Stará garda francouzských producentů už dnes nikoho neovlivňuje, a pravděpodobně ani nevzrušuje: Bob Sinclar se trochu pomátl, což usuzuji podle jeho současné produkce, Daft Punk režírují filmy, Alex Gopher se zamiloval do kytar, ale moc mu to s nimi nejde atd. Snad jedině Stephane Pompougnac se drží svého kopyta. Nicméně ani v jeho případě již slunce nesvítí tak jasně.
O co těžší je vyslovit správně francouzsky Stephanovo příjmení, o to lehčí je zařadit hudebně jeho produkci: Stephane totiž skládá hlavně „lounge“ music - což je označení pro skladby hodící se dobře k polehávání, lenošení, hovění si (zjednodušeně řečeno). Asi vás v souvislosti s lounge music hned napadne slavná, dnes již trochu vyčpělá, kompilační řada Cafe Del Mar, nicméně i řada s podtitulem Hotel Costes rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti vychází. A pod ní je podepsán právě Stephane (Krátké odbočení: ve známém francouzském Hotel Costes pracoval nejdříve v kavárně-baru jako číšník, pak také jako DJ; když se Stephanovy sety staly populární, dohodl se panem Costem na vydávání kompilace; díky úspěchu prvního dílu pokračuje spolupráce nadále a letos by měl vyjít již desátý díl).
Kde se vzala Stephanova láska k elektronické hudbě? Již od dětství prý na něj měla největší hudební vliv matka, která doma poslouchala mimo jiné i Kraftwerk. A kde se u Stephana vzala láska k poklidnějším stylům hudby? Možná právě ve výše zmíněném hotelu - protože musel celý den kmitat jako fretka, večer skládal a poslouchal pouze oddechovou-lounge muziku. Ale to je jenom spekulace.
Hello Mademoiselle je v pořadí již jeho třetí album. Pokud by snad někdo čekal překvapení nebo snad odklon od dosavadní tvorby, mýlil by se. Pompougnac ostatně není producentem, od kterého by se něco jako „originalita“ čekala. Proto nemá smysl tohle měřítko při popisu Hello Mademoiselle používat.
Na škodu není ani to, že skoro každá skladba vám připomene nějakou jinou skladbu od jiného umělce. Například Ingrate a Mondes Paralleles zní díky melancholickému vyznění a vokálu jako od skupiny Air, hlas zpěvačky Tiger Lily v Better Days vám občas připomene welšskou zpěvačku Shirley Bassey (hlavně na začátku), vokalista Anthony Bambury v titulní skladbě má hlas jako Louie Austen (i hudební podklad jakoby vypadl z nějakého jeho alba), Ghosts And Rose s velmi jemným vokálem Noemi zase zní jako produkce od Kaskade (což v současné době není zrovna pochvala) atd. Díky tomu si možná Stephanovy skladby nebudou lidé spojovat s jeho jménem. Anebo naopak – skladby výše uvedených interpretů budou lidi považovat za skladby Stephanovy. Ale zaměnitelnost je v tomto případě povolena. Možná je dokonce vítána.
V tendencích lounge music odvádí Pompougnac docela dobrou práci a pokud hledáte hudbu do baru nebo na večírek, máte jasno.
*
recenze na stránkách techno.cz
Oukchéééj – další kompilace, další klasik, další velká pohoda. Kerri Chandler je přinejmenším stejný formát jako maestro Terry, jen se pohybuje někde malinko jinde a také malinko jinak. Taky to má rád deep & soulful, ale navíc si ještě libuje v kultivované urban music a hlavně výrazném latino-jazzy-soulovém nádechu svých nahrávek. Kerri Chandler, to je synonymum pro house music a velkou záruku kvality. New Yorský převážně houseový label Downtown 161 se pohybuje na stejné hudební vlně, a tak není divu, že si pro svůj aktuální mix/kompilaci vybrali právě Kerriho.
