Nick Warren a Jody Wisternoff nejsou podle mého názoru oním klasickým projektem ve stylu třeba Chemical Brothers - siamská dvojčata, bez druhého ani ránu. Sice pod hlavičkou Way Out West vydali od roku 1994 mnoho skladeb, nicméně oba se hojně realizují také jako DJové pod vlastními jmény. A konkrétně Nick Warren je ve světě taneční hudby určitě stejně známý pojem jako "Way Out West" (viz například jeho geniální mixy pro Global Underground).
První album Way Out West vyšlo v roce 1997, aktuální We Love Machine je jejich čtvrtý počin. A nutno říct hned v úvodu, že se jedná o album s naprosto jiným zvukem, než by člověk pod vlivem jejich předešlé produkce čekal. Důvodů je několik. Nick a Jody už nechtěli dále pracovat s nejrůznějšími zvukovými inženýry, techniky; měli pocit, že si vše vlastními silami zvládnou vytvořit sami. A lépe. Postavili si tedy úplně nové, vlastní studio. Dalším důvodem je Jodyho propuknuvší láska ke starým syntezátorům, kterými si studio vybavil. Což zvuk alba ovlivnilo absolutně nejvíc.
Nejdřív jsem nebyl z Love Machine úplně nadšený. Přeci jenom skok od progresivního-trance zvuku dřívějších skladeb k analogově znějícímu zvuku jako z konce osmdesátých a začátků devadesátých let byl pro mě trochu větším překvapením. V jedné recenzi dokonce napsali, že se jedná o ostřejší verze skladeb Pet Shop Boys, pouze s menším počtem vokálů.
Když jsem se do Love Machine ale zaposlouchal více, vystoupily přes nános "retra" do popředí skladby, které ukazují na Nickovu a Jodyho producentskou genialitu. Je pravděpodobné, že se vám album bude dostávat pod kůži postupně. Skladbu po skladbě. Až nakonec nebudete vědět, která se vám vlastně při prvním setkání s albem nelíbila.
Každopádně mezi nejkrásnější skladby patří jednoznačně Only Love, s rychlejšími, ostřejšími beaty, vrstvenými melodiemi a nádherným vokálem. Podobně znějí i Pleasure Control nebo Future Perfect.
Pomalejší Survival mi trochu připomíná starší Orbital; beaty v Bodymotion jako by vypadly ze skladby Beat It od Michaela Jacksona (skladba je založena na samplu skladby Love Tempo projektu Quando Quango z roku 1983); One Bright Night bych měl tendenci hledat ve skříni plné starých zaprášených vinylů (koneckonců jedná se o remake skladby A Famous Myth, která zazněla v legendárním filmu Půlnoční kovboj).
Celkově vás na albu čeká pořádná porce samplů kytar, spousta vesmírných zvuků, různé druhy syntezátorů, skladby složené jako klasická píseň: sloka, refrén a vokalista Jonathan Mendelsohn. A nenechte se zmást. Přestože, v některých skladbách jsem si myslel, že zpívá žena, není tomu tak. Vše je pouze Jonathanův hlas.
Původně jsem byl přesvědčený, že i když Way Out West milujete, existuje pár důvodů, proč by se vám tahle deska nemusela líbit. Ale postupně jsem měnil názor. Je úžasná.
* recenze vyšla na techno.cz
