Některá jména se těžko píší i těžko vyslovují. Například Dirk Swartenbroekx. Pracovat v rádiu a mluvit o nové desce Nite People zmíněného producenta, trochu by se mi orosilo čelo. Nicméně, asi bych se snažil jméno nekomolit a používal bych spíše jeho pseudonym Buscemi, pod kterým nedávno vydal již své šesté album (i když je pravda, že jsem dlouhou dobu četl Buscemi doslova tak, jak se to píše. A ono se to má správně číst "bušemi"). No, není to lehké s těmi Belgičany, jen co je pravda. O co hůř by se mi belgicky mluvilo, o to lépe se mi vždy Buscemiho muzika poslouchala.
Album Nite People je věnováno nočnímu životu, nočním lidem. Ostatně, název to nijak nezastírá a tvrdí explicitně. Z každého tónu i melodie na desce je cítit užívání si života, prožívání slasti, bohatá fantazie, únik z reality. Nevím, jak to Buscemi dělá, ale dokáže vedle sebe poskládat stylově rozmanité skladby tak, že vše vypadá strašně lehce, jednoduše. Jeden styl střídá druhý velmi nenásilnou formou. Skladby jsou příjemně podbarvené skvělými vokály (Jo Lemaire nebo ex-Hooverphonic zpěvačka Kyoko Baertsoen), jemné zvukové nápady se nikde nepřebíjí, plynou na stejné vlně. Jedna skladba zní triphopově (úžasná Twisted Lovers), druhá nu-jazově, třetí funky (Heart and Soul), další deep housově s prvky latina a jazzu (Today). Najdete tu i zasněný drum and bass (Secrets)! A sambu náladu, skoro všude. Takovým malým "nehudebním" bonusem je i obal Buscemiho alb. Inspirace pochází ze slavného labelu Blue Note, který díky umělci Reidu Milesovi nadchnul obaly elpíček v padesátých a šedesátých letech minulého století. Zatímco Reid vybíral na obaly muzikanty v různých pózách ve studiu, Buscemi dává přednost tvářím krásných žen.
Příjemnější část popisu Nite People mám za sebou, teď přichází čas na mírné rozpaky. Dirk Swartenbroekx přiznává, že se jedná o jeho nejpopovější album. Což není důvod k panice. Jenomže já mám pocit, že Dirk takto album označil až po vydání. Podle mě si dopředu neříkal "teď natočím své nejpopovější album". Proč to tak ale nakonec dopadlo? Buscemi se po hudební stránce nijak zásadně nemění, nevyvíjí. Pokud experimentuje, pak čistě v mezích před lety jím vytýčených kolejí. Jenomže doba okolo nás plyne velkým tempem, hudba je všude, na každém rohu, recykluje se cokoliv, vykrádá se cokoliv. A stalo se, že prvky, které před pár lety v jeho hudbě působili zajímavě, "novátorsky", jsou dnes bohužel používány a rozmělňovány v moři komerčních slátanin nebo reklamních znělek. A tím pádem značně degradovány. I když Buscemi složil desku podle nejlepšího vědomí a svědomí, má zaděláno na problém. Reálně se vidím, jak bych před lety klidně skotačil na parketu na skladby It Ain't Right, No, No a Happy Feet. Ale nyní? Když je slyším, do uší se mi vkrádají šílené odrhovačky typu We No Speak Americano (snažím se klasická komerční rádia neposlouchat, nicméně téhle nešlo uniknout!). Na desce Nite People musím obě chtě nechtě přeskakovat. Občas z podobného důvodu přeskakuji ještě dvě jiné skladby, a to už je v podstatě třetina alba. Buscemi se bude muset rozhodnout, jestli dalším krůčkem už bude čistě "popové" album se vším všudy, anebo jestli zvolí spíše úkrok do neprobádaného směru. Krok zpět už v dnešní době podle mě není možný.
Recenze vyšla na stránkách techno.cz
