Zdá se, že některým deep housovým "veteránům" dochází dech. Nedávno jsem na stránkách techno.cz moc nechválil nové album Iana Pooleyho (odkaz na recenzi). Dnes bohužel budu muset v podobně laděném duchu pokračovat. A to kvůli aktuální desce kanadského producenta Freda Everythinga.
Před čtyřmi lety vydal Everything naprosto dokonalé, bezchybné album Light Of Day, plné oduševnělých, deep housových pecek s úžasnými vokálními výkony. Často jsem uvažoval, jestli Fred někdy v budoucnu tohle album překoná. Nová deska Lost Together je venku. Podařilo se? Bohužel ne.
Přestože je novinka Lost Together střižena podle stejného metru jako Light Of Day, výsledek na těle moc nesedí. Jako špatně ušitý oblek. Tady cítíte, že by bylo dobré něco zkrátit, vedle zase popošít. Kroutíte se, neustále každou část oblečení popotahujete.
Při psaní recenze jsem poslouchal obě alba za sebou, i na přeskáčku. Je nutné říct, že produkčně se od sebe zase tak moc neodlišují. Přesto v každé skladbě chybí nějaká maličkost, kvůli které místo srdce rvoucího alba dostáváme o trochu méně výrazný zážitek.
Vše naznačují i názvy obou desek. Název předešlého alba evokoval světlé zítřky, jasné obzory, vize. Název nového alba sice nabízí společný zážitek, ale bez jasného ukotvení, bez opory.
Z vokálního pohledu se zdá být album nacpané k prasknutí kvalitními jmény. Posuďte sami: Roy Davis Jr., Lisa Shaw, Tim Fuller, Wayne Tennant nebo N´Dea Davenport (zpěvačka kapely Brand New Heavies). Oproti minulým albům je tu ale jeden velký rozdíl: dříve vokalisté díky vyleštěnému hudebnímu podkladu mohli lehce plout na vlnách a vokály díky tomu zněly doslova hypnoticky. Na Lost Together ale zpěv drhne. Jakoby všichni museli tlačit trakař do prudkého kopce. Ten je ale moc strmý na to, aby se jim podařilo vyjít alespoň do poloviny.
Samozřejmě zde zajímavé skladby jsou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám chuť se k některým vrátit. Například Here I Am, Stay nebo Mercyless. Ale celkově se k albu budu vracet mnohem méně, než jsem čekal.
Na novinku Freda Everythinga jsem se těšil možná ještě víc než na nové album Iana Pooleyho. A protože mám Freda opravdu rád, trhá mi srdce, když musím napsat: Raději si místo Lost Together pusťte desky starší, jako jsou třeba několikrát zmiňovaná Light Of Day (2004) nebo Pooley Meridian (1998) nebo Chicago Forever (2004) od Roye Davise Juniora.
Dopisuju tento text za tónů poslední skladby Mile End a už se těším, že si hned poté pustím jedno z alb zmíněných v předchozím odstavci. Prostě si nemůžu pomoct.
* recenze vyšla najdete na www.techno.cz
