Spirit Catcher - Partners In Crime

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

„Georgio Moroder na steroidech“. Tak svou muziku s úsměvem popisují Spirit Catcher. A mají k tomu docela dobrý důvod. Nejdříve, kdo je Georgio Moroder? Italský producent, popově-syntezátorově-disco-komerční mág, který se díky vlastní tvorbě v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století stal jedním ze zdrojů inspirace pro mladé elektronické producenty let následujících (podílel se na albech Davida Bowieho, Sparks, Donny Summer, ELO; a vzpomínáte si na Take My Breath Away z filmu Top Gun? Určitě ano). A kdo jsou Spirit Catcher? Dva mladí belgičtí producenti Jean Vanesse a Thomas Sohet milující vše z oněch zmíněných let, hlavně tedy hudbu, a především jazz. Ne, nemám pro vás překvapení ve smyslu „Moroder spojil síly s Jeanem a Thomasem, aby natočili album“. Kdepak. Nicméně na albu Partners In Crime najdete nemálo momentů, kdy si Moroderovu tvorbu připomenete – často na vás (spíše zakódovaně) vybafne v čele se suitou vrstevníků, následovníků, ne zrovna mladíků. Ale nelekejte se. Užívejte si. Jean a Thomas se znají docela dlouho, a nedovolili by pustit do vlastní hudební tvorby motivy průměrné, nezajímavé nebo snad nudné. Možná i proto nazvali své nové album „partneři v zločinu“, takzvaně „kumpáni“. Což samozřejmě neznamená, že by se potulovali ulicemi nočních měst a tropili neplechu; kradli, znásilňovali a podobně. Prostě sedí ve studiu, potutelně se usmívají, čtou si myšlenky a vyzývají na souboj své vzory.

Spirit Catcher nahráli desku, která rozhodně není na první poslech. A možná ani na druhý. Záleží jednoduše na tom, zda-li jste ochotni akceptovat jejich lásku k sedmdesátým a osmdesátým létům, kterou dávají na odiv v každém tónu. Jean a Thomas vytvořili neuvěřitelně jemnou, přesto různorodou směs mnoha vlivů a stylů, syntezátorů, funky beatů. V každé minutě vám bude v hlavě znít známá, povědomá melodie, motiv, linka, „jo, tohle jsem miloval!“, ale z nějakého důvodu si budete připadat i trochu zmateně, protože „tohle přeci znám!“, ale nevzpomenete si (Threesome). Spirit Catcher jednou nohou stojí v pomalých vodách nu-jazzu, druhou nohou zase našlapují do tech-house music nejvyšší kvality. Ve skladbě Human Factor mi připomínají Way Out West, kteří se na posledním albu dokázali, hlavně díky použití starých syntezátorů, neuvěřitelně ponořit do světa o několik desetiletí zpátky. Track Special Dimension je „něco jako“ pocta house music z první poloviny osmdesátých let; pomalé tempo, zkreslený vokál, opakující se motiv - hned se mi vybaví Jamie Principle i Frankie Knuckles. Ale najdete zde například i „současnou“ věc nazvanou No Way Out, electro house s lehce naznačenými trancovými motivy, která navazuje na směr Laidback Luke a aktuální zvuk Underworld.

„Retrem“ je dnes ve světě taneční muziky ovlivněn kde kdo, takže paradoxně i to, co může znít jako skladba 30 let stará (to zní divně, že? Elektronická scéna už stojí na nohou pěknou řádku let...), je v dnešní době také nesmírně moderní a IN. Takže lze v suchém dresu napsat, že Spirit Catcher prostě zní moderně, osmdesátkově. Koneckonců i název jejich projektu souvisí se zmíněnou dobou: říkají si Spirit Catcher podle stejnojmenné ocelové sochy vytvořené v roce 1986, dnes stojící v Ontariu, v Kanadě. Ale to je jenom taková perlička na závěr. Holt, osmdesátky.

Kaiserdisco - In No One´s Shadow

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a vypálím tu informaci hned na začátku. Myslím si, že Kaiserdisco jsou jednou z nejpřeceňovanějších producentských dvojic posledních let. Ale má je rád Carl Cox a Pete Tong, a oni zase mají rádi Pete Tonga a Carla Coxe, což je kombinace mimořádně zabijácká. Nechci říct, že by se Frederic Berger a Patrick Buck aka Kaiserdisco schválně podbízeli zmíněným ikonám, lezli jim do zadku nebo snad dělali prvoplánové hity. To určitě ne. Jenom si prostě nemůžu pomoct, a když v současné době slyším jejich singly nebo sety (teď myslím všech výše zmíněných), nacházím "prázdnotu". No, "prázdno" je možná příliš silný soud, snad bych měl asi použít spíše "zmatenost"; ve smyslu nevyjasněnosti, hledání a momentálního nenacházení.

Frederic Berger byl před pár lety součástí projektu Nudisco a Patrick Buck zase pro změnu projektu Kaiser Souzai. Před skládáním společných věcí si každý vzal kousek z těchto dvou názvů a vzniklo spojení Kaiserdisco. Skladby Aquja a Carachillo jim zajistily dost fanoušků na to, aby sebrali odvahu na složení debutového alba. In No One´s Shadow je na pultech a kromě těchto dvou singlů obsahuje i osm dosud nevydaných tracků. A tak moc, jako mě nebavily Aquja a Carachillo, nebaví mě ani celé album. Proč? Nejsem si totiž vůbec jistý, co vlastně Kaiserdisco nabízejí, a potažmo co vlastně chtějí nabízet. Jako první jsem z alba vyčetl jejich lásku k energickým tribal rytmům, samplům zvuků a vokálů z hlubin afrických lesů; někde jsem četl, že se tomu snad občas říká bongo-techno (podle známého bubínku). Někdy mám pocit, že chtějí být minimal, a pak zase že nechtějí. Občas se na povrch dostane jejich obliba deep-house music, občas znějí až moc přímočaře, dancefloorově. A na začátku a na závěr alba nás chtějí obejmout a zahřát. Což obzvláště v podzimním vichru může být příjemné, nicméně není. Stokrát slyšené a ohrané nápady totiž nezahřejí, ale nudí.

Mám prostě z alba In No One´s Shadow velmi nedobrý pocit. Nemůžu se ho zbavit, a to jsem album opravdu poctivě poslouchal mnohokrát. Ale možná to jednoduše není dost, abych změnil na desku názor. A možná jsem jenom upadl do podivných mrákot, nebo jsem se obklopil světem, kde jsou Kaiserdisco pouhým průměrem. A možná je ta deska prostě špatná, nezajímavá. Než Kaiserdisco, pořiďte si raději třeba nové album od Marka Brooma.