vypustil do světa pět. Uznání ovšem nesklízí jen za vlastní sólovou produkci, ale také za projekt Chateau Flight, na kterém spolupracuje s Gilberten Cohenem, vlastníkem labelu Versatile.

Když jsem se o desce “M” Megamix poprvé doslechl a přečetl si “mixtape, 24 skladeb, 55 minut”, pomyslel jsem si, že takto pojaté album bude asi velmi energické, živočišné, člověk si prostě nevydechne. Ale kdepak. Přestože je Megamix nabitý různými samply, zvuky, vokály, I:Cube nemá rozhodně za cíl přehltit nás k prasknutí. Nehodlá nás ani nutit zběsile zachytávat tu jednu, tu druhou zvukovou linii. Vše je pečlivě vybráno, sestaveno, každý tón je vyměřen na milimetry, každá skladba odpočítána na setiny sekundy. V podstatě se snad ani nejedná o mix v klasickém slova smyslu; i když zde najdete přes dvacet skladeb, každou v průměru kolem dvou minut, je znát, kde která píseň začíná a kde končí. “M” Megamix nelze jen tak jednoduše zařadit pod nějakou stylovou škatulku. Najdete zde náznaky acid housu, dozvuky disco-housových náloží, vliv osmdesátek, lehce zasněné deep techno, nechybí veselejší i temnější polohy; prostě na co si vzpomenete. Po zvukové a producentské stránce těžko hledat nějaké mouchy nebo chyby.

Vytknout snad lze pouze jedinou věc: album je přeci jenom trochu “chladnější”, než asi Nicolas zamýšlel. I když jsem se snažil co nejvíce albu otevřít, spontaneitu, naivitu, jsem v něm bohužel hledal horko těžko. Ano, skladby pracují, jsou živé, ale holt bude ještě nějaký čas trvat, než se podaří onen “mixtape” tvar vyladit. I:Cube v nedávném rozhovoru řekl, že už ani jiná alba vydávat nebude. Takže předpokládám - malá prognóza - že vzhledem k Nicolasovým producentským kvalitám se můžeme u jeho dalšího počinu nadát velkých věcí.

Pokud vám, stejně jako mě, dlouhé skladby nevadí a naopak máte někdy problém užít si skladby krátké, protože máte pocit, že by neškodilo více jednotlivé motivy rozehrát, pak určitě sáhněte po dvou ípíčkách, obsahujících šest skladeb z Megamixu v dlouhých verzích. Vyšla před několika měsíci. Přeci jenom by byla docela škoda (podle mého názoru), kdyby se skladby jako In Alpha, Transition nebo Y.o.u.r.o.c.k staly pouhou součástí jedné hmoty. I když to tak sice autor zamýšlel. Vždyť mají velikou kvalitu i jako “extended versions”.

* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

sobota 11. srpna 2012

Hervé - Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down

Už se jedná o takovou malou tradici. V první polovině roku vždy vyjde nějaké album, které recenzenti označí souslovím "soundtrack letošního léta". Takové album většinou ani nebývá rozebíráno ze všech stran, nehořekuje se nad nedostatkem temných strun. Hraje se na pocit otevřené duše, upřednostňují se barevné melodie, přiměřeně jednoduché vokály a hlavně hodně euforie. Když jsem narazil na album nazvané Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down, které složil producent Hervé (vlastním jménem Joshua Harvey), měl jsem sto chutí jej hned zmíněným souslovím titulovat! Druhý poslech mě ale trochu rozhodil. Sakra, nepřehnal jsem to s "povzbuzovacími prostředky", když jsem si desku pouštěl poprvé? Dalším poslechům jsem se proto věnoval soustředěněji. A měl jsem jasno: tohle asi nakonec nebude soundtrack letošního léta. A mám obavu, že celé album je vlastně tak trochu sračka.

Hervé je velmi zaměstnaný producent a rozhodně se vám vyplatí jeho tvorbu sledovat, to zase ano. I přesto, že to dá docela hodně práce. Hervé totiž vydává pod mnoha různými pseudonymy. A nejenom jednotlivé singly pod jmény Machines Don’t Care, Voodoo Chilli, Action Man nebo Speaker Junk, ale také celá alba! Jako The Young Lovers nahrál stejnojmennou desku a s producentem Graemem Sindenem kritikou příznivě přijaté album Mega, Mega, Mega (The Count & Sinden). K tomu všemu si ještě připočtěte například mixovanou kompilaci Ghetto Bass a hlavně jeho vlastní label Cheap Thrills, kterému už pomalu táhne na padesátý release. A nesmím zapomenout ani na spoustu remixů, které vytvořil. To vše Hervé stihnul za necelých pět let! To je pak jasné, že se všechno ne vždy podaří a občas něco ujede. Jako právě jeho aktuální album.

Hodně skladeb na Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down  jede podle jedné šablony. Objevují se špinavé zvuky, takové to neustálé "vrnění-brnění", co se dokola používá už nejen v komerčním dubstepu. Často zazní raveové klávesy (viz třeba Moby). Basa je hutná, beaty jsou většinou rovné. A k tomu hodně vokálů, které často zní jako by vám chtěli zpěváci vykřičet díru do hlavy. Na jednu stranu dokáže Hervé "díky" zmíněným ingrediencím vytvořit na první dobu docela povedené momenty, ale mám pocit, že právě ony ingredience nakonec přispějí hlavně k tomu, že se skladby na nich postavené velmi rychle ohrají. Ano, líbily se mi How Can I Live Without You (Make It Right), Better Than A BMX, několikrát dokola jsem si pouštěl i Show Me The Light a Night Turns To Day, ale... Dlouhodobě se to holt nedá. A tak jsem nyní skončil u dvou skladeb, které ještě můžu: doslova provzdušněné Bike Ride In June připomínající jeho alter ego The Young Lovers a The Mirror se zastřeným vokálem Steva Masona, která nabízí ozvěny osmdesátek.

Britský časopis DJ Mag napsal, že Hervé si není jistý, na jakou notu má hrát. Jestli chce bourat komerční hitparády, anebo skládat smysluplnější hudbu. S tím musím souhlasit. Poslechněte si pro porovnání muziku, kterou skládá pod různými pseudonymy. Možná budete kroutit hlavou a přemýšlet, kde se zvuk a hudební postupy převažující na Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down vzaly. Ne, že by je nikdy dříve nepoužil, ale rozhodně ne v takové míře a v takové ďábelské kombinaci. Škarohlídi tvrdí, že za to může nabídka od mega slavné zpěvačky Beyoncé, aby zremixoval její skladbu Countdown. Prý se mu díky tomu nezdravě zvedlo sebevědomí a výsledkem je zatměná mysl v podobě aktuálního alba - touha po stálé, neuvadající, hvězdnější pozornosti. Ale Hervé, copak nevidíš, co to udělalo s Calvinem Harrisem? Tak si dávej pozor. Ostatně, pokud se vám ještě líbí současná Calvinova produkce, tohoto alba se nebojte. Pokud ne, tak honem pryč.

* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

pondělí 30. července 2012

16 Bit Lolitas - Supermarkt

Peter Kriek a Ariaan Olieroock si zvolili jeden z nejdivnějších a neulítlejších pseudonymů ve světě elektronické hudby. Proč se jmenují "16 Bit Lolitas" zkusili loni vysvětlit pro náš server. O co divněji zní název, o to jasnější je zařazení jejich hudební produkce - "progresivní house". Bohužel se dnes často do této škatulky vkládá všechno možné a nemožné, takže si lidé nejspíš pod tímto pojmem představují něco jiného než před lety. Když slyším označení progresivní house já, vybavuje se mi hlavně slavná éra přelomu jednadvacátého století, kdy byli na vrcholu sil Sasha, John Digweed, Nick Warren, a každý se mohl utlouct po kompilační řadě Global Underground. V tomto kontextu vidím 16 Bit Lolitas. Když se v roce 2003 dali Peter s Ariaanem dohromady a začali společně produkovat, navázali na zvuk výše jmenovaných.

16 Bit Lolitas se proslavili hlavně díky DJským setům, do kterých postupně zařazovali vlastní skladby čím dál víc a víc, až nakonec jejich autorská produkce začala tvořit až osmdesát procent z celkového času setů. Klubeři chodili, ptali se, kde můžou tracky sehnat, a tak se nejlepším možným způsobem dostávala jejich tvorba do širšího povědomí. Pokud progresivní house sledujete delší dobu, určitě jste narazili namátkou na Murder Weapon nebo Nobody Seems To Care, což byly docela velké hity. Jako mnoho jiných si i oni založili vlastní label Bits and Pieces (2007), aby měli odbyt pro věci, které nikdo nechtěl. Přestože problém s udáním skladeb již dnes neřeší, label vydržel až do dnešních dnů. A navíc se nedávno připojil do stáje velkého molochu - Armada Records. Právě zde nyní vychází jejich nové album Supermarkt.

Album obsahuje deset autorských skladeb plus jeden remix a je více méně progresivně housové; i když chvílemi tuto kategorii přesahuje. Album je hodně energické. Ne ve smyslu zběsilých rytmů, výkřiků, divokého máchání rukama. Jedná se o energii, která vás nenutí vstát a pohybovat se po parketu; spíše cítíte takové mrazení pod kůží, máte pocit, že jste nedílnou součástí vesmíru, který si 16 Bit Lolitas vysnili. Album nabízí hodně hypnotických beatů, skladby jsou plné melancholie, nicméně nic neženou do krajnosti a slzy se vám na krajíček určitě drát nebudou. Mám pocit, že album je trochu temnější než jejich předchozí produkce. Možná se i chvílemi trochu zvukově odkazuje k jejich alter ergu Lost Orchestra.

Mě osobně nejvíc baví skladby, na kterých spolupracovala vokalistka Lucy Iris. Například Settle The Score: obsahuje potlačené beaty, nejdřív se do popředí dostane vokál, pak převezmou nadvládu různé zvukové propletence a barevné tóny. Pro mě rozhodně jedna z nejhezčích skladeb alba. K vrcholům alba patří bezpochyby remix skladby Money And Run, který udělali 16 Bit Lolitas pro Unkle. Prý jsou na něj tak pyšní, že jej chtěli mít na svém albu. A je třeba otevřeně říct, že jsou pyšní po právu. Vokál Nicka Cavea je zkreslený, každý tón, každý zvuk, každý melodický propletenec dává smysl a nenechává nikoho chladným. Další úžasná věc je lehce zalomená Na Na Nahana. Ve chvíli, kdy se potlačí beaty, ozve se sampl kytary a do toho vokál Lucy Iris, která opakuje stále dokola jednoduchý popěvek: jako bychom se ocitli někde při trampování, ale v dosti pozměněném stavu vědomí...  Máte-li rádi náznaky tribal bubínků, bude se vám líbit Overboard, Underwater. Pokud chcete úplně nejklasičtější progresivně housový zvuk, určitě si pusťte například skvělé Snake Inverter nebo Blanket.Samozřejmě je na albu Supermarkt i pár skladeb, které trochu nudí a styl ani album nikam neposunují...

Je nutné říct, že celkově nepřišli 16 Bit Lolitas s ničím zásadním, s albem, které by vám odpálilo mozek svou genialitou. Určitě budete některé skladby přeskakovat, ale je zde dost a dost kvalitního materiálu, který vám nějakou chvíli v přehrávači může vydržet.

neděle 22. července 2012

Jamie Jones - Tracks From The Crypt: Lost Classics From The Vaults 2007-2012


Jamie Jones se poprvé dostal do širšího povědomí před pěti lety díky mixované kompilaci Get Lost 2 (label Crosstown Rebels). Potěšil, překvapil. S takto získanou slávou ale nelze vystačit donekonečna. Všichni především čekali, jak si nový objev povede na poli vlastní autorské tvorby. Jamie nenechal nic náhodě: přišel se skvělým debutovým album Remember The Future (obsahujícím mimo jiné i hit Summertime). Psal se rok 2009 a nebylo pochyb: tomuto člověku patří budoucnost. Po třech letech nepřetržitého DJování po celém světě a skládání muziky je Jamie zpět, aby se znovu ucházel o naši pozornost. Tentokrát s druhým autorským albem nazvaným Tracks From The Crypt.

Remember The Future byl Jamieho částečný pokus o koncepční album. Vykreslil na něm svět budoucnosti, ve kterém veškerou hudební produkci ovládají světové vlády a pouští do éteru jen ty, kteří splňují podmínky hudby podle šablony. Proti tomu ovšem bojují skupinky producentů snažící se z "undergroundu" vžité pořádky bourat. Zní to hezky, ne? Mladý producent plný ideálů, na začátku kariéry, kritizuje mainstream. Aktuální album ale už nic tak "koncepčního" neřeší. Poslední roky se nejspíš neustálým cestováním, DJováním, celým tím kolotočem, který se kolem něj rozjel, obrousily hrany "ideálů" a možná se i lehce smyl dojem z dělící čáry vedoucí mezi mainstreamem a undergroundem. Ať tak nebo jinak, Jamieho nové album se nesnaží o nic víc, než o kvalitní hudební zážitek. Jamie na něj dal jednak skladby, které složil v posledních pěti letech, hrál je často na svých vystoupeních, ale nikdy je nevydal na singlech - zhruba půlka skladeb. Druhou půlku už nahrával přímo s ideou, že budou na tomto konkrétním albu.

První album bylo více sevřenější, mělo jednotnější linii a bylo stylově vyhraněnější - převažoval čistý tech-house. Tracks From The Crypt naproti tomu působí jako album kompilační. Skladby k sobě někdy pasují lépe, někdy hůře. Když posloucháte skladby popořadě, ke konci se nemůžete zbavit dojmu, že jste si naklikali Jamieho bestof singly do přehrávače. Tak to asi Jamie zamýšlel. Primárně je na albu Tracks From The Crypt na pozadí všech skladeb cítit láska ke klasickému tech-housu. Nicméně každá skladba vybočuje něčím zvláštním, jiným, nádherným. Každá je posunuta na hudebním spektru vždy o kousek jinam. Pár příkladů: Tonight In Tokyo obsahuje úžasné melodické linky, různě propletené, navrstvené přes sebe, trochu slyšíte ozvěny až nu-trance stylu. Our Time In Liberty je podkreslena techno-masakr zvuky jako z konce 80 let, Special Effect nás díky výrazným syntezátorům a melodickým hrátkám odnáší do nebeských výšin, Stems From Hackney trochu připomene snad i Daft Punk, Frequencies nabízí lehký disco motiv na pozadí, klasické housové spodky a hustou basu. K nejlepším bezpochyby patří City At Night: nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše miluju tech-minimalovější skladby s vokálem; úplně mi stačí ke štěstí. A trochu mě mrzí, že jich na albu není takových víc.

Prakticky všechny skladby zhruba od poloviny dostávají další rozměr - přidávají se různé vrstvy, melodie, basové linky, zvuky, nové nápady. Proto mě vždycky překvapí, když producent popisuje, s jakou lehkostí občas jeho muzika vzniká. V jedné skladbě použije tolik nápadů, kolik by se dalo využít na skladeb několik a to vše vymyslí a nahraje za jeden večer? Proč ne. Jamie například popisuje návštěvu Toronta, kde se potkal s partičkou Art Department. Na afterparty z ničeho nic někdo prohodil: "Nenatočíme spolu nějakou skladbu?". Jamie vytáhl notebook, nastavil beaty, Kenny Glasgow z Art Department zazpíval pár slov do mikrofonu u notebooku a Our Time In Liberty byla hotová. Možná se tím u této skladby vysvětlují ony zběsilé zvukové techno kreace na pozadí. Dokážu si představit nenechavé prstíky lidí na after party (sakra, furt mi na ten laptop někdo sahá!) I takhle často vznikají hity. Podobně za jeden večer vznikla prý i Tonight In Tokyo, na hotelu v japonském hlavním městě. Tentokrát mu sekundoval producent Luca C.

Tracks From The Crypt je skvělé album a nemělo by rozhodně ujít vaší pozornosti. V posledních týdnech se o Jamiem mluví také hodně v souvislosti s jeho labelem Hot Creations. Už se toho na něm docela dost stalo a právě nyní Jamie a jeho kolegové (Lee Foss, Luca C, Ali Love) pracují pod hlavičkou Hot Natured na společném albu, které by mělo vyjít začátkem příštího roku. Takže až vás omrzí Tracks From The Crypt, objevujte skladby zmíněného labelu i producentů. Nebudete zklamáni.

Recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

sobota 14. července 2012

Buscemi - Nite People


Některá jména se těžko píší i těžko vyslovují. Například Dirk Swartenbroekx. Pracovat v rádiu a mluvit o nové desce Nite People zmíněného producenta, trochu by se mi orosilo čelo. Nicméně, asi bych se snažil jméno nekomolit a používal bych spíše jeho pseudonym Buscemi, pod kterým nedávno vydal již své šesté album (i když je pravda, že jsem dlouhou dobu četl Buscemi doslova tak, jak se to píše. A ono se to má správně číst "bušemi"). No, není to lehké s těmi Belgičany, jen co je pravda. O co hůř by se mi belgicky mluvilo, o to lépe se mi vždy Buscemiho muzika poslouchala.

Album Nite People je věnováno nočnímu životu, nočním lidem. Ostatně, název to nijak nezastírá a tvrdí explicitně. Z každého tónu i melodie na desce je cítit užívání si života, prožívání slasti, bohatá fantazie, únik z reality. Nevím, jak to Buscemi dělá, ale dokáže vedle sebe poskládat stylově rozmanité skladby tak, že vše vypadá strašně lehce, jednoduše. Jeden styl střídá druhý velmi nenásilnou formou. Skladby jsou příjemně podbarvené skvělými vokály (Jo Lemaire nebo ex-Hooverphonic zpěvačka Kyoko Baertsoen), jemné zvukové nápady se nikde nepřebíjí, plynou na stejné vlně. Jedna skladba zní triphopově (úžasná Twisted Lovers), druhá nu-jazově, třetí funky (Heart and Soul), další deep housově s prvky latina a jazzu (Today). Najdete tu i zasněný drum and bass (Secrets)! A sambu náladu, skoro všude. Takovým malým "nehudebním" bonusem je i obal Buscemiho alb. Inspirace pochází ze slavného labelu Blue Note, který díky umělci Reidu Milesovi nadchnul obaly elpíček v padesátých a šedesátých letech minulého století. Zatímco Reid vybíral na obaly muzikanty v různých pózách ve studiu, Buscemi dává přednost tvářím krásných žen.

Příjemnější část popisu Nite People mám za sebou, teď přichází čas na mírné rozpaky. Dirk Swartenbroekx přiznává, že se jedná o jeho nejpopovější album. Což není důvod k panice. Jenomže já mám pocit, že Dirk takto album označil až po vydání. Podle mě si dopředu neříkal "teď natočím své nejpopovější album". Proč to tak ale nakonec dopadlo? Buscemi se po hudební stránce nijak zásadně nemění, nevyvíjí. Pokud experimentuje, pak čistě v mezích před lety jím vytýčených kolejí. Jenomže doba okolo nás plyne velkým tempem, hudba je všude, na každém rohu, recykluje se cokoliv, vykrádá se cokoliv. A stalo se, že prvky, které před pár lety v jeho hudbě působili zajímavě, "novátorsky", jsou dnes bohužel používány a rozmělňovány v moři komerčních slátanin nebo reklamních znělek. A tím pádem značně degradovány. I když Buscemi složil desku podle nejlepšího vědomí a svědomí, má zaděláno na problém. Reálně se vidím, jak bych před lety klidně skotačil na parketu na skladby It Ain't Right, No, No a Happy Feet. Ale nyní? Když je slyším, do uší se mi vkrádají šílené odrhovačky typu We No Speak Americano (snažím se klasická komerční rádia neposlouchat, nicméně téhle nešlo uniknout!). Na desce Nite People musím obě chtě nechtě přeskakovat. Občas z podobného důvodu přeskakuji ještě dvě jiné skladby, a to už je v podstatě třetina alba. Buscemi se bude muset rozhodnout, jestli dalším krůčkem už bude čistě "popové" album se vším všudy, anebo jestli zvolí spíše úkrok do neprobádaného směru. Krok zpět už v dnešní době podle mě není možný.

Recenze vyšla na stránkách techno.cz

neděle 10. června 2012

Výpisky: Andreas Kaulfuss (ebux.cz)

Výpisky z rozhovoru s Andreasem Kaulfussem, generálním ředitelem Euromedia Group (mimo jiné ebux.cz). Rozhovor vyšel v sobotu 9.6.2012 v Lidových novinách.

Americký trh je jiný než ten evropský. Když vyjde novinka, prodá se v některých žánrech digitálně až 50 procent. V západní Evropě je podíl digitálních kopií podstatně menší a v Česku ještě jednou podstatně menší než v západní Evropě. To má několik důvodů: jeden z těch hlavních podle mě je, že čtečky elektronických knih jsou pro české čtenáře pořád ještě moc drahé. Vždyť když porovnáte průměrný plat Čechů s průměrnými mzdami na západě, tak plat Čechů je výrazně nižší. Ceny knih jsou ale srovnatelné a životní náklady jsou v Česku podstatně vyšší.
Jen tak si koupit čtečku za několik tisíc prostě ještě pro většinu Čechů není nic samozřejmého. Druhým důvodem je, že nabídka e-knih v Česku sice stále roste, pořád je ale ještě poměrně malá. Ono totiž dokoupit si licence na digitální knihu u titulů, které už vyšly papírově, je pro nakladatele drahé.
My máme momentálně v nabídce asi 2 tisíce placených titulů. [...] Za prvních pět měsíců letošního roku jsme z nich měli hruba milionový obrat.
Od konce loňského jsme prodávali v našich prodejnách, přes internet nebo síť knihkupectví Neoluxor naše vlastní tablety a čtyři tisíce tabletů jsme prodali.
Já celou debatu a kritiku ohledně formátů beru s rezervou. Pro čtenáře jsou totiž nějaké formáty vedlejší. Oni chtějí komfort. Chtějí svůj obchod, kde budou knihy nakupovat, chtějí dobrou cenu, pohodlí při čtení a jednoduchou obsluhu. Vždyť se podívejte například na Amazon - to je nejúspěšnější obchod s e-knihami na světě. A taky má jen jeden - svůj - formát a nic jiného. A nikomu to nevadí z jednoho prostého důvodu: Amazon má velký výběr, skvělé ceny, dobrý servis i obsluhu. A přesně tak to nabízíme i my.

čtvrtek 31. května 2012

Výpisky z knihy Ruské duše

Ukázky pocházejí z knihy Ruské duše (autor Petr Vavrouška, vydal Radioservis). Koupit si ji jako eknihu můžete zde: http://www.kosmas.cz/knihy/167977/ruske-duse/


Výpisky z rozhovoru s Maximem Šostakovičem, synem slavného skladatele Dmitrije Šostakoviče. Rozhovor najdete v knize Ruské duše (autor Petr Vavrouška).

Víte, klasická muzika, to je druh umění, který se okamžitě vsákne do člověka jako do houby, prostoupí jeho duši. Lidské pocity jako radost, hořkost, strach, bolest, láska se dají popsat všemi možnými jazyky. Ale v hudbě máte jediný jazyk – noty, kterým každý muzikant rozumí. Každý dobrý muzikant.
To byl váš vztah syna a otce tak idylický?
Jediné, v čem jsme se neshodli, byl názor na jazz. Tomu on moc nerozuměl a nerad ho na rozdíl ode mě poslouchal. Pokaždé, když jsem mu přinesl k poslechu nějakou desku, zaposlouchal se a pak prohlásil: „Kdyby tam nebyla ta basa a bicí, tak by to šlo.“
Mně je elektronika trochu cizí. Dávám přednost spíše klasickému přístupu ve skládání muziky. Na mě je u všech těch počítačů a syntezátorů moc klapek, tlačítek a já se v nich prostě nevyznám. U klavíru je to jasné, tam je to pořád stejný počet klapek. Navíc doslova nesnáším umělý zvuk klarinetu nebo smyčců. Nikdy nedokážou napodobit pravé nástroje.

Výpisky z rozhovoru s Lidií Kavinovou, praneteří Leva Těrmenena, který v roce 1917 vymyslel bezdotykový hudební nástroj "tereminvox".

[...] Do poloviny devadesátých let bylo o mém prastrýci a o jeho životě dostupných jen málo informací a většina z nich byla navíc lživých a neověřených. Navíc jsem byla jediným hráčem na tereminvox v Rusku a také ve světě existovalo jen velmi málo nástrojů. Dnes už se vyrábějí ve Spojených státech, Japonsku, Velké Británii a samozřejmě i u nás.

A čím to, že se najednou objevil takový boom tereminvoxu?
Může za to Roger Moog.

Ten Moog, který sestrojil první syntezátor?
Ano. Poté co Beach Boys použili tereminvox v písni Good Vibrations, začali muzikanti hledat možnosti tohoto instrumentu. Moog ale chtěl jít dál. Poprosil mě, ať nahraji video s výukou na tereminvox, ať ukážu, jak správně pohybovat pažemi a prsty, a ať lidem předvedu, že tereminvox je plnocenný nástroj, a ne jen bednička vydávající šílené zvuky. Můj videokurz odstartoval seriózní zájem o tereminvox.
[...] Díky svému prastrýci jsem měla skvělou příležitost slyšet, jak krásně se na něj dá hrát. Mě ani tak nezaujala technika pohybu rukou, prstů, celého těla, jako mě nadchnula duše toho nástroje, to, jak s ním musí člověk souznít. Skoro bych řekla, že jde o projev lásky: musíte pochopit dar tereminvoxu, musíte být k němu hodně citlivý. Záleží totiž na každém milimetru vašeho pohybu.

To znamená, že člověk bez citu pro hudbu nemá šanci?
Dlouho jsem si myslela, že to opravdu není možné, ale už jsem svůj názor přehodnotila. Mýma rukama prošly stovky žáků a byli mezi nimi i ti, kteří absolutně nedokázali rozpoznat přesný a falešný tón. Ale díky hře na tereminvox, kde správné tóny hledáte pohybem ruky a prstů, se to postupně naučili. Sice po velmi malých krocích, ale naučili. Tereminvox prostě rozvíjí cit k hudbě, jinou možnost totiž ani hráč nemá. Neexistuje klapka, klávesa nebo struna. Hudbu vytváří člověk, který sám reguluje zvuk, jeho hlasitost, výšku.

A jakou vlastnost kromě hudebního sluchu bych ještě potřeboval?
Vysokou úroveň koncentrace a trpělivosti. Musíte především zapojit uši a mozek, nesmíte myslet na něco jiného, vaše mysl musí být zaměřena pouze na zvuk. A to je to, co tereminvox tak zásadně odlišuje od jakéhokoliv jiného hudebního nástroje. Minimální výpadek pozornosti se okamžitě projeví na přesnosti tónů.

Zkoušela jste hrát někdy na tereminvox pod vlivem drog?
To je absolutně nemožné právě kvůli možné ztrátě koncentrace. A také kvůli snížené kontrole pohybu rukou. Ani panáka vodky bych si před vystoupením dát nemohla, nesmím být unavená nebo nevyspalá. Je to podobné práci chirurga, který také musí být absolutně přesný

pondělí 21. května 2012

John Peel:
Někdo se mi snažil vysvětlit, že kompakty jsou lepší než vinyl, protože na nich není žádný povrchový šum. Hele, kámo, řekl jsem, život ale má povrchový šum.

středa 16. května 2012

Dr. John - Locked Down


Dr. John, vlastním jménem Mac Rebennack, je známý pianista a skladatel z New Orleans. V šedesátých letech minulého století propadl kultu voodoo a rozhodl se pod tímto vlivem prezentovat jak v hudební, tak osobní rovině. Přestože se stále kolem něj vyskytuje mnoho lidí s totemy, kostmi a aligátořími zuby pověšenými na krku a mnoho lidí nosících nádoby s popelem svých zesnulých přátel atd., rozhodl se Dr. John ve svých 71 letech z celoživotní striktní voodoo role vystoupit.

Ve spolupráci s Danem Auerbachem, zpěvákem a kytaristou populárního blues-rockového tria Black Keys, nahrál ambiciozní nové album Locked Down. Album je tak jednou z jeho snah o znovu definování vlastního života po letech lehkomyslného žití. Celou desku proto věnoval svým jedenácti dětem a vnoučatům. Dr. John si na stará kolena uvědomil, že se jim celý život velmi málo věnoval. Byl neustále na cestách - takový "traveling piano man". Teď chce vše odčinit. "Již nechci dál své děti zanedbávat," říká.

Producent Dan Auerbach (33 let) se snažil při produkování alba Dr. Johna přemluvit, aby sejmul masku a vytvářel písně o Macu Rebennackovi jako skutečné osobě. "Když hrajete celý život nějakou roli, může vás to velmi emocionálně vyčerpávat", říká Auerbach. "A Mac jako člověk toho má tolik co říct, tolik toho v životě zažil. Chtěl jsem, aby na albu zněla hudba Dr. Johna a lyrický obsah aby dodal Mac Rebennack".

Zatímco Johnova předešlá alba se blížila mixu neworleánského jazzu, funku a soulu sedmdesátých let minulého století, Locked Down zní naproti tomu syrově, se staccato skladbami, rozbouřenými rytmy, s beaty beroucími si inspiraci v africkém popu stejně jako v americké R&B.

Když Auerbach v roce 2010 poprvé s Dr. Johem začal mluvit o tom, že spolu vytvoří desku, pouštěl mu hudbu Mulatu Astatkeho, otce etiopského jazzu, aby mu ukázal, jak nadpozemsky mohou znít klávesy. "Nechtěl jsem udělat reminiscenční album. Chtěl jsem, aby se Locked Down líbilo mladým lidem. Ale ne jako retro". Auerbach najal mladé hudebníky, kteří se specializují na etiopské a afro-popové beaty. Během natáčení pak všichni jedli etiopské jídlo, poslouchali etiopskou muziku a nahrávali skladby v Auerbachově studiu Easy Eye Sound.

"Každé ráno jsme začínali v podstatě od nuly, neměli jsme nic. Sešli jsme se v jedné místnosti, sedli si a začali pracovat na rytmu", říká Auerbach. Texty postupně vznikaly z poznámek Dr. Johna, z různých kousků rýmů, vět. Nejednalo se o klasické texty, byla to v podstatě poezie, rýmy bez melodie. Většina textů ne, ale pár písní obsahuje Johnovo lehce temné, paranoidní vidění světa. Například ve skladbě "Revolution" se zpívá: “Blind eyes of justice/deaf ears of power/dumb moves of money/left us in a desperate hour.”

Locked Down je již Johnovo dvacáté deváté sólové album. Dr. John debutoval v roce 1968 deskou "Gris Gris". 




Poznámka: Etiopie jako náhorní plošina odříznutá od moře zůstala dlouho izolovaná od kolonizátorů i ostatních afrických regionů, tamní styly jsou vyhraněné a typické jen pro danou zemi. Jako kdybyste vzali zoologa na Madagaskar, kde žijí samá vzácná a – jak říkají vědátoři – endemická zvířata. Jinde je nenajdete. (http://magazinuni.cz/hudba/cafe-hottentot/archelog-ceskeho-bigbeatu-etiopska-hduba-v%C2%A0rudolstadtu-jezuite-indiani-a%C2%A0bach-v-bolivii/)

středa 9. května 2012

Archiv Johna Peela

Pokud vás zajímá, jaké lahůdky si ve svém archivu schovával John Peel, slavný to rozhlasový DJ, který zemřel v roce 2004, sledujte pravidelně stránku: http://thespace.org/items/s000004u. Po dobu následujících šesti měsíců se zde postupně objeví detailní informace o celkem 2600 vinylových albech.


pondělí 9. dubna 2012

Výpisky: Michal Horák, MusicJet

V rozhovoru pro server Lupa.cz mluvil Michal Horák o projektu MusicJet.

Před čtrnácti dny jsem se byl podívat ve Švédsku, kde se zrodilo Spotify a kde jsou historicky úplně jiné podmínky. Ne v tom, že by tam snad neexistovaly pirátské servery. Ty tam samozřejmě byly a jsou možná ve větší míře než v Česku. Švédi měli úplně jinou startovací čáru, co se týče technologické a odborné přípravy obyvatelstva. Švédská vláda například podporovala budování broadbandu, takže dnes vysokorychlostní Internet pokrývá celé území Švédska.

V tuto chvíli máme 120 tisíc registrovaných uživatelů a zhruba 20 tisíc používá prémiovou verzi. Jde ale o čísla za Česko a Slovensko dohromady. Na Slovensku úspěšně spolupracujeme s mobilním operátorem Orange. MusicJet se tam prodává jako součást datového tarifu. Zákazník si zaplatí mobilní datový tarif a automaticky může využívat prémiovou verzi MusicJetu. Pokud toto nenastane i v Česku, tak masivnější rozšíření služeb typu MusicJet bude velmi pomalé. Současné FUP limity na streamování hudby opravdu nestačí.

Objevily se snahy a tendence MusicJet replikovat. Tyto snahy vycházejí z toho, v jaké pozici se nacházejí hudební vydavatelství. Chápu, že chtějí prodat maximum svého obsahu. Pokud ale službě MusicJet nedají šanci, aby se rozvinula a poskytli jí za tímto účelem podporu, tak to bude mít hodně těžké. Bohužel gentlemanské dohody ne vždy platí. Objeví-li se tedy kdokoli, kdo takzvaně zachřestí měšcem, tak hudební vydavatelé vyskočí a budou s ním spolupracovat. Což je ale samozřejmě z jejich pohledu legitimní a my jsme na to připraveni.
...
Mám tím na mysli „myšlenku z Marsu“, že se IFPI snaží nějakým způsobem dohodnout s Uložto.cz. Jinými slovy, že by se udělala z pirátského serveru stejná služba, jako je MusicJet. Je to aktivita, která je myšlena naprosto vážně. To jsme se nemuseli snažit stavět MusicJet, mohli jsme hudbu krást, tak jako ji krade Uložto.cz, a potom přijít a říci: Dobrý den, my jsme sice několik let kradli, ale od teď budeme legální servis a dáme vám nějaké peníze a všechno bude zapomenuto.
...
Já mám v každé licenční smlouvě odstavce, že se nesmím k podobným serverům jako je Uložto.cz ani přiblížit. Je to naprostá schizofrenie, když hudební vydavatelé po mně vyžadují, aby s jejich obsahem nakládal s největším zabezpečením, a přitom sami vyjednávají se servery pro sdílení obsahu.To je prostě k smíchu!

pátek 6. dubna 2012

Elite Force a RVMP2


Před dvěma lety vydal britský producent Elite Force album nazvané Revamped, což v překladu znamená "předělávka". Elite Force tehdy přeupravil, přemíchal, zremixoval 14 skladeb například od The Propellerheads, Plump DJs, Stanton Warriors a vypustil je do světa. Kritiky byly pozitivní a posluchačský ohlas také. Časopis iDJ napsal: "we have entered a whole new paradigm in mashupology". Elite Force totiž neměl ambici vytvářet jenom "klasické" remixy. U každé předělávky notně improvizoval, vytvářel si vlastní samply, jamoval ve studiu na různé motivy z původních skladeb. A z toho všeho vyšel ojedinělý hudební tvar.
Letos v červnu připravil Elite Force k vydání album RVMP2, což je, jak jinak, druhý díl úspěšného pokusu o předělávky z roku 2010. Tentokrát na albu najdete 19 skladeb a všechny si můžete stáhnout zdarma. Elite Force se totiž rozhodl každý týden zpřístupnit na svém webu jednu skladbu až do oficiálního vydání alba. K dnešnímu dni je na stránkách ke stažení již 7 skladeb, například: Der Collossus (Elite Force, Daft Punk, Ftampa) nebo Swoon Anthem (Elite Force, Chemical Brothers, Miles Dyson).

Skladby ke stažení najdete na stránce: http://www.eliteforcemusic.com/RVMPD2/


sobota 31. března 2012

Výpisky: Ondřej Ježek

Ukázky z rozhovoru s hudebníkem a vydavatelem Ondřejem Ježkem o budoucnosti popu a o hudbě, ze které lze mít radost. Rozhovor vyšel v týdeníku RESPEKT.

Mám pocit, že pop je něco jako vrcholová turistika, že se tam člověk musí vydat opravdu silou vší vůle a pak snášet všechno možný příkoří. A když se dostane na vrchol, zjistí, že tam to všechno končí a je tam sám. Anebo se mu udělá špatně a musí zase dolů, do pajzlu pod základním táborem.

Existuje řada dobrejch kapel, která brázdí Evropu v dodávce a dá se s nima udělat koncert, když jim dáte najíst, napít a nějaký minimální peníze. Jedinej problém, se kterým toho moc nenaděláme, je OSA (Ochranný svaz autorský; pozn. aut.). Jeho ceníky na akce jsou v podstatě likvidační. Když uděláme koncert někomu v pražským klubu Rubín, kapela stojí dejme tomu 300 eur, něco stojí ubytování, nájem klubu, za rozumnou cenu přijde tolik lidí, že se to plus minus pokryje. A pak najednou přijde dopis od OSA, že chce dva tisíce korun, že tu kapelu zastupuje. Kapela z toho přitom nevidí nic, protože ve smlouvě s americkou autorskou organizací má, že si nepřejou vybírat poplatky z malejch klubovejch koncertů.

Žádná ze zajímavejch kapel dneska není u velkých agentur nebo vydavatelských společností. Ty jsou už úplně mrtvý, u nich se nic aktuálního a autentickýho neděje. Tam jde víceméně o přežívání, slučování a vydávání archivních katalogů. Hardcore, elektronická scéna a alternativní hudba úplně vypadly z kultury velkých společností, který se sice pořád snaží produkovat, ale je to úplně mimo reálnou hudbu. Naprostá většina mladejch kapel už si vydává hudbu v klidu na malým hudebním serveru nebo na labelu svých kámošů a pak s tím v pohodě vyjedou do Evropy na výlet na koncertní šňůru.

To je největší průšvih spousty kapel – očekávají, že je někdo objeví, očekávají, že je někdo vydá, očekávají, že je někdo někam pozve, že jim někdo něco zařídí... Jenže ono nemá cenu čekat. Chci videoklip? Natočím si ho sám. Chci desku? Nahraju si ji na chalupě nebo si naspořím na studio. Chci vydat svoji desku a dostat ji k lidem? Tak bych měl přemýšlet, kolik bych za ni byl ochotnej zaplatit já sám. Ideální je prostě očekávat jediný – že to, co dělám, nikoho jinýho zajímat nebude, a snažit se mít ze svojí hudby aspoň radost. Jestli přijdou i ty další věci, může to člověka už jenom potěšit.

Určitě už pominula prvotní vlna devadesátých let, kdy si všichni mysleli, že když mají doma počítač a kradenej program, můžou si sami udělat desku. To sice mohli, ale jen za cenu jistý upachtěnosti. Takže mám pocit, že teď se trochu vrací důvěra v nahrávací studia, kde jsou lidi, který mají trochu zkušeností a můžou tu kapelu postrčit vhodným způsobem kupředu. A můžou tu desku udělat rychle, namísto toho, aby se v tom někdo tři čtvrtě roku patlal.


 Objednat Respekt pro Kindle

čtvrtek 29. března 2012

Program Your 808

Grafický designér Rob Ricketts vytvořil zajímavou sérii nazvanou Program Your 808. Na čtyřech plakátech velikosti A3 graficky ztvárnil slavné bicí sekvence čtyř významných skladeb hudební historie, které byly naprogramovány na zvukové mašince Roland TR-808. Těmi skladbami jsou: Afrika Bambaataa - Planet Rock, Cybotron - Clear, A Guy Called Gerald - Voodoo Ray, Adonis - No Way Back. Nádhera!


úterý 27. března 2012

Výpisky: Z rozhovoru se šéfem společnosti Neoluxor

Ukázka z rozhovoru s Břetislavem Janouškem, šéfem společnosti Neoluxor, jednoho z největších knihkupectví v zemi. Rozhovor vyšel v sobotu 17.3. v Lidových novinách.

Některá rozhodnutí bývají těžká. "Buď my, nebo oni." Aneb jeden z důvodů, proč se zatím v České republice rozvíjí prodej elektronických pomaleji, než by mohl.

LN: Kromě papírových knih má letošní rok patřit i těm elektronickým. Vy prodáváte i e-knihy a čtečky, jaký je o ně zájem?
BJ: My prodáváme čtečky Wooky od nakladatelského domu Euromedia Group. Od prosince jsme jich prodali zatím zhruba 50. Když se zhruba před dvěma lety začalo o e-knihách ve větším mluvit, byli jsme v hodně velkém tlaku. Amazon hlásil neuvěřitelné prodeje e-knih, e-knihy byly obrovským hitem v Anglii, v Německu a nás to trošku znervózňovalo. Nicméně situace v Česku je ta, že zatím je a ještě dlouho bude čas knih. A k nim jako doplněk bude existovat e-kniha. Proč ne. Určitě je i u nás dost lidí, kteří si čtou jak na čtečce, tak i papírové knihy.

LN Vy prodáváte čtečky od nakladatelství Euromedia Group, ale pokud vím, mělo to být úplně jinak. O prodejích e-knih a čteček jste jednali se společností eReading, všechno bylo připravené, ale několik minut předtím, než jste měli oznámit spolupráci, z toho sešlo. Spekuluje se o tom, že za tím stál právě jeden z největších nakladatelských domů u nás, Euromedia...
BJ: To je pravda. Naše představa ohledně e-knih byla taková: my jsme nikdy nedělali nic exkluzivně, ale spíše s ohledem na přání zákazníků. Pokud by si u nás chtěl zákazník koupit knihu a společně s ní i houpací síť, tak mu to umožníme a budeme rádi, když to bude fungovat. Stejné to bylo i s e-knihami. My jsme měli jasnou představu, že budeme mít svůj portál, kde budou všechny e-knihy na trhu. Jako první jsme se dohodli s firmou eReading a měli jsme zájem spolupracovat i s jinými nakladateli. Ovšem několik minut předtím, než jsme plánovali ohlásit spolupráci s eReadingem, telefonovala Euromedia Group s jasným požadavkem: Buď my, nebo oni. My jsme si logicky vybrali Euromedii, protože je to jeden z našich nejvýznamnějších a největších VIP partnerů.

LN: Taky s ním máte poměrně nadstandardní vztahy – u vás jsou pobočky Knižního klubu, který Euromedii Group patří, ve vašich prodejnách se koná velká část jejich autogramiád, navíc jste spojeni, i co se týče leckterých reklamních kampaní. Máte s Euromedií Group nějakou majetkovou spojitost?
BJ: Nemáme a nikdy jsme neměli. Pro nás je to jen největší a nejvýznamnější partner, ať už se to týká marketingové spolupráce, nebo toho, že máme prodejny Knižního klubu na našich pobočkách. To je asi pro většinu knihkupců opravdu poněkud nestandardní, přece jen – prodáváme knihy konkurenční firmy. Ale ono to vlastně jako konkurence nefunguje – Knižní klub má u nás šest tisíc titulů, my máme 75 tisíc. A pravidlem bývá, že když si zákazník třeba koupí kuchařku nebo encyklopedii na svou průkazku z Knižního klubu, tak pak si ještě k tomu obvykle koupí i nějakou knihu od nás. 

čtvrtek 22. března 2012

Kraftwerk Kover Kollection

DJ Food se netají láskou ke skupině Kraftwerk. V uplynulých letech nahrál několik mixů, kterými vzdal této německé čtveřici svůj hold. Každý mix sestavil zhruba ze třicítky skladeb, které jsou buď přímo coververzemi, tributem nebo používají samply ze skladeb od Kraftwerk. Každý mix také DJ Food doprovodil originálním obalem.

Všechny díly série nazvané Kraftwerk Kover Kollection si můžete stáhnout ze stránek Soundcloud. Každý mix je doprovázen mluveným slovem popisujícím v krátkých větách hudbu Kraftwerk, zaznívají také ukázky z rozhovorů.



středa 21. března 2012

Výpisky: Ivan Klíma - Moje šílené století 1.

Dodnes si pamatuji na vzrušení, když jsem na první nepopsanou stránku v černém sešitě s úzkými linkami napsal svoje jméno a pod ně titul Velká srdce. A pod titul slovo román, které napovídalo o mém odhodlání popsat všechny bílé stránky. Bělostná prázdnota papíru byla popřena. Když jsem pak po sobě četl věty, které jsem sepsal, trnul jsem blahem, že skládají celek, příběh, který se dál tak jako v tištěných knihách. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem něčeho takového mocen.
To, co jsem vytvořil, mělo tvar, anebo mi to aspoň tak připadalo.
Něco podobného cítí každý kluk, když se mu prvně podaří ze špejlí, papíru a motouzů vytvořit draka, který se pak opravdu vznese. Zdá se mu neuvěřitelné, že ty špejle, papír a provázky, které se ještě před chvílí spolu s tubou lepidla mrtvě válely na stole, teď podle předem pojatého plánu stoupají k nebesům. Člověk cítí uspokojení, že z něčeho beztvarého vytvořil tvar. Opájí se svým dílem dokonce i tehdy, když tvar je nedokonalý či odvozený, pokud je ovšem v nadšení z toho, co právě dokázal, vůbec schopen to rozeznat. Umění ovšem nezačíná tím, že člověk dokáže z beztvarosti vydolovat tvar, ale až tehdy, kdy je schopen úroveň toho, co vytvořil, posoudit a neupadnout v nadšení nad pouhým fatem, že dal dohromady jednoho z bezpočtu papírových draků.

...

Nadšení nad tím, co člověk vytvořil, není přímo úměrné úrovni vytvořeného. Spíše naopak. Tvůrce se nikdy nezbaví pochyb, zda jeho výtvor obstojí aspoň v čase jeho života, zatímco kýčař pochyby nezná, je si totiž svým výtvorem jist.

sobota 10. března 2012

Výpisky: Veřejnoprávní rozhlas, Respekt.cz

V pondělním Respektu vyšel článek o veřejnoprávním rozhlasovém vysílání v ČR. Autoři popsaly problematiku naprosto vyčerpávajícím způsobem. Několik postřehů ze článku jsem vybral:

Je to jediné médium [rádio], které lze vnímat a zároveň se při něm věnovat jiné činnosti. ... Zatímco televize vyžaduje oční kontakt a internet rozptyluje dalšími a dalšími souvisejícími odkazy, poslech rozhlasu pořád může být kulisou při práci nebo řízení auta. Ideálně se hodí do zrychlených časů, v nichž jsme si zvykli dělat několik věcí najednou.

„Když spočítáte všechny celoplošné, regionální a digitální stanice, tak jich dnes máme dvacet. Ani se nedivím posluchačům, že nejsou schopní se v nich orientovat,“ připouští Duhan, který nyní přichází s pragmatickým řešením. Stanice se v jeho návrhu centralizují do čtyř základních okruhů označených čísly, z nichž si posluchač bude vybírat podobně snadno jako divák České televize. „Artovou“ Vltavu generální ředitel označuje za jedinou stanici, která je v současné podobě jasně vyprofilovaná a má profesionálně odváděnou publicistiku, obsahovou i hudební dramaturgii. Úprava ostatních stanic je však nevyhnutelná. Jedničku má tvořit takzvaný národní okruh. V něm se má Praha spojit s regionálními stanicemi, jež budou do vysílání v pravidelných časech vstupovat. Dvojkou se stane dosavadní Radiožurnál. Ten bude orientován na mladší posluchače, jeho zprávy budou dravější a flexibilnější, čemuž má odpovídat i výběr současnější hudby. Objevovat by se v něm měla v mnohem větší míře než dosud investigativní novinařina, která ovšem hlavní prostor najde na Čtyřce, Duhanově vysněné stanici mluveného slova. Vedle publicistiky, aktuálních společenských her či diskusních pořadů vyráběných sloučenými stanicemi ČRo 6 a Rádio Česko tu bude mít hudební složka jen okrajový prostor. Celkový cíl je zřejmý: sjednotit a zpřehlednit program ČRo tak, aby jednotlivé složky odpovídaly vkusu a zájmům jasně definovaného publika.

Radiožurnál je se současnými sedmi sty tisíci posluchači každopádně v nezáviděníhodné pozici. Primárně je pojímán jako zpravodajsko-publicistická stanice, přesto hudební produkce tvoří plnou polovinu jeho náplně. Představme si, jaké pozdvižení by vyvolalo, kdyby taková ČT 24 vysílala dvanáct hodin denně jen taneční klipy. Vznikl tak poněkud nesourodý tvar, v němž seriózní mluvené slovo střídají skladby, které si citlivější ucho spojuje s poslechem oddechového soukromého sektoru. 

Mediální expert a šéfredaktor serveru DigiZone.cz Jan Potůček upozorňuje, že se ČRo dlouhodobě potýká se stárnutím publika. Oslovuje především lidi nad padesát let a v důchodovém věku, ovšem pokud se mu v budoucnu nepodaří vytvořit dobře nastavenou síť stanic, která by si vychovávala a předávala posluchače různých věkových kategorií a zájmů, hrozí mu, že o ně zcela přijde. V rádiu si toho všimli už před časem, a proto ČRo na počátku roku 2006 spustil v okolí hlavního města vysílání regionální stanice pro mladé Radio Wave. Jejím záměrem bylo oslovit posluchače mezi šestnácti a třiceti lety, tedy generaci, jež si svůj vkus tříbí na internetu a o kterou by se časem mohl rozhlas opřít. Globální síť nabízí neskutečné množství nové hudby či myšlenkových proudů a Radio Wave mělo pomoci se v nich orientovat. Stanice od počátku usilovala o probourávání žánrových slepých uliček, neprofilovala se jako rockové nebo rapové rádio, místo toho v kostce nabízela průřez celým spektrem aktuální – zdaleka nejen – hudební produkce. Tak aby posluchač získal co možná nejúplnější obrázek, co se právě děje v mladé kultuře. 

Vysílat pro mladší publikum samo sebou není jednoduchý úkol. Už se totiž nejedná o generaci, která by vyrůstala s uchem přilepeným na tranzistor a brala jej jako jediný zdroj informací. Rozhlas dnes musí svoji roli obhajovat v prostředí, kde mu konkuruje flexibilní internet. Přesto to nemusí být prohraný boj. Stačí jen dobře pochopit, co může tradiční médium nabídnout v nových podmínkách. A v tomto ohledu je internetové Radio Wave pro ČRo skutečně inspirativní.


 Objednat Respekt pro Kindle

Výpiska: Drogy

Kniha: Abeceda prosperity (Jan Keller)

Vlastní důvod odporu státní moci vůči drogám je mnohem hlubší a souvisí s obavou, že budou narušeny některé ze základních mýtů, které o sobě moderní společnost pěstuje. Drogy ruší monopol na konstruování myslitelného světa, a takový monopol bývá podstatnou součástí jakéhokoliv mocenského monopolu.

sobota 3. března 2012

Dennis Ferrer vykázán od DJského pultu

Ani sebeznámější a sebelepší DJ si nemůže být jistý tím, že se jeho hraní neznelíbí majitelům klubu a nevykáží jej od djského pultu v průběhu setu. Přesně tohle nedávno zažil Dennis Ferrer.
Nejdříve zahrál skladbu Storm Queen - “Look Right Through” v remixu Jamie Jonese, pak pustil "Jack To My Groove" producenta Phila Weekse, a když navázal skladbou Subb_an - “This Place” (Nic Fanciulli rmx), majitelům došla trpělivost. Dennise požádali, aby přestal hrát. Důvod? Prý poslední skladby, které pouští, zní na jejich klub Mansion moc nekomerčně. Co na to Dennis Ferrer? "To mají sakra pravdu, že tyhle skladby znějí nekomerčně. lmao."

http://www.thedailyswarm.com/headlines/dj-dennis-ferrer-removed-decks-not-playing-commercial-music/


Nina Kraviz - Ghetto Kraviz


pátek 2. března 2012

Výpisky: Robert Glasper: Hip-hop je drsnej svět


Na konci února vyšla nová deska Roberta Glaspera, nazvaná Black Radio. Album je úžasnou směsicí jazzu, soulu a hip-hopu; hostují na něm například Erykah Badu, Lupe Fiasco, Musiq Soulchild, Meshell Ndegeocello nebo Mos Def.
Pro časopis Harmonie vedl s Glasperem rozhovor novinář Daniel Konrád. Celý rozhovor si určitě přečtěte na stránkách muzikus.cz (http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Robert-Glasper-hiphop-je-drsnej-svet~07~leden~2012/), pár střípků z něj vybírám zde:

Chci ukázat ty svoje dvě tváře, že na jednu stranu mám jazzové trio, vydávám u Blue Note a jsem prostě jazzovej frája, ale na druhou dost jedu v těchhle hip-hopových a soulových věcech. Takže jsem chtěl všechny svoje kamarády z jednoho břehu přetáhnout na ten druhej.

Já chci, aby moje desky zněly jako z opravdickýho jazzklubu, potřebuju, aby moje tělo mělo normální reakce a cejtilo stejnou náladu, jako v noci. A kdo chodí do jazzklubu v deset ráno, aby odehrál tři sety? To je na hlavu. Já jsem noční brouk.

Afroameričané dnes rozhodně nehrajou jazz tolik jako v šedesátejch nebo sedmdesátejch letech. Pořád by to uměli, ale v dnešní situaci je to skoro nemožný, vůbec si vyprodukovat desku a živit se jako jazzovej muzikant, to zkrátka vyžaduje velkej risk a odvahu. A většina lidí nechce opustit svoji bezpečnou zónu a vzdát se kostelíčku doma v St. Louis, jen aby v New Yorku mohli zápasit o přežití a hrát hudbu, o kterou nikdo nestojí, rozumíte? Takže když už se do muziky někdo opře, jdou samozřejmě po R&B, protože tam ty prachy pořád jsou.

Jazz podle mě trpí tím, že je každej rok víc a víc evropskej, protože ho už i tady hrajou převážně Evropani. A myslím, že lidi to v důsledku toho přestává zajímat a už na jazz nechoděj. Já se to snažím řešit tím, že si stojím mezi těma dvěma světy, jsem stejně dobrej v jazzovým klubu jako na ulici s hip-hoperem, umím jazzovou teorii, ale taky dovedu vařit v kostele. To je podle mě cesta, jak to propojit.

Hip-hop se mění jako každá hudba, a i když se momentálně nachází ve fázi, která je mi třeba míň příjemná, pořád lepší, než kdyby ustrnul jako jazz. Protože hudba, která se nikam neposouvá, je mrtvá, a to se podle mě přihodilo jazzu. Já když vydám desku, zápasím v hitparádách o prvenství s dinosaury, musím pořád prodávat víc desek než Frank Sinatra. Vždyť je to směšný! Když vydá novou desku Chris Brown, tak neexistuje, že by před ním v prodejích seděl Marvin Gaye. To jenom ukazuje, jak je na tom jazz bledě. A nejde jen o čísla, i hudebně nic moc. Kdo jako jazz dneska táhne?

Hip-hop má tolik stylů, že jenom si uvědomit, jakou uměleckou formu právě do klavíru sázíte, je pořádná fuška. Kdysi bylo v hip-hopu všechno na první dobu, ale dneska to lítá dopředu a dozadu a jsou to takový ožralý rytmy. Já si na to zvykl už dávno, ale většina s tím furt zápasí. I dobrej jazzovej pianista vytuhne na tom, když má najednou deset minut hrát jednoduchou smyčku, prostě na takovej druh cvičení není zvyklej. Nemluvě třeba o držení basovejch linek, který shora neustále rozbíjí nějakej rapper. Je to drsnej svět. Pro ty, co v něm žijou, i pro ty, co ho hrajou.

pondělí 20. února 2012

Výpisky: Svobodný internet, opravdu?

Alexander Tomský: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/alexander-tomsky.php?itemid=15641

"Paradox úžasné internetové svobody zadarmo stahovat zprávy, fotografie, články, knihy, filmy či videa tkví v tom, že původní majitelé těchto nejen informací, ale především odborných i uměleckých artefaktů, což je zásadní rozdíl, jsou naprosto závislí na tradičním tržním (hmotném) prostředí. Problém je v tom, že internet je příliš veliký a roztroušená reklama málo platí a tak živí dobře jen ohromné planetární “agregáty” typu Amazon, Facebook nebo Google.

Jaron Lanier, (vymyslel mimo jiné termín virtuální realita), ve své knize “You are not a Gadget” (nejste přístroj) přiznává, že sám kdysi pevně věřil, že otevřený internet zvýší konkurenci a nejlepší umělce bude možná ve velkém vytvářet, má teď neskutečný pocit, jako by šlo o retro, jako by se v populární hudbě všechno zastavilo před deseti lety a ti, kteří se snaží proniknout a nemohou rozjet šňůru koncertů a prodávat svá trička “se srocují v oázách tradičního hynoucího průmyslu.”

Co se to vlastně přihodilo? Lanier říká, že internet ovládli servisní firmy, které se pouze vztahují k obsahu a nikoli prodavači obsahu a není divu, že se teď vehementně brání před americkými legislativními návrhy (Pipa a Sopa) aby se staly samy cenzory a omezily svůj vlastní byznys. Jenomže ideologie otevřeného internetu a jeho nové technologie kopírování i dostupnost se staly zbraní hromadného ničení, co starý xerox a magnetofony nedokázaly."

sobota 11. února 2012

Výpisky: Piráti a Majka z planety Gurun

Lidové noviny, 11.2.2012; Piráti a Majka z planety Gurun; Pavel Klusák
Filmař Jim Jarmusch se vyjádřil v textu téměř manifestačním: „Nic není originál. Kraďte odkudkoli, kde to rezonuje inspirací a kde lze živit naši imaginaci. Hltejte staré filmy, nové filmy, hudbu, knihy, obrazy, fotografie, básně, sny, náhodné rozhovory, architekturu, mosty, pouliční značky, stromy, oblaka, řeky a moře, světlo a stíny. Vybírejte si k loupeži jen takové věci, které umějí mluvit přímo s vaší duší. Když se vám to povede, vaše dílo (stejně jako vaše krádež) budou autentické. Autenticita má nedozírnou hodnotu: neexistuje nic čistě původního. A nesnažte se své zlodějství ututlat – jestli chcete, klidně ho oslavujte. Kdyby něco, mějte na mysli, co řekl Jean-Luc Godard: „Nejde o to, odkud věci bereš – jde o to, kam je neseš.“
V dnešním boji o charakter digitálního prostředí prostě neexistuje jen jeden problém: obchod založený na pirátství je stejně zavrženíhodný jako snaha moci naroubovat na nová zákonná opatření kontrolu obyvatelstva. Pro veřejnost je tenhle moment možná jedním z nejhůř pochopitelných bodů celé debaty: ještě navíc když se jí účastní i politické strany, které využívají metafory piráta ve svém názvu a jakoby ji legalizují a ospravedlňují. Digitální dekalog Éra sdílení nepřišla z ničího rozhodnutí, nestojí za ní žádný kartel ani ilumináti: umožnil ji průnik levných technologií do domácností.

úterý 7. února 2012

Výpisky: Koubský, Javůrek (Lidové noviny, Orientace)

Lidové noviny, 4.2.2012

Několik poznámek o pirátství, ACTA, autorských právech:

Petr Koubský: ... To, že internet působí dojmem dosti svobodného prostoru, není žádnou jeho specifickou vlastností, ale prostě důsledkem toho, že žijeme v dosti svobodných demokratických zemích, kde nějak takhle vypadá celý veřejný prostor. Piráti, ACTA, Megaupload – to všechno je jen prosazování běžných zákonů v digitálním prostředí. Jiná věc je, že některé z těch zákonů jsou špatné, zastaralé a neadekvátní.

Adam Javůrek: ... nelegálně umístěné filmy či alba stahují tři skupiny lidí. Teenageři, kteří to dělají, protože nemají peníze. Kdyby dílo volně dostupné nebylo, nekoupili by si ho. Obchodně jsou tedy nezajímaví, ale můžou přinést užitek tím, že dílu zajistí publicitu „šeptandou“. Pak jsou tu lidé, kteří stahují, když nemají jinou možnost. Když si chcete třeba pustit nové díly seriálu BBC Sherlock, o kterém všichni básní, máte smůlu, nejsou dostupné. Tady se zábavnímu průmyslu ztrácí hodně peněz. Aby na ně dosáhl, nepotřebuje žádné represivní nástroje, pouze zlepšit ten zmiňovaný servis, což se pomalu také učí. Teprve ta třetí skupina jsou ti, kteří by platit mohli, ale navykli si kdysi na to, že obsah může být zadarmo.

Petr Koubský: Anonymous jsou takový dnešní Petr Kropotkin, salonní anarchisti. Nejsou důležití, nejsou nebezpeční a nejsou zajímaví. ...  dělají věci, které jsou povrchně srozumitelné – jako vyřadit z provozu web známé instituce – a zároveň aspoň trochu fotogenické. Televize má díky nim konečně co ukazovat z internetu. A působí tak pohádkově, jánošíkovsky... Vlastně se asi musím opravit, oni důležití jsou. Právě proto – a jedině proto –, že se dovedou dostat do médií. Kéž by to už novináři pochopili: dočasně vyřadit web vlády je snadné a bezvýznamné. Když počmárá zeď Strakovky sprejer, což je přesný ekvivalent těch útoků, taky z toho televize a deníky budou dělat vážnou věc, anebo se tomu bude věnovat jen někdo s kýblem a hadrem? Když jde o digitální technologie, média nechápou, co je důležité a co ne. Anonymous jsou mediálně talentovaní sprejeři digitálního věku, práce pro digitální ekvivalent uklízečky, ne pro politology a tajné služby.

pátek 3. února 2012

Výpisky: Jaroslav Rudiš - Nebe pod Berlínem

Můžete v rocku vůbec vymyslet něco jiného, když už všechno bylo řečeno? Když stačí umět zmáčknout céčko, géčko a déčko a udržet tři minuty rytmus?
Ne.
A ještě jednou ne. Můžete napsat pomalou a rychlou písničku, můžete napsat ještě jednu, která se ve sloce táhne pomalu jako kouř a v refrénu vybuchne jako Etna, ale to je tak všechno, co v rocku můžete složit. Rockový muzikanti na tom nejsou o nic líp než prodavači hamburgerů a kebabů. Všichni melou z posledního.
„Zkus vymyslet novej hamburger! Zkus jinak namlít maso. Ani hovno! A zkus napsat jinak písničku! Je to smutný, ale jsme generace od­souzená k věčnýmu kopírování a akordovýmu vykrádání. Pokud nechceš hrát techno, tak můžeš vymyslet jenom novej postoj, jiný trička a napsat trochu jiný texty.“
Pancho Dirk má pravdu. Absolutní pravdu. Techno hrát nechceme, protože nejsme roboti. Funk nebo hip-hop taky hrát nechceme, protože nejsme černoši. Takže zkoušíme najít novej postoj. Hlavně ale chceme hrát.

pátek 27. ledna 2012

Výpisky: Benjamin Kuras, Václav Urban, Dan Bárta

Benjamin Kuras - Svoboda, tvoření a pirátství 
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/benjamin-kuras.php?itemid=15378

Autorské zákony nechrání myšlenku, nýbrž dílo. Konkrétní formu, jak tuto myšlenku někdo pracně převedl do románu, písně, symfonie, divadla, filmu, designu, vědeckého objevu, technického vynálezu, technologického postupu. Dokud to neudělá, jeho myšlenka je nechráněná a může mu ji kdokoli sebrat a přetvořit v chráněné dílo. Dílo znamená něco, do čeho někdo investoval talent, trénink, práci, čas a hmotné prostředky. Část peněz z prodeje patří jemu a s nimi i zákonná ochrana před krádeží. Kromě toho, co mu sebere na daních stát. V tom se stát činí. Má za to povinnost jeho vlastnictví (a tím i své daně) chránit. Ochrana osobního vlastnictví je základem svobodné prosperující společnosti a její porušení vždy vedlo k totalitě.
...tvoří-li někdo, když má „inspiraci a musí to z něho ven“, neříká se mu tvůrce, nýbrž amatér. Tvůrcem se stává teprve tehdy, až se propracuje k profesionalitě, která si najde publikum ochotné za ni zaplatit. To většině tvůrců ve většině tvůrčích oborů trvá desítky let tvrdého učení a práce. Neplacené. Ve volných chvílích, po jiné práci, z jejíhož příjmu si mezitím tvorbu musí subvencovat, než ji dokáží prodat. Svobodný trh se tomu říká. Ten si sám stanoví, za jaké ceny se díla prodávají. Pirátství není trh nýbrž lup. Odepřít tvůrcům jedinou spravedlivou odměnu, jíž je příjem peněz měřený počtem prodaných kopií, to nenapadlo ani komunisty. 

Václav Urban - Piráti vidí svět jinak
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-urban.php?itemid=15414

Piráti jsou celosvětové hnutí mladých lidí, kteří si uvědomují, že svobodné sdílení dat na Internetu je nesmírně důležité. Internet přináší informace, umožňuje spolupracovat milionům lidí napříč kontinenty, lze tam zpřístupnit veškeré lidské vědění a kulturní díla, je prostorem pro tvorbu a inovace, umožňuje transparenci, přináší nová pracovní místa, ekonomický rozvoj a prosperitu. Piráti chtějí reformovat zastaralé autorskoprávní a patentové zákony a bránit se invazi státu a komerčních společností do našeho soukromí.

Dan Bárta pro HN o pirátství
http://art.ihned.cz/hudba/c1-54491350-hudba-se-zacala-krast-s-janosikovskymi-umysly-rika-zpevak-dan-barta

A říkat tomu krádež je opravdu na místě: něco vymyslíte, dáte dohromady, investujete do toho spoustu času i myšlenek, a nakonec si to někdo další přivlastní a zveřejní bez zaplacení.
Je to stejné, jako kdyby knihkupec vystavil nehlídané zboží před obchodem a nechal na kolemjdoucích, zda knížku vezmou do ruky a vejdou s ní do krámu, nebo si ji odnesou na základě jakéhosi absurdního dojmu, že obchodník má příliš vysokou marži a nezaslouží si tudíž dostat jakékoliv peníze. O spisovateli a vydavateli ani nemluvě, ani na ně nemysle. Když už kradu, je hezké vědět, že jsem zloděj, hezčí, než si vytvořit rozsáhlou ideologii, aby to vypadalo, že mám na tu krádež právo.
HN: A co je řešení? Tvrdší protipirátské zákony?V tomhle ohledu jsem liberál. Mám pocit, že každý nový zákon nebo zákaz vede zase jen k dalšímu obcházení, neboť čím tlustší zákoník, tím hůře. Spíš se společnost natolik zkultivuje, že, metaforicky, přestane být “in” například utíkat z hospody bez placení. Kdy i osmnáctiletí a dvacetiletí “bez peněz” už se nebudou moci vychloubat, že šli na pivo a utekli bez placení, poněvadž by to bylo trapné.
Je to idealismus jako prase, ale nevidím jiné řešení, věřím, že to možné je. V roce osmasedmdesát třeba nebyl problém kouřit v přítomnosti dětí v bytech, kde žila rodina, nicméně když si dnes kuřák zapálí ve vlastním bytě v přítomnosti děti, každý na něj kouká jako na asociála. Atd.

středa 25. ledna 2012

Výpisky: Paolo Coelho o SOPA

Staré “dobré” časy, kdy měla každá myšlenka svého vlastníka, jsou navěky pryč. Za prvé proto, že jediné, co každý dělá je, že recykluje stále ty stejné čtyři motivy: milostný příběh mezi dvěma lidmi, milostný trojúhelník, boj o moc a příběh putování. A za druhé proto, že jediné, co spisovatelé chtějí, je být čtený, ať už v novinách, pamfletech, na blogu, anebo facebookové nástěnce.
[...]
Když sníte pomeranč, musíte se vrátit do obchodu, abyste si koupili další. V tomto případě je pochopitelné, že zaplatíte na místě. Avšak u uměleckého díla si nekupujete papír, inkoust, štětec, plátno či noty, ale myšlenku – zrozenou z kombinace těchto produktů.

http://piratskenoviny.cz/?c_id=33544

pátek 20. ledna 2012

Something special, sexy, wonderful


Britský časopis DJ MAG vyhlásil nejlepší skladbou roku "Something Special" od Miguela Campbella.

Volně podle článku z čísla 505.


"Something Special" začala svoji klubovou pouť na začátku léta 2011 na Ibize jako neznámá skladba. A po skončení sezóny? V každém klubu se ozýval nadšený sborový popěvek “Something special, sexy, wonderful”. I díky němu se skladba stala ideálním zakončením večera a vlastně i jednoduchou definicí toho, o čem celý večer byl. Miguel se dohodl s kamarády Richy Ahmedem a Russem Yallopem, že budou touto skladbou ukončovat každý svůj set.
"Díky tomu si ji začala spousta lidí pamatovat a také pro mnoho z nich se Something Special stala nejoblíbenější skladbou letošního léta", říká Miguel.
Spousta lidí tipovala, že skladbu složil nějaký mladý objev, nová tvář na taneční scéně, a ne málo známý producent, který vydává desky od roku 2006. "Už jsem vydal dokonce 4 alba - dvě pod svým vlastním jménem a dvě s mým kamarádem Mattem Hughesem pod pseudonymem MAM. Ale nikdo je neslyšel, protože jsem je vydal na svém malém nezávislém labelu Outcross", říká Miguel.
Do většího povědomí se Miguel dostal až v roce 2010, kdy vydal ípíčko "Baby I Got". I když on sázel hlavně na titulní skladbu, většina posluchačů si oblíbila spíše druhou stranu desky, právě skladbu Something Special.
"Původně jsem ji nahrál už v roce 2008 ve stylu francouzské house music. Pak jsem přidal i vokál, ale nebyl jsem si jistý, jestli ho tam mám nechat, anebo ne. Nicméně každý mi říkal: takhle zní skladba skvěle, musíš ji vydat s vokálem".
Campbell nečekal, že se skladba stane takhle slavnou. "Asi na ní je něco vyjímečného, nicméně si myslím, že jejímu úspěchu pomohl i fakt, že lidé jako Soul Clap poslední dobou hodně popularizují house music a dostávají ji zpět do zorného úhlu posluchačů".
Miguel Campbell právě připravuje album, které během několika měsíců vyjde na labelu Hot Creations.



úterý 10. ledna 2012

Výpisky: Lana Del Rey

Lolita z předměstí; autor: Pavel Turek; RESPEKT (9.ledna,2012)

"Zvýšený zájem o Lanu Del Rey je vysvětlitelný i tím, že nabízí takový typ ženy, který ze současné scény dávno vymizel. Popová hudba byla jedno z důležitých kolbišť, kde v posledních desetiletích probíhala symbolická emancipace žen. Slavné zpěvačky rády stavěly na odiv nezávislost i sílu. Velký kus práce na tomto poli odvedla Madonna. I proto černošské hvězdy r’n’b v současnosti vystupují jako sexuální dračice, provokativní Lady Gaga zase svými drsnými převleky smazává hranice mezi jednotlivými pohlavími a i taková Amy Winehouse byla figurou, která si nenechala od mužů nic líbit. Dokonce i když britská hvězda Adele zpívá v taktéž nostalgicky laděném duchu o zlomeném srdci, vyzařuje z jejího mocného hlasu nezdolná síla a vášeň. U Lany Del Rey, která se s jejím fondem nemůže srovnávat, však posluchač najde jen osudovou oddanost a nezdravou fixaci na zjevně špatné partnery. Není dnes jiné zpěvačky, která by v textech strpěla, aby se její partner povaloval na gauči a popíjel pivo."



Objednat Respekt pro Kindle