“Chtěl bych pochopit smysl a souvislost historie, význam mračen, velikost a důvod hvězdné oblohy, duši dívek a rád bych věděl, proč svítí svatojánským muškám zadečky. Zatím jsem však pochopil pouze jedno: že nikdy mi nebude dopřáno tohle všechno důkladně pochopit”, napsal Jiří Suchý v jednom svém fejetonu, kde vysvětluje, že u spousty témat pouze klouže po povrchu poznání, protože mu ani nic jiného nezbývá. Mám to podobně.
Sice v přírodních vědách univerzitně nevzdělán, jsem celoživotně ohromen vesmírem, jeho vysvětlenými i nevysvětlenými záhadami. Snažím se číst všechna pojednání, knihy, články; samozřejmě žádné čistě vědecké publikace, pouze “populárně vědecké”. Stále ovšem narážím ve svém mozku na jakýsi blok. Dvířka se zaklapnou zhruba v půlce knihy nebo článku, a já sice skončím s otevřenou pusou nad nesmírnou krásou a záludností vesmíru, nicméně podstata mi často uniká. Jak píše Jiří Suchý: “Není mi dáno odhalovat dřeň věcí”. Což mi ale nebrání soustavně vyhledávat další a další knihy a s onou “dření” bojovat (marně).
Když se objevila kniha Vesmír v tweetech, jistě uznáte, že jsem nemohl odolat. Marcus Chown a Govert Schilling se v ní snaží odpovědět na otázky, o kterých si myslí, že díky nim mohou popsat svět a vesmír v jeho celistvosti. Ale pozor: ne, jak by se podle zvoleného tématu mohlo zdát na ploše několika tisícovek stran, ale pouze pomocí 140 znaků. Ano, znaků. Marcus i Govert si totiž oblíbili sociální síť Twitter, ve které se jedna zpráva (tweet) musí vejít právě do zmíněného počtu. Což sebou nese nutnost formulovat myšlenky a věty co nejstručněji a co nejvýstižněji. Skvělé! Že bych díky takovéto formě knihy mohl pochytit a pochopit víc, než v případě dlouhých pojednání?
S nápadem popisovat vesmír tímto způsobem přišel Govert, který každý páteční večer pořádal na Twitteru kurz na některé astronomické téma. A když pak dostal nabídku na knihu, kontaktoval Marcuse a zeptal se, jestli by na ní nechtěl spolupracovat s ním. Marcus souhlasil. Pokud jde o témata, shodli se na tom, že by jich měli pokrýt symbolických 140, každý jich tedy zpracoval sedmdesát. Materiál si nakonec vyměnili a texty si navzájem korigovali. Každý, kdo používá Twitter ví, že vejít se do 140 znaků není legrace: “Vyřadit pár přebytečných písmen trvalo často déle než samotná formulace tweetu”, píší autoři v předmluvě. Kolikrát je tedy nutné tweetnout, abyste dokázali popsat celý vesmír? Mockrát.
Než jsem knihu otevřel, trochu jsem se bál, aby zvolená forma 140 znaků nebyla jenom prodejní trik, jak na přehlceném knižním trhu zaujmout, jak nalákat nové čtenáře. Bál jsem se, že forma převáží obsah. Ale ne, vše funguje dobře. Podle mě si knihu bez problémů mohou užít i čtenáři, kteří nejsou aktivními uživateli Twitteru. Kniha promlouvá univerzálním jazykem: encyklopedičností, jasností, stručností. Jediné, s čím jsem měl chvíli problém, byla úprava stránky. Když čtu texty na Twitteru ve webovém prohlížeči nebo v nějaké mobilní aplikaci, podoba každého příspěvku bývá jasně graficky ohraničená. Tady jsou tweety seřazeny pod sebou tím způsobem, že si připadáte, jako byste četli knihu plnou velmi krátkých odstavců, což je lehce netypické. Chvíli mi trvalo, než jsem si u Vesmíru na tohle zvykl.
Díky zvolené stručnosti sází autoři na stůl fakta bez přikrášlování nebo rozepisování se do šíře, například: “Průměrný měsíční cyklus trvá 29 dní, 12 hodin, 44 minut a 2,9 sekundy. Tento lunární měsíc zůstává základem židovského/islámského kalendáře” nebo “Vzhledem ke své výrazně červené barvě byl Mars pojmenován po římském bohu války. Oběhne Slunce jednou za 1,88 roku”. Což je logické a člověk tak nějak fakta od populárně vědecké knihy čeká. Je ale dobré, že jsou fakta prokládána různými přirovnáními a humornými vsuvkami; a mě osobně mrzí, že jich tam není víc: “Muž, jenž se divil, proč jej přitahují mohutné ženy, zatímco on mohutné ženy nepřitahuje, vyřkl vlastně velké moudro o gravitaci!” Kniha dokonce nabídne místy i náznaky lyrických not: “Chcete vidět kousek hvězdy? Zvedněte ruku. Hvězdný prach byl učiněn tělem; doslova jste byli stvořeni na nebesích.”
Autoři se zabývají jak otázkami obecnými, takzvaně klasickými, tedy například co byl velký třesk, co jsou galaxie, hvězdy, proč je obloha v noci tmavá. Nabízí ovšem i otázky neklasické, “aktuální”. Například, jak je to s mayským kalendářem a koncem světa v letošním roce. Chcete vědět, co si o tom oba myslí? Jestli skončí svět? Neprozradím. Anebo jo: “22. prosince 2012 bude obyčejná sobota”.
Forma knihy je naprosto ideální na takové to obyčejné listování; mít ji položenou na nočním stolku, občas si něco vyzobnout. Pokud hodláte s knihou “obtěžovat” společnost nějak zásadněji, i to půjde dobře. Už vás nepřekvapí situace u pěnivého moku, kdy podnapilý, hlučný host na výzvu k uklidnění reaguje větou, že si bude řvát na koho chce a kde chce, třeba i ve vesmíru. “Je psáno v knize Vesmír v tweetech: Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet. To proto, že zvuk je chvěním vzduchu a ve vesmíru není vzduch, který by mohl vibrovat”, můžete zvolat. Pak už bude jenom záležet na vaší fyzické kondici, případně rychlosti běhu. Samozřejmě, že je v knize dost tweetů i pro méně konfliktní situace.
Stoprocentně se ke knize Vesmír v tweetech budu vracet častěji, než k jiným. Zvolené okruhy a témata dávají smysl; všechno dává smysl. Nicméně “dřeň” věcí jsem ani tentokrát neodhalil. Nevadí. Už se chystám na další knihu. Ve vydavatelství Kniha Zlín vyšla například Chownova Kvantová teorie nikoho nezabije. „Poté, co jsem přečetl nespočet knih, které údajně vysvětlují kvantovou teorii a teorii relativity i naprostým laikům, a nebyl jsem z nich příliš moudrý, jsem se rozhodl, že to přece musí jít i jinak,“ tvrdí autor. Skvělé! Jdu na ni. Určitě to musí jít jinak!
* recenze vyšla na stránkách techno.cz
