16 Bit Lolitas - Supermarkt

Peter Kriek a Ariaan Olieroock si zvolili jeden z nejdivnějších a neulítlejších pseudonymů ve světě elektronické hudby. Proč se jmenují "16 Bit Lolitas" zkusili loni vysvětlit pro náš server. O co divněji zní název, o to jasnější je zařazení jejich hudební produkce - "progresivní house". Bohužel se dnes často do této škatulky vkládá všechno možné a nemožné, takže si lidé nejspíš pod tímto pojmem představují něco jiného než před lety. Když slyším označení progresivní house já, vybavuje se mi hlavně slavná éra přelomu jednadvacátého století, kdy byli na vrcholu sil Sasha, John Digweed, Nick Warren, a každý se mohl utlouct po kompilační řadě Global Underground. V tomto kontextu vidím 16 Bit Lolitas. Když se v roce 2003 dali Peter s Ariaanem dohromady a začali společně produkovat, navázali na zvuk výše jmenovaných.

16 Bit Lolitas se proslavili hlavně díky DJským setům, do kterých postupně zařazovali vlastní skladby čím dál víc a víc, až nakonec jejich autorská produkce začala tvořit až osmdesát procent z celkového času setů. Klubeři chodili, ptali se, kde můžou tracky sehnat, a tak se nejlepším možným způsobem dostávala jejich tvorba do širšího povědomí. Pokud progresivní house sledujete delší dobu, určitě jste narazili namátkou na Murder Weapon nebo Nobody Seems To Care, což byly docela velké hity. Jako mnoho jiných si i oni založili vlastní label Bits and Pieces (2007), aby měli odbyt pro věci, které nikdo nechtěl. Přestože problém s udáním skladeb již dnes neřeší, label vydržel až do dnešních dnů. A navíc se nedávno připojil do stáje velkého molochu - Armada Records. Právě zde nyní vychází jejich nové album Supermarkt.

Album obsahuje deset autorských skladeb plus jeden remix a je více méně progresivně housové; i když chvílemi tuto kategorii přesahuje. Album je hodně energické. Ne ve smyslu zběsilých rytmů, výkřiků, divokého máchání rukama. Jedná se o energii, která vás nenutí vstát a pohybovat se po parketu; spíše cítíte takové mrazení pod kůží, máte pocit, že jste nedílnou součástí vesmíru, který si 16 Bit Lolitas vysnili. Album nabízí hodně hypnotických beatů, skladby jsou plné melancholie, nicméně nic neženou do krajnosti a slzy se vám na krajíček určitě drát nebudou. Mám pocit, že album je trochu temnější než jejich předchozí produkce. Možná se i chvílemi trochu zvukově odkazuje k jejich alter ergu Lost Orchestra.

Mě osobně nejvíc baví skladby, na kterých spolupracovala vokalistka Lucy Iris. Například Settle The Score: obsahuje potlačené beaty, nejdřív se do popředí dostane vokál, pak převezmou nadvládu různé zvukové propletence a barevné tóny. Pro mě rozhodně jedna z nejhezčích skladeb alba. K vrcholům alba patří bezpochyby remix skladby Money And Run, který udělali 16 Bit Lolitas pro Unkle. Prý jsou na něj tak pyšní, že jej chtěli mít na svém albu. A je třeba otevřeně říct, že jsou pyšní po právu. Vokál Nicka Cavea je zkreslený, každý tón, každý zvuk, každý melodický propletenec dává smysl a nenechává nikoho chladným. Další úžasná věc je lehce zalomená Na Na Nahana. Ve chvíli, kdy se potlačí beaty, ozve se sampl kytary a do toho vokál Lucy Iris, která opakuje stále dokola jednoduchý popěvek: jako bychom se ocitli někde při trampování, ale v dosti pozměněném stavu vědomí...  Máte-li rádi náznaky tribal bubínků, bude se vám líbit Overboard, Underwater. Pokud chcete úplně nejklasičtější progresivně housový zvuk, určitě si pusťte například skvělé Snake Inverter nebo Blanket.Samozřejmě je na albu Supermarkt i pár skladeb, které trochu nudí a styl ani album nikam neposunují...

Je nutné říct, že celkově nepřišli 16 Bit Lolitas s ničím zásadním, s albem, které by vám odpálilo mozek svou genialitou. Určitě budete některé skladby přeskakovat, ale je zde dost a dost kvalitního materiálu, který vám nějakou chvíli v přehrávači může vydržet.

* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Calyx & TeeBee - Elevate This Sound

Jamie Jones - Tracks From The Crypt: Lost Classics From The Vaults 2007-2012

Jamie Jones se poprvé dostal do širšího povědomí před pěti lety díky mixované kompilaci Get Lost 2 (label Crosstown Rebels). Potěšil, překvapil. S takto získanou slávou ale nelze vystačit donekonečna. Všichni především čekali, jak si nový objev povede na poli vlastní autorské tvorby. Jamie nenechal nic náhodě: přišel se skvělým debutovým album Remember The Future (obsahujícím mimo jiné i hit Summertime). Psal se rok 2009 a nebylo pochyb: tomuto člověku patří budoucnost. Po třech letech nepřetržitého DJování po celém světě a skládání muziky je Jamie zpět, aby se znovu ucházel o naši pozornost. Tentokrát s druhým autorským albem nazvaným Tracks From The Crypt.

Remember The Future byl Jamieho částečný pokus o koncepční album. Vykreslil na něm svět budoucnosti, ve kterém veškerou hudební produkci ovládají světové vlády a pouští do éteru jen ty, kteří splňují podmínky hudby podle šablony. Proti tomu ovšem bojují skupinky producentů snažící se z "undergroundu" vžité pořádky bourat. Zní to hezky, ne? Mladý producent plný ideálů, na začátku kariéry, kritizuje mainstream. Aktuální album ale už nic tak "koncepčního" neřeší. Poslední roky se nejspíš neustálým cestováním, DJováním, celým tím kolotočem, který se kolem něj rozjel, obrousily hrany "ideálů" a možná se i lehce smyl dojem z dělící čáry vedoucí mezi mainstreamem a undergroundem. Ať tak nebo jinak, Jamieho nové album se nesnaží o nic víc, než o kvalitní hudební zážitek. Jamie na něj dal jednak skladby, které složil v posledních pěti letech, hrál je často na svých vystoupeních, ale nikdy je nevydal na singlech - zhruba půlka skladeb. Druhou půlku už nahrával přímo s ideou, že budou na tomto konkrétním albu.

První album bylo více sevřenější, mělo jednotnější linii a bylo stylově vyhraněnější - převažoval čistý tech-house. Tracks From The Crypt naproti tomu působí jako album kompilační. Skladby k sobě někdy pasují lépe, někdy hůře. Když posloucháte skladby popořadě, ke konci se nemůžete zbavit dojmu, že jste si naklikali Jamieho bestof singly do přehrávače. Tak to asi Jamie zamýšlel. Primárně je na albu Tracks From The Crypt na pozadí všech skladeb cítit láska ke klasickému tech-housu. Nicméně každá skladba vybočuje něčím zvláštním, jiným, nádherným. Každá je posunuta na hudebním spektru vždy o kousek jinam. Pár příkladů: Tonight In Tokyo obsahuje úžasné melodické linky, různě propletené, navrstvené přes sebe, trochu slyšíte ozvěny až nu-trance stylu. Our Time In Liberty je podkreslena techno-masakr zvuky jako z konce 80 let, Special Effect nás díky výrazným syntezátorům a melodickým hrátkám odnáší do nebeských výšin, Stems From Hackney trochu připomene snad i Daft Punk, Frequencies nabízí lehký disco motiv na pozadí, klasické housové spodky a hustou basu. K nejlepším bezpochyby patří City At Night: nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše miluju tech-minimalovější skladby s vokálem; úplně mi stačí ke štěstí. A trochu mě mrzí, že jich na albu není takových víc.

Prakticky všechny skladby zhruba od poloviny dostávají další rozměr - přidávají se různé vrstvy, melodie, basové linky, zvuky, nové nápady. Proto mě vždycky překvapí, když producent popisuje, s jakou lehkostí občas jeho muzika vzniká. V jedné skladbě použije tolik nápadů, kolik by se dalo využít na skladeb několik a to vše vymyslí a nahraje za jeden večer? Proč ne. Jamie například popisuje návštěvu Toronta, kde se potkal s partičkou Art Department. Na afterparty z ničeho nic někdo prohodil: "Nenatočíme spolu nějakou skladbu?". Jamie vytáhl notebook, nastavil beaty, Kenny Glasgow z Art Department zazpíval pár slov do mikrofonu u notebooku a Our Time In Liberty byla hotová. Možná se tím u této skladby vysvětlují ony zběsilé zvukové techno kreace na pozadí. Dokážu si představit nenechavé prstíky lidí na after party (sakra, furt mi na ten laptop někdo sahá!) I takhle často vznikají hity. Podobně za jeden večer vznikla prý i Tonight In Tokyo, na hotelu v japonském hlavním městě. Tentokrát mu sekundoval producent Luca C.

Tracks From The Crypt je skvělé album a nemělo by rozhodně ujít vaší pozornosti. V posledních týdnech se o Jamiem mluví také hodně v souvislosti s jeho labelem Hot Creations. Už se toho na něm docela dost stalo a právě nyní Jamie a jeho kolegové (Lee Foss, Luca C, Ali Love) pracují pod hlavičkou Hot Natured na společném albu, které by mělo vyjít začátkem příštího roku. Takže až vás omrzí Tracks From The Crypt, objevujte skladby zmíněného labelu i producentů. Nebudete zklamáni.

Recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Buscemi - Nite People

Některá jména se těžko píší i těžko vyslovují. Například Dirk Swartenbroekx. Pracovat v rádiu a mluvit o nové desce Nite People zmíněného producenta, trochu by se mi orosilo čelo. Nicméně, asi bych se snažil jméno nekomolit a používal bych spíše jeho pseudonym Buscemi, pod kterým nedávno vydal již své šesté album (i když je pravda, že jsem dlouhou dobu četl Buscemi doslova tak, jak se to píše. A ono se to má správně číst "bušemi"). No, není to lehké s těmi Belgičany, jen co je pravda. O co hůř by se mi belgicky mluvilo, o to lépe se mi vždy Buscemiho muzika poslouchala.

Album Nite People je věnováno nočnímu životu, nočním lidem. Ostatně, název to nijak nezastírá a tvrdí explicitně. Z každého tónu i melodie na desce je cítit užívání si života, prožívání slasti, bohatá fantazie, únik z reality. Nevím, jak to Buscemi dělá, ale dokáže vedle sebe poskládat stylově rozmanité skladby tak, že vše vypadá strašně lehce, jednoduše. Jeden styl střídá druhý velmi nenásilnou formou. Skladby jsou příjemně podbarvené skvělými vokály (Jo Lemaire nebo ex-Hooverphonic zpěvačka Kyoko Baertsoen), jemné zvukové nápady se nikde nepřebíjí, plynou na stejné vlně. Jedna skladba zní triphopově (úžasná Twisted Lovers), druhá nu-jazově, třetí funky (Heart and Soul), další deep housově s prvky latina a jazzu (Today). Najdete tu i zasněný drum and bass (Secrets)! A sambu náladu, skoro všude. Takovým malým "nehudebním" bonusem je i obal Buscemiho alb. Inspirace pochází ze slavného labelu Blue Note, který díky umělci Reidu Milesovi nadchnul obaly elpíček v padesátých a šedesátých letech minulého století. Zatímco Reid vybíral na obaly muzikanty v různých pózách ve studiu, Buscemi dává přednost tvářím krásných žen.

Příjemnější část popisu Nite People mám za sebou, teď přichází čas na mírné rozpaky. Dirk Swartenbroekx přiznává, že se jedná o jeho nejpopovější album. Což není důvod k panice. Jenomže já mám pocit, že Dirk takto album označil až po vydání. Podle mě si dopředu neříkal "teď natočím své nejpopovější album". Proč to tak ale nakonec dopadlo? Buscemi se po hudební stránce nijak zásadně nemění, nevyvíjí. Pokud experimentuje, pak čistě v mezích před lety jím vytýčených kolejí. Jenomže doba okolo nás plyne velkým tempem, hudba je všude, na každém rohu, recykluje se cokoliv, vykrádá se cokoliv. A stalo se, že prvky, které před pár lety v jeho hudbě působili zajímavě, "novátorsky", jsou dnes bohužel používány a rozmělňovány v moři komerčních slátanin nebo reklamních znělek. A tím pádem značně degradovány. I když Buscemi složil desku podle nejlepšího vědomí a svědomí, má zaděláno na problém. Reálně se vidím, jak bych před lety klidně skotačil na parketu na skladby It Ain't Right, No, No a Happy Feet. Ale nyní? Když je slyším, do uší se mi vkrádají šílené odrhovačky typu We No Speak Americano (snažím se klasická komerční rádia neposlouchat, nicméně téhle nešlo uniknout!). Na desce Nite People musím obě chtě nechtě přeskakovat. Občas z podobného důvodu přeskakuji ještě dvě jiné skladby, a to už je v podstatě třetina alba. Buscemi se bude muset rozhodnout, jestli dalším krůčkem už bude čistě "popové" album se vším všudy, anebo jestli zvolí spíše úkrok do neprobádaného směru. Krok zpět už v dnešní době podle mě není možný.

Recenze vyšla na stránkách techno.cz