Výpisky z knihy Trojhlas - Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vladimír Preclík (1986, Melantrich)
MH
Říkávám, že hudba je všechno, co zní, tak jako — s prominutím — jídlo je všecko, co požíváme. Nikdo není uzpůsoben tak, aby mu všecko chutnalo. Ale řekněte mi, kde pramení zloba proti tomu, co se mi vymyká? Jídlo, které mi nechutná, prostě nejím, ale obrazy byly rozřezávány, hudba vypískávána. Nejsou snad ti co pískali při Svěcení jara, potomky těch, kdo kdysi vypískali Carmen?
IH
Ano, jsou to oni. Jsou to titíž, co vykřikovali, že Mozart je „dissonanzenjäger", lovec nelibozvuků. Patří k nim i ti, kteří vynášeli Škroupa za to, že tak pěkně a vlastenecky plní Fidlovačku známými lidovými písničkami, zatímco Smetana nevlastenecky okoukává Wagnera. Patří k nim i ten geniální muž, vynálezce notového písma, jenž v nechuti nad tím, co se teď komponuje, prohlásil, že hudba je v koncích. Toho mínění byl Quido z Arezzy v dvanáctém století. Ta rozzlobená společnost nemůže být nejhorší, vždyť k ní patří i lidé nesmrtelní. Ti, co řezali obrazy a pálili knihy, natropili moc škod, ale nejsem si jist, jestli by se nenašly typy škodlivější. Ti obrazoborci a výtržníci v koncertních sálech aspoň reagovali, vůbec nějak reagovali. Měli s uměním kontakt aspoň těmi prsty mezi zuby. Myslím tu však na ony počestné rodiny, které se dávají vzbudit prvním maršem z rádia a pak ten přístroj nechají hrát až do noci, ať hraje dechovku či symfonii. Myslím na ony mládence a dívky, co s tranzistorem na řemeni vyhrávají, kudy chodí. Je jim jedno co, jen když to hraje. Jsou to akustičtí toxikomani, kteří už nesnášejí ticho. V tichu totiž člověk je nucen nějak myslet, ba dokonce přemýšlet, vnucuje se přemýšlet i o sobě, což nebývá zábavné. Přitom přece jen cítí, že by se mělo v nich něco dít. Tranzistor to báječně vyřeší. Člověk má opravdu dojem, že se v něm něco děje. Popravdě se však něco děje jen v té krabičce. Ať hraje cokoli, ať třeba jen chrchlá, jen když není ticho. Tato inflace hudby, kterou tito věční vyhrávači rozpoutali, je horší, než kdyby někdo ze zloby rozšlapal nelíbícímu se muzikantovi kytaru.
VP
Někdy si myslím, že vynálezy nových hudebních nástrojů ovlivnily hudbu v její vyjadřovací možnosti. Pozastavuji se však nad tím, že sochařství technické vynálezy příliš neprospěly, dále platí dláto, kladivo, hlína, lití bronzu, škrabka a ostatní primitivní nástroje (nepočítaje v to cirkulárku) za technické pomůcky nejvhodnější.)
IH
Tuto otázku jste položil komusi, komu je sympatičtěji břitva než holicí mašinka, nůž na chleba než elektrický kráječ, kosa než sekačka na benzín. Přitom ovšem se holím mašinkou, krájím kráječem a kosu jsem ještě neměl v ruce, protože bych to s ní neuměl. Jsme čím dál víc v zajetí techniky a tím víc teskníme po starém dobrém řemesle.
Vy máte ten rozpor zřejmě vyřešený. Klidně přijmete od techniky umělou hmotu, ale oživíte ji citlivým dotekem řemeslníka. Od stroje dostanete plexisklový šturc, ale pod něj naskládáte věcičky, nad nimiž se srdce směje jako nad figurkami starého vyřezávaného betlému. Výtvarné umění má dnes úkol navíc — v světě zaplavovaném anonymními výrobky, vzešlými ze stroje, uchovat rukodělnou citlivost.
Také do hudby nám vtrhla technika. Elektronici postavili neuvěřitelné stroje, schopné produkovat jakékoli zvuky i tóny i jakékoli jejich kombinace. Řada skladatelů se jich chopila a leccos zajímavého s nimi pořídila, nejvíc v jazzovém oboru. Technici však asi čekali mohutnější ohlas. Vždyť dali skladatelům univerzální nástroje schopné všeho — co ještě chtějí?
Jenže pro nás není harfa s desítkami strun lepší než kytara s šesti. Varhany jsou mohutnější než klavír, ale ne lepší než klavír. Na nástrojích nás poutá ne rozsah jejich možností, ale jejich charakter. Co je charakteristické, je i omezené. Fagot je charakteristický nejen tím, že může do hloubek, ale i tím, že je mu odepřena lehkost flétny či klarinetu. Elektronický stroj však může všecko, je to dokonalost sama — a tím jaksi na charakteru ztrácí. Mně je milejší lesní roh, který každou chvíli, zvlášť ve vysoké poloze, může kiksnout. Nekiksne-li, mám radost i za muzikanta, který naň hraje a který překonal svou nejistotu. Hra na kterýkoli nástroj není nikdy dokonalá, vždy trochu riskantní, vždycky jsou tu trhliny, nerovnosti, drobounké falešnůstky, ale právě ty dávají hře „rukopis" jako záchvěvy výtvarníkovy ruky jeho kresbě — zatímco elektronický hudební nástroj rýsuje dokonalé a neosobní čáry jako kružítko a pravítko.
Teď mi ovšem napadá, že existují výtvarníci, a prý ne špatní, kteří právě v kružítku a pravítku našli svůj nástroj. Dost možná, že pod něčí rukou ožije i ta zvuková geometrie elektronických instrumentů. Já však se už na to asi nedám. Říkám, že než dokonalý computer je mi milejší nedokonalý lesní roh. Tak jako vám dláto než elektrická vrtačka.
