Těžko říct, kdo v současné době více ovlivňuje koho: zda-li elektronická hudba prorůstá do rocku (post-rocku atd.), anebo zda-li se naopak rocková hudba více tlačí do světa digitálních jedniček a nul. Jedno je nicméně jisté: třetí album dvojice UNKLE (James Lavelle, Richard File) si užijete jen když milujete elektronickou hudbu pořádně okořeněnou rockovou energií. Zdůrazňuji „pořádně“! A možná ani tu elektroniku zase tolik v lásce mít nemusíte.
Hodně napoví už seznam vokalistů, mezi které patří například Josh Homme (Queens of the Stone Age) nebo Ian Astbury (The Cult). Dříve byla UNKLE produkce jen decentně říznuta kytarami a rockovými postupy. Na druhém albu převládal tah na tanečně-progresivní branku (Never, Never Land), debut byl zase laděný „triphopově“ (Psyence Fiction –Jamesi Lavellovi zde ještě sekundoval Josh Davis aka DJ Shadow). Určitě nemá smysl War Stories srovnávat s debutovou deskou - jen málo producentů dokáže za život natočit dvě vyjímečné alba. Bylo by to koneckonců i trochu nefér srovnání, není totiž kritika, který by Psyence Fiction označil za obyčejnou desku. A také bychom měli být rádi, že se UNKLE neutopili ve smyčcově-pochybných, progresivně breakových filmových aranžích, tvářících se jako melodie k hollywoodské verzi Války světů. Druhé album UNKLE totiž také nebylo špatné, ale další stádium projektů, které natočí něco jako právě Never Never Land, bývá v minulé větě popsaný styl (stalo se to například projektu Hybrid).
James Lavelle a Richard File ale šli úplně jinou cestou. Bohužel ne lepší, ani horší. Například Burn My Shadow ještě dá vzpomenout na Be There z prvního alba (ne úplně aranžemi, ale spíše náladou), zbytek pak stojí na nejisté, neustále se posunující hranici mezi klasickou stavbou kytarových fláků a elektronického experimentování. Proto můžete například ze skladby Keys To The Kingdom slyšet drsnější The Cure, Ian Astbury se v písni When Things Explode zase pokouší o ponurost Nicka Cavea, z jiných písní číší pokus o napodobení Trenta Reznora (Nine Inch Nails) atd.
Z výše uvedených přirovnání je více méně jasné, jakým směrem se bude vaše myšlení při poslechu War Stories ubírat. Ale co, The Cure určitě milují i fanoušci elektronické hudby, Nicka Cavea taky a Ian Astbury v Burn My Shadow vám zase bude zcela jistě mluvit z duše - ... And my dreams all fade away/ Burn my shadow away! Z celkového pohledu se ovšem album zdá poněkud více „rozervanější“, než by se slušelo.
* recenze vyšla na serveru techno.cz
