Jay Denham – The Truth

Člověka v souvislosti s názvem alba napadají různé věci: Chce nám Jay Denham dostat do hlavy nějaké pravdy o současném světě? Chce nás umořit politickými prohlášeními, anebo nám naznačit, že svět není tím, čím se zdá být? The Truth Is Out There? Kdepak. "Pravda" je možná trochu zavádějící název, protože tohle album si podle mě klade za cíl být vším jiným, než spolkem "mentorujících" skladeb.

Vůbec bych se nebál The Truth zařadit k soundtrackům letošního léta. Proč konečně v létě nedat přednost zábavnému, melodickému technu od člověka, který je již dvacet let nedílnou součástí scény, točící se kolem chicagské house music a detroitského techna? Proč má být neustále "léto" spojováno s někým jako jsou Judge Jules a spol?

Jay pochází z malého města Kalamazoo, které leží přesně uprostřed mezi městy Chicago a Detroit. Na jeho stylu je to víc než znát, protože skládá hudbu neukotvenou právě mezi chicagským housem a detroitským technem. O Jayovi se říká, že si bere z obou stylů jen to nejlepší. Což lze po poslechu The Truth potvrdit.

Denham zahájil hudební kariéru už v sedmdesátých letech, kdy se věnoval rocku, punku, new wave i funku. Desky začal roztáčet jako DJ v letech osmdesátých. Přestože vydal od roku 1988 kvanta singlů a tři alba, není jeho jméno známé tolik jako jména legend Derricka Maye nebo Kevina Saundersona.

Z alba The Truth vám v mozku zůstanou nejvíce zapsány spíše rychlé věci jako Heaven Only Knows nebo titulní The Truth. Kromě našláplých rovných beatů se ale Jay nebál pustit i do pomalých, sentimentální náladou překypujících skladeb (např. The World Is a Ghetto).

Zatímco na předešlých albech s vokály více méně experimentoval, na The Truth už jsou přímo nedílnou součástí "všeho". Jayovo nádherné, melodické, šlapající techno v kombinaci se soulově laděnými mužskými a ženskými hlasy zní geniálně. I jednoduše zároveň.

Z pohledu vokálů nejsou skladby vystavěny klasicky (sloka - refrén), ale zdá se jako by se melodický refrén neustále opakoval dokola a dokola. Což má za následek odpálení vašich mozkových buněk do dalekých zákoutí vesmíru.

Docela dost kritiků ovšem vyčítá Denhamovi zvuk alba, který podle mnohých zní, jako by byl nahrán před patnácti lety. Ano, s tím souhlasím. Album nezní zrovna "současně". Ale je to důvod album zamáznout nebo napsat, že "stařečkovi" z Ameriky došel dech? Samozřejmě, že ne. Jay má díky tomuto albu před současnými hitmakery stále náskok.


* recenze vyšla na www.techno.cz