Ian Pooley – In Other Words

Německý DJ a producent Ian Pooley má za sebou spoustu geniálních singlů, nezapomenutelných remixů a úžasných alb, za které ho budu uznávat nadosmrti. Směle a narovinu říkám, že Ian patří mezi nejlepší housové producenty všech dob. Ale bohužel: In Other Words je zatím jeho nejslabším albem.

Ianův nezaměnitelný rukopis zcela jistě poznáte ve skladbách 5 A.M., Heat nebo It's You. Deep housové beaty, na pozadí opakující se zkreslený vokál, jazzy improvizace, lehký "latino" feeling, na sebe se vrstvící motivy a nápady -  přesně takto mě Pooley baví nejvíc. Zní uvolněně, lehce. Až tak lehce, že si chvílemi můžete říkat, "sakra, to bych přece dokázal složit taky". Ale pochopitelně jste vedle, jak ta jedle. A pak skladba Closer, hmmm, pohlazení na duši. Díky takovýmto skladbám může přežít house music další desetiletí.

Docela mě překvapila a pobavila Steppin Out. Hravá, pomalu se pohupující věc, která obsahuje skoro až rapový vokální sampl, který se ale (možná ke škodě věci) omezuje pouze na opakování jedné, dvou vět. Steppin Out je přesně tím typem skladby, kterou si hned po prvním poslechu musíte pustit znovu a znovu a znovu - tím pádem se vám velmi rychle ohraje, až ji nakonec začnete přeskakovat.

Vůbec se ovšem nepovedly tracky, kterými Pooley odkazuje na svá předešlá alba. Letní náladou příjemně nasáklé album Since Then (2000) se zde snaží evokovat skladba Maestral. Bohužel si ale místo "příjemně nasáklá" latino náladou nemohu odpustit spíše výraz "zamořená". I skladba The Hippest Hip, odkaz k Meridian z roku 1998, svou pomalejší dikcí, rozvláčnějším tempem, zahuštěnějšími zvuky jen prošumí okolo.

Trefou do černého nejsou ani Ianovy vyloženě klubovější věci, na které sází především v mezidobí mezi vydáváním alb. A které, přiznávám, mi vždy přišly o dost slabší než skladby obsažené na právě na regulérních albech. Zdá se mi, že Ian občas zbytečně tlačí na pilu (My Kicks), občas to přežene syrovějšími zvuky, tvrdostí, minimalismem nebo basovou linkou (Do That Thang).

Zajímavě nezní ani dva ambientně laděné spojováky: Intro a Blue Interlude. Nijak do výsledné podoby alba nezasahují, nepodílí se emociálně, nekladou nové otázky, nerozkrývají otázky již vyřčené. Skoro bych se nebál spekulovat o jejich zbytečnosti.

Asi nejvíc mě ale zklamali obě čistě vokální skladby se zpěváky Timem Fullerem (What I Got) a Robertem Owensem (Learn). Škoda, těšil jsem se na ně nejvíc.

Mám pocit, že kdyby tuhle desku vydal mladý začínající umělec, byl bych k němu asi mnohem shovívavější a recenzentsky vstřícnější. Vzhledem k Ianovým zkušenostem a umu ale chtě-nechtě musím na jeho produkci klást přísnější měřítka. Proto je moje konečné procentuální ohodnocení alba ne moc vysoké.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz