Ve světě elektronické hudby je vždy velmi ošemetné označovat někoho slovem "superstar". Prodej desek je velmi malý a samotný hudební význam mnoha persón je víc než přeceňovaný. Když v roce 1999 vypustil na pulty obchodů první singl americký producent Matthew Dear ("Hands Up For Detroit"), mluvilo se o něm nanejvýš jako o nové hvězdě undergroundu. Pak ale přišly singly "Dog Days" (2003) a loni "Mouth To Mouth" (pod psedonymem Audion) a rázem bylo v časopisech u jeho jména používáno slovo superhvězda. Oprávněně? Možná. I tak ale Dearovo nové album nejspíš vrátí všechny nadšené kritiky zase zpátky na zem.
Asa Breed není přímočaře taneční. Přestože Matthew byl od počátku své tvorby ovlivněn Detroitským zvukem, žádnou nálož post-detroitského techna zde rozhodně nečekejte. V první polovině alba sice najdete pár skladeb vystavěných na micro-minimal-techno základě, ale je jich opravdu minimum. Matthew se rozhodl skládat spíše "popově" zaměřené skladby říznuté temnou elektronikou (zatímco jeho klasické dvanáctipalce mají délku skoro deset minut, na Asa Breed znějí skladby v "popové" délce, tedy do 4 minut). Často na albu uslyšíte i jemné náznaky indie-rocku – hlavně v druhé polovině alba, ve které hraje prim kytara, i když malinko zkreslená.
Album Asa Breed je plné podivných zvuků a zašifrovaných osobních prožitků, takže pokud nevládnete angličtinou, připravte se na poslech se slovníkem v ruce. Dear se také pokouší o zpěv, což se nedá nazvat úplně špatným nápadem. Cenu Grammy sice letos za vokální projev asi nedostane, ale jeho barytón nezní nezajímavě.
Britský producent Nathan Fake, proslulý zvukomalebností svých tracků, by možná zaplesal radostí nad skladbami "Death To Feelers" nebo "Deserter", hravost "Pom Pom" by asi dokázala zvednout z podlahy nejednoho odpůrce osmdesátkového soundu, ale přikláním se spíše k názoru, že Dearovo album je střela vedle. Pokud jste čekali více minimal tracků ve stylu "Mouth To Mouth", pusťte si raději Stephana Bodzina nebo nové Swayzak (ti navíc mají na novém albu lepší vokály), a pokud vám učarovala pomalejší, experimentálnější Dearova poloha, ale nejste si jisti, že je to přesně váš šálek čaje, dejte si nové album od Apparata. Tam najdete vše.
* recenze vyšla na stránkách techno.cz
Kleinenbergovo DJské umění je hlavním důvodem, proč se dnes o něm v rubrice Narovinu zmiňujeme. Začátkem srpna totiž na labelu Renaissance vyšel jeho aktuální mix, s jednoduchým názvem "This Is...". Kleinenberg jako jeden z mála dokáže nenásilně propojovat styly jako progressive house, tech-house, electro a tím pádem vedle sebe stavět skladby od rozdílných producentských jmen jako jsou Dubfire, David K, Gui Boratto, Robert Babicz nebo Tom Novy. "Úkolem DJe je být - v uvozovkách - filtrem mezi tím, co je kvalitní hudba, a co ne. Filtrem mezi tím, co je momentálně v kurzu a co není.", říká Sander. "Pokud tohle DJ nedělá, pak podle mě není opravdovým DJem. Pouze se veze na vlně nějakých trendů, hraje stejné skladby každý víkend, vytváří nudu".
