Plump DJs - Headthrash

Pravděpodobně neznáte lechtivý časopis Plumpers (boubelky), že? Docela bych se divil kdyby ano, protože vycházel (a možná ještě vychází) v domovské zemi dvojice Andy Gardner a Lee Rous. Tito pánové magazín zpopularizovali i mimo klasickou čtenářskou základnu. Sami úplně neví proč, ale právě podle Plumpers si zvolili svůj DJský a producentský alias Plump DJs. Ostatně nějak se jmenovat museli. Taky není úplně jisté, jestli Plumpers odebíral jenom Andy nebo i Lee, což ale asi není nijak zásadní informace.

Mnohem důležitější je tato zpráva: Plump DJs mají venku nové album Headthrash. Andy a Lee před vydáním avizovali, že budou mnohem víc než dřív experimentovat s různými zvukovými postupy a vokalisty. Že nenechají na pokoji žádný ze stylů jako disco, funk, house, electro, techno, indie, hip-hop, minimal nebo soul. Docela odvážné tvrzení, jen co je pravda. Nic se ale nejí tak horké, jak se to uvaří.

Zvukově album hodně navazuje na jejich předešlou tvorbu, takže žádné velké překvapení nečekejte. Což vůbec nevadí, protože z celkového pohledu album vyznívá docela dobře. Nápady jsou zde různé, trhlé, vtipné, hloupé i nudné. Ale hlavně, najdete zde docela dost klasických zalomených lahůdek a momentů, kterými Andy a Lee dokazují, že stále patří mezi breakbeatovou špičku. Hlavně díky takovýmto skladbám mě Plump DJs baví a zajímají nejvíc.

Hned první skladba navodí atmosféru více než příjemnou. Best Believe Us je pomalá, triphovově laděná věc. Na úvod hezky s rozmyslem. Je cítit, že Plump Djs přemýšlí o tom, jak album správně poskládat. Hned po této oťukávačce najede System Addict, nejlepší breakbeatová skladba roku 2007 podle výročních breakbeatových cen Breakspoll. A nejen podle nich. Tahle skladba je prostě úžasná. Neuvěřitelný, skoro až trancově laděný motiv musí rozsekat každého.

Podobně zní i Rocket Soul, další skvělá věc. Copak je něco špatného na tom, když ve skladbě zazní výrazný melodický motiv, který neuráží a je podpořen opravdu kvalitní produkcí a nabitými beaty? Není. Jen houšť!

Nejklasičtější breakbeatová skladba, jakou můžou Plump DJs nabídnout je Snake Eyes. Párty zabiják. Máte smysl pro humor? Dejte si Disko Unusual ("neobvyklé disko"), zajímavou skladbu s hutnými basy a nečekanými melodickými nápady. Nebo Snafu se skrečováním, nedunícími beaty, potlačenou basou. A pokud budete potřebovat přestávku (Intermission), dostanete skladbu jako od francouzských Daft Punk; výrazná melodie a jemný kytarový sampl.

Kromě výše uvedených pecek jsou na Headthrash ale i skladby, které budí rozpaky. Pomalejší Shifting Gears s ženským vokálem, výrazným acidovým melodickým motivem a beaty jako od Chemical Brothers docela nudí. Taky mě nechytly věci s "rockovou duší", He Got Beef a Victim. A šlápnutím vedle jsou zcela určitě Beat Myself Up nebo Torque Of The Devil, částečně pokus o electro house a minimal (první obsahuje zkreslený vokál, druhá vokál jako od Primal Scream). K tomu mám pouze jednu poznámku: ševče, drž se svého kopyta.

Plump DJs pojmenovali své album Headthrash podle jejich nové klubové noci. Předešlé album Eargasm se také jmenovalo stejně jako klubovka, kterou pořádali. Musím říct, že na názvy mají Plump DJs docela čich. I když je pravda, že místo Headthrash dávám častěji Eargasm. Je o trochu lepší.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Plump DJs - Push

Daedelus - Love To Make Music To

Producent Alfred Darlington aka Daedelus se rozhodl zavzpomínat na začátek devadesátých let, kdy se poprvé setkal s "rave music". Zážitek to pro něj tehdy musel být opravdu silný, protože aktuální album Love To Make Music To, kterým na tehdejší hudební produkci odkazuje, je opravdu "masakrózním" kouskem.

Nedávno stejným tématem zastřešil své nové album i Američan Moby. Hned na první poslech je ale zřejmé, že buď oba vyrůstali v úplně jiné "rave" době, anebo že jeden z nich již ztratil invenci a hravost. Rozdíl je jasný na první poslech: zatímco Moby nabízí pouze chladně vykalkulovanou nudu, Daedelus boduje.

Stylově se album Love To Make Music To zařadit nedá. "Aby se taky zařadit dalo!", chce se mi napsat. Copak čekat obyčejnost a jednoduchost od chlápka, který se obléká jako "viktoriánský švihák z devatenáctého století", vystudoval tradiční jazz, jako DJ pouštěl drumandbassové vinyly, hrál v rockových i ska kapelách a poslouchá hlavně produkci labelů  Warp nebo Ninja Tune? Určitě ne.

V každé skladbě na sebe Daedelus kupí neuvěřitelné zvuky (najdete jich zde snad stovky), vokály a samply, každá skladba je doslova jako zvuková smršť. Často nevíte, který zvuk zachytit jako první. Zaposloucháte se do vokálu, ale v tom vaši pozornost začnou odluzovat beaty, pak hned zase syntezátory, smyčce, zpět vokály, kladou se postupně na jednu hromadu. Chvílemi se musíte smát, protože zvuků je tam tolik, že jednoduše nevíte, kde vám hlava stojí.

Všechno ale kupodivu dává smysl. Daedelus se baví, hraje, ale ne nijak zakódovaně, sám pro sebe, bez koexistencí. Jeho nápady nepostrádají vtip a zajímavost. Hned první skladba, electrem a zalomenými beaty nasáklá Fair Weather Friends vás chytí okamžitě. A když si k tomu ještě pustíte její klip na youtube.com, odhodíte jakékoliv možné předsudky. Rovnými beaty prošpikované, přesto nehousové věci jako Get Off Your HiHats a Make It So slupnete také jako malinu.

Kromě vyloženě "zábavných" věcí dokáže Daedelus také pořádně zahrát na maxi-experimentální notu, například skladbou Hrs:Mins:Secs, obsahující neurovnané beaty a kytarové rify. Nebojí se ani zkreslených melodických linek a dubstepové nálady (Touchtone), ani úchylného funky diska ze sedmdesátých let (Assembly Line). Vedle valivé bomby, za kterou by se nemuseli stydět ani Murder Boys nebo Underworld (Only For The Heartstrings) postaví skladbu znějící jako předělávka hitu ze třicátých let. Jako by se nechumelilo.

Na albu najdete docela dost vokálů, ale kromě několika rapových momentů se mi zdá, že zde neplní roli zásadního sdělení. Jsou často potlačené, zkreslené. Spíše jsou pouze jedním dílkem skládačky.

Jednoduše řečeno: od první sekundy alba Love To Make Music To vám budou stát vlasy na hlavě – ne hrůzou, ale díky zvukovým vlnám valícím se z reproduktorů. Nebojte se album pořádně "osolit". Kašlete na sousedy.


* recenzi vyšla na stránkách www.techno.cz

Fred Everything – Lost Together

Zdá se, že některým deep housovým "veteránům" dochází dech. Nedávno jsem na stránkách techno.cz moc nechválil nové album Iana Pooleyho (odkaz na recenzi). Dnes bohužel budu muset v podobně laděném duchu pokračovat. A to kvůli aktuální desce kanadského producenta Freda Everythinga.

Před čtyřmi lety vydal Everything naprosto dokonalé, bezchybné album Light Of Day, plné oduševnělých, deep housových pecek s úžasnými vokálními výkony. Často jsem uvažoval, jestli Fred někdy v budoucnu tohle album překoná. Nová deska Lost Together je venku. Podařilo se? Bohužel ne.

Přestože je novinka Lost Together střižena podle stejného metru jako Light Of Day, výsledek na těle moc nesedí. Jako špatně ušitý oblek. Tady cítíte, že by bylo dobré něco zkrátit, vedle zase popošít. Kroutíte se, neustále každou část oblečení popotahujete.

Při psaní recenze jsem poslouchal obě alba za sebou, i na přeskáčku. Je nutné říct, že produkčně se od sebe zase tak moc neodlišují. Přesto v každé skladbě chybí nějaká maličkost, kvůli které místo srdce rvoucího alba dostáváme o trochu méně výrazný zážitek.

Vše naznačují i názvy obou desek. Název předešlého alba evokoval světlé zítřky, jasné obzory, vize. Název nového alba sice nabízí společný zážitek, ale bez jasného ukotvení, bez opory.

Z vokálního pohledu se zdá být album nacpané k prasknutí kvalitními jmény. Posuďte sami: Roy Davis Jr., Lisa Shaw, Tim Fuller, Wayne Tennant nebo N´Dea Davenport (zpěvačka kapely Brand New Heavies). Oproti minulým albům je tu ale jeden velký rozdíl: dříve vokalisté díky vyleštěnému hudebnímu podkladu mohli lehce plout na vlnách a vokály díky tomu zněly doslova hypnoticky. Na Lost Together ale zpěv drhne. Jakoby všichni museli tlačit trakař do prudkého kopce. Ten je ale moc strmý na to, aby se jim podařilo vyjít alespoň do poloviny.

Samozřejmě zde zajímavé skladby jsou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám chuť se k některým vrátit. Například Here I Am, Stay nebo Mercyless. Ale celkově se k albu budu vracet mnohem méně, než jsem čekal.

Na novinku Freda Everythinga jsem se těšil možná ještě víc než na nové album Iana Pooleyho. A protože mám Freda opravdu rád, trhá mi srdce, když musím napsat: Raději si místo Lost Together pusťte desky starší, jako jsou třeba několikrát zmiňovaná Light Of Day (2004) nebo Pooley Meridian (1998) nebo Chicago Forever (2004) od Roye Davise Juniora.

Dopisuju tento text za tónů poslední skladby Mile End a už se těším, že si hned poté pustím jedno z alb zmíněných v předchozím odstavci. Prostě si nemůžu pomoct.


* recenze vyšla najdete na www.techno.cz

Ian Pooley – In Other Words

Německý DJ a producent Ian Pooley má za sebou spoustu geniálních singlů, nezapomenutelných remixů a úžasných alb, za které ho budu uznávat nadosmrti. Směle a narovinu říkám, že Ian patří mezi nejlepší housové producenty všech dob. Ale bohužel: In Other Words je zatím jeho nejslabším albem.

Ianův nezaměnitelný rukopis zcela jistě poznáte ve skladbách 5 A.M., Heat nebo It's You. Deep housové beaty, na pozadí opakující se zkreslený vokál, jazzy improvizace, lehký "latino" feeling, na sebe se vrstvící motivy a nápady -  přesně takto mě Pooley baví nejvíc. Zní uvolněně, lehce. Až tak lehce, že si chvílemi můžete říkat, "sakra, to bych přece dokázal složit taky". Ale pochopitelně jste vedle, jak ta jedle. A pak skladba Closer, hmmm, pohlazení na duši. Díky takovýmto skladbám může přežít house music další desetiletí.

Docela mě překvapila a pobavila Steppin Out. Hravá, pomalu se pohupující věc, která obsahuje skoro až rapový vokální sampl, který se ale (možná ke škodě věci) omezuje pouze na opakování jedné, dvou vět. Steppin Out je přesně tím typem skladby, kterou si hned po prvním poslechu musíte pustit znovu a znovu a znovu - tím pádem se vám velmi rychle ohraje, až ji nakonec začnete přeskakovat.

Vůbec se ovšem nepovedly tracky, kterými Pooley odkazuje na svá předešlá alba. Letní náladou příjemně nasáklé album Since Then (2000) se zde snaží evokovat skladba Maestral. Bohužel si ale místo "příjemně nasáklá" latino náladou nemohu odpustit spíše výraz "zamořená". I skladba The Hippest Hip, odkaz k Meridian z roku 1998, svou pomalejší dikcí, rozvláčnějším tempem, zahuštěnějšími zvuky jen prošumí okolo.

Trefou do černého nejsou ani Ianovy vyloženě klubovější věci, na které sází především v mezidobí mezi vydáváním alb. A které, přiznávám, mi vždy přišly o dost slabší než skladby obsažené na právě na regulérních albech. Zdá se mi, že Ian občas zbytečně tlačí na pilu (My Kicks), občas to přežene syrovějšími zvuky, tvrdostí, minimalismem nebo basovou linkou (Do That Thang).

Zajímavě nezní ani dva ambientně laděné spojováky: Intro a Blue Interlude. Nijak do výsledné podoby alba nezasahují, nepodílí se emociálně, nekladou nové otázky, nerozkrývají otázky již vyřčené. Skoro bych se nebál spekulovat o jejich zbytečnosti.

Asi nejvíc mě ale zklamali obě čistě vokální skladby se zpěváky Timem Fullerem (What I Got) a Robertem Owensem (Learn). Škoda, těšil jsem se na ně nejvíc.

Mám pocit, že kdyby tuhle desku vydal mladý začínající umělec, byl bych k němu asi mnohem shovívavější a recenzentsky vstřícnější. Vzhledem k Ianovým zkušenostem a umu ale chtě-nechtě musím na jeho produkci klást přísnější měřítka. Proto je moje konečné procentuální ohodnocení alba ne moc vysoké.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz