Phaeleh - Afterglow

Hi-fi - Digestoř

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Říkají si Hi-fi, jsou čtyři a vystudovali pražskou konzervatoř. V jejich čele stojí nepřehlédnutelný Petr Wajsar, s pusou vytvarovanou jako Mick Jagger a hlavou, ze které tryskají nápady v takovém tempu a skladatelském rozptylu, že nelze než smeknout klobouk. Psát o jeho všech ostatních projektech by vydalo na samostatný článek (orchestrální a komorní hudba, filmová hudba, muzikál Pornohvězdy, různé kapely a další), takže se raději podívejte na www.wajsar.com, tam vše najdete. Poté, co v minulých letech Hi-fi vyhráli dvě hudební soutěže (Boom Cup v Ostravě, Startér Live v Praze) a poctivě "dovybrušovali" svůj styl na mnoha živých vystoupeních, se letos rozhodli vydat debutové album Digestoř. Přiznám se, že z něj mám velmi smíšené pocity.

Miroslav Lacko (klávesy), Jan Šimůnek (elektrické housle), David Růžička (bicí) a Petr Wajsar (vše ostatní) se dle vlastních slov snaží hrát „ freetekjazz“ a v kapele Hi-fi hledají především zábavu a odlehčení. Což je docela jasné vodítko, jak album číst. Hodně mě na Digestoři baví „ odlehčenost“ ve stylu mých oblíbenců Apollo 440, například zlomená skladba Tekiero, užívám si "dub-jazzovou" Ukolébavku a hlavně devítiminutový techno-epos „ Fivetechno“ . Jsem ale docela zklamaný ze skladeb stylizovaných do funky nudy Romana Holého nebo nevtipné samba parodie Kajetánka. A přiznám se, že mám taky problém se slovní výplní skladeb typu „ tygá tuf tegeduf, tukaryku tekutá, digestoř, digestoř“ nebo hříčkami a rýmy jako „ rumburak a mekota jedou na kole, pepek volé ólé, óle“ . Protože jestli tohle dnes někomu připadá jako zábava, tak v tom případě jsem se holt stal nudným patronem beze smyslu pro humor. Samozřejmě není nutné v textech řešit existenciální otázky, ale že lze udělat inteligentní a zároveň "jednoduchou" skladbu, dokazuje například již zmíněná Ukolébavka - zvukově i textově.

Z celkové pohledu na Digestoř mám ovšem neodbytný pocit, že se vlastně nejedná o album v pravém slova smyslu. Ještě než jsem desku poprvé slyšel, myslel jsem si, že by se Hi-fi mohli stát takovými českými Jagga Jazzist - na pódiu živočišnost, hravost, smysl pro humor, na albu důraz na elektroniku a větší kompaktnost a serióznost. Jenomže Hi-fi podle mě trochu rezignovali na snahu „ složit album“ , a rozhodli se slovo od slova přenést jejich živé vystoupení na formát cédéčka (samozřejmě s kvalitně vybroušenou zvukovou podobou). Jakoby ona zmíněná digestoř v názvu alba vysála všechny vůně a vibrace, které se vyskytují v hojném počtu při „ live“ vystoupení. Vznikl doslovný přepis, který doma mezi čtyřmi stěnami ztrácí kouzlo.

Louie Austen - Last Man Crooning / Electrotaining You!

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Čtyřiašedesátiletý rakouský zpěvák Louie Austen o sobě aktuálně prohlašuje, že je poslední zpěvák sentimentálních skladeb na světě: Last Man Crooning. A s obličejem „osmahnutým“ elektrickým proudem (mrkněte na booklet) dodává: Electrotaining You! Těmito dvěma výrazy Austen pojmenoval své nové album, které vychází rovnou jako dvojcédéčko: na prvním disku najdete klasické Austenovské skladby (Last Man Crooning), na druhém pak remixy těchto skladeb (Electrotaining You!).

S trochou nadsázky musím napsat, že jeho nápad s dvojalbem se ukázal být nápadem neocenitelným. Nebýt tohoto faktu, musel bych zaujmout k výslednému tvaru výrazně kritičtější postoj. Tušil snad Austen, že s dalšími variacemi na téma „lázeňský švihák, house, sentiment, brokenbeat atd.“ již u publika neobstojí tak dobře, jako dřív, a proto přidal remixový chod? Asi ano.

Že nevíte, kdo je Louie Austen a divíte se, proč o tomto „staříkovi“ píšeme zrovna na našem serveru? Takže proto: Austen už jedenáct let spolupracuje s mladými, talentovanými elektronickými producenty, vydává mraky singlů i alb, a dokonce před třemi roky založil label LA Music. Přestože by se mohl klidně na stará kolena vrátit na pódia Las Vegas, kde prožil jednu nezanedbatelnou část svého pěveckého života, a kde nejspíš získal lásku k bílým oblekům, které nikdy nesundává, má jiné plány. Austen si jednoduše odmítá hrát na stárnoucího Sinatru a zpívat pro šedesátileté dámy.

Nejdříve k prvnímu disku: na Last Man Crooning složili všechny skladby společně Louie Austen, Don Summer a Aid Abu Taleb, v několika skladbách ještě troškou do mlýna přispěla Sophie Geymueller (pro veřejnost jména v podstatě neznámá, i když například Summer spolupracoval s DJ Hellem nebo Thomasem Schumacherem). Složky „zpěv - hudební podklad“ působí velmi kompaktním dojmem, mnohem víc, než na předchozím albu Iguana (2006), kde se kvůli různorodé směsce producentů, např. Phonique, Melnyk, Christopher Just, DJ Friction nebo Chick On Speed, nechala hudební složka„upozadit“ v domnění, že hudebně nevyčnívat pomůže Austenovu zpěvu vystoupat do výšin.

Na Last Man Crooning jistě najdete spoustu úžasných skladeb: při některých vám boky samovolně vystřelují do stran (např. Hold On), u jiných se budete vlnit v lehkém samba rytmu (Bondi Beach), unese vás brokenbeatový podklad i uvolněný zpěv. Bohužel je zde ale o trochu více skladeb, kterým chybí zajímavé, propracovanější, dokonalejší nápady, ona pověstná jiskra, mrknutí oka na slečnu u prvního stolu... A tak se klidně může stát, že si více oblíbíte disk druhý. Už jenom vaše oko určitě potěší jména remixérů jako Ian Pooley, Matzak, Maertini Bros nebo Filippo Moscatello. A když se ještě po vložení cédé do přehrávače přidá i zvukový vjem, můžete být doslova ztraceni a pohlceni. Minimal, tech-house? Jistě. Je libo deep-house? Cokoliv si budete přát.... Takže pravděpodobně i díky druhému disku mám nakonec z dvojice Last Man Crooning / Electrotaining You! docela příjemný pocit. Určitě pozitivnější, než kdyby vyšly odděleně.

Vandal - Captain Magic