Justin Timberlake - Suit & Tie

Marcus Chown a Govert Schilling - Vesmír v tweetech

“Chtěl bych pochopit smysl a souvislost historie, význam mračen, velikost a důvod hvězdné oblohy, duši dívek a rád bych věděl, proč svítí svatojánským muškám zadečky. Zatím jsem však pochopil pouze jedno: že nikdy mi nebude dopřáno tohle všechno důkladně pochopit”, napsal Jiří Suchý v jednom svém fejetonu, kde vysvětluje, že u spousty témat pouze klouže po povrchu poznání, protože mu ani nic jiného nezbývá. Mám to podobně.

Sice v přírodních vědách univerzitně nevzdělán, jsem celoživotně ohromen vesmírem, jeho vysvětlenými i nevysvětlenými záhadami. Snažím se číst všechna pojednání, knihy, články; samozřejmě žádné čistě vědecké publikace, pouze “populárně vědecké”. Stále ovšem narážím ve svém mozku na jakýsi blok. Dvířka se zaklapnou zhruba v půlce knihy nebo článku, a já sice skončím s otevřenou pusou nad nesmírnou krásou a záludností vesmíru, nicméně podstata mi často uniká. Jak píše Jiří Suchý: “Není mi dáno odhalovat dřeň věcí”. Což mi ale nebrání soustavně vyhledávat další a další knihy a s onou “dření” bojovat (marně).

Když se objevila kniha Vesmír v tweetech, jistě uznáte, že jsem nemohl odolat. Marcus Chown a Govert Schilling se v ní snaží odpovědět na otázky, o kterých si myslí, že díky nim mohou popsat svět a vesmír v jeho celistvosti. Ale pozor: ne, jak by se podle zvoleného tématu mohlo zdát na ploše několika tisícovek stran, ale pouze pomocí 140 znaků. Ano, znaků. Marcus i Govert si totiž oblíbili sociální síť Twitter, ve které se jedna zpráva (tweet) musí vejít právě do zmíněného počtu. Což sebou nese nutnost formulovat myšlenky a věty co nejstručněji a co nejvýstižněji. Skvělé! Že bych díky takovéto formě knihy mohl pochytit a pochopit víc, než v případě dlouhých pojednání?

S nápadem popisovat vesmír tímto způsobem přišel Govert, který každý páteční večer pořádal na Twitteru kurz na některé astronomické téma. A když pak dostal nabídku na knihu, kontaktoval Marcuse a zeptal se, jestli by na ní nechtěl spolupracovat s ním. Marcus souhlasil. Pokud jde o témata, shodli se na tom, že by jich měli pokrýt symbolických 140, každý jich tedy zpracoval sedmdesát. Materiál si nakonec vyměnili a texty si navzájem korigovali. Každý, kdo používá Twitter ví, že vejít se do 140 znaků není legrace: “Vyřadit pár přebytečných písmen trvalo často déle než samotná formulace tweetu”, píší autoři v předmluvě. Kolikrát je tedy nutné tweetnout, abyste dokázali popsat celý vesmír? Mockrát.

Než jsem knihu otevřel, trochu jsem se bál, aby zvolená forma 140 znaků nebyla jenom prodejní trik, jak na přehlceném knižním trhu zaujmout, jak nalákat nové čtenáře. Bál jsem se, že forma převáží obsah. Ale ne, vše funguje dobře. Podle mě si knihu bez problémů mohou užít i čtenáři, kteří nejsou aktivními uživateli Twitteru. Kniha promlouvá univerzálním jazykem: encyklopedičností, jasností, stručností. Jediné, s čím jsem měl chvíli problém, byla úprava stránky. Když čtu texty na Twitteru ve webovém prohlížeči nebo v nějaké mobilní aplikaci, podoba každého příspěvku bývá jasně graficky ohraničená. Tady jsou tweety seřazeny pod sebou tím způsobem, že si připadáte, jako byste četli knihu plnou velmi krátkých odstavců, což je lehce netypické. Chvíli mi trvalo, než jsem si u Vesmíru na tohle zvykl.

Díky zvolené stručnosti sází autoři na stůl fakta bez přikrášlování nebo rozepisování se do šíře, například: “Průměrný měsíční cyklus trvá 29 dní, 12 hodin, 44 minut a 2,9 sekundy. Tento lunární měsíc zůstává základem židovského/islámského kalendáře” nebo “Vzhledem ke své výrazně červené barvě byl Mars pojmenován po římském bohu války. Oběhne Slunce jednou za 1,88 roku”. Což je logické a člověk tak nějak fakta od populárně vědecké knihy čeká. Je ale dobré, že jsou fakta prokládána různými přirovnáními a humornými vsuvkami; a mě osobně mrzí, že jich tam není víc: “Muž, jenž se divil, proč jej přitahují mohutné ženy, zatímco on mohutné ženy nepřitahuje, vyřkl vlastně velké moudro o gravitaci!” Kniha dokonce nabídne místy i náznaky lyrických not: “Chcete vidět kousek hvězdy? Zvedněte ruku. Hvězdný prach byl učiněn tělem; doslova jste byli stvořeni na nebesích.”

Autoři se zabývají jak otázkami obecnými, takzvaně klasickými, tedy například co byl velký třesk, co jsou galaxie, hvězdy, proč je obloha v noci tmavá. Nabízí ovšem i otázky neklasické, “aktuální”. Například, jak je to s mayským kalendářem a koncem světa v letošním roce. Chcete vědět, co si o tom oba myslí? Jestli skončí svět? Neprozradím. Anebo jo: “22. prosince 2012 bude obyčejná sobota”.

Forma knihy je naprosto ideální na takové to obyčejné listování; mít ji položenou na nočním stolku, občas si něco vyzobnout. Pokud hodláte s knihou “obtěžovat” společnost nějak zásadněji, i to půjde dobře. Už vás nepřekvapí situace u pěnivého moku, kdy podnapilý, hlučný host na výzvu k uklidnění reaguje větou, že si bude řvát na koho chce a kde chce, třeba i ve vesmíru. “Je psáno v knize Vesmír v tweetech: Ve vesmíru vás nikdo neuslyší křičet. To proto, že zvuk je chvěním vzduchu a ve vesmíru není vzduch, který by mohl vibrovat”, můžete zvolat. Pak už bude jenom záležet na vaší fyzické kondici, případně rychlosti běhu. Samozřejmě, že je v knize dost tweetů i pro méně konfliktní situace.

Stoprocentně se ke knize Vesmír v tweetech budu vracet častěji, než k jiným. Zvolené okruhy a témata dávají smysl; všechno dává smysl. Nicméně “dřeň” věcí jsem ani tentokrát neodhalil. Nevadí. Už se chystám na další knihu. Ve vydavatelství Kniha Zlín vyšla například Chownova Kvantová teorie nikoho nezabije. „Poté, co jsem přečetl nespočet knih, které údajně vysvětlují kvantovou teorii a teorii relativity i naprostým laikům, a nebyl jsem z nich příliš moudrý, jsem se rozhodl, že to přece musí jít i jinak,“ tvrdí autor. Skvělé! Jdu na ni. Určitě to musí jít jinak!

* recenze vyšla na stránkách techno.cz

Delilah - Shades Of Grey

Výpisky: Trojhlas

Výpisky z knihy Trojhlas - Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vladimír Preclík (1986, Melantrich)

MH
Říkávám, že hudba je všechno, co zní, tak jako — s prominutím — jídlo je všecko, co požíváme. Nikdo není uzpůsoben tak, aby mu všecko chutnalo. Ale řekněte mi, kde pramení zloba proti tomu, co se mi vymyká? Jídlo, které mi nechutná, prostě nejím, ale obrazy byly rozřezávány, hudba vypískávána. Nejsou snad ti co pískali při Svěcení jara, potomky těch, kdo kdysi vypískali Carmen?

IH
Ano, jsou to oni. Jsou to titíž, co vykřikovali, že Mozart je „dissonanzenjäger", lovec nelibozvuků. Patří k nim i ti, kteří vynášeli Škroupa za to, že tak pěkně a vlastenecky plní Fidlovačku známými lidovými písničkami, zatímco Smetana nevlastenecky okoukává Wagnera. Patří k nim i ten geniální muž, vynálezce notového písma, jenž v nechuti nad tím, co se teď komponuje, prohlásil, že hudba je v koncích. Toho mínění byl Quido z Arezzy v dvanáctém století. Ta rozzlobená společnost nemůže být nejhorší, vždyť k ní patří i lidé nesmrtelní. Ti, co řezali obrazy a pálili knihy, natropili moc škod, ale nejsem si jist, jestli by se nenašly typy škodlivější. Ti obrazoborci a výtržníci v koncertních sálech aspoň reagovali, vůbec nějak reagovali. Měli s uměním kontakt aspoň těmi prsty mezi zuby. Myslím tu však na ony počestné rodiny, které se dávají vzbudit prvním maršem z rádia a pak ten přístroj nechají hrát až do noci, ať hraje dechovku či symfonii. Myslím na ony mládence a dívky, co s tranzistorem na řemeni vyhrávají, kudy chodí. Je jim jedno co, jen když to hraje. Jsou to akustičtí toxikomani, kteří už nesnášejí ticho. V tichu totiž člověk je nucen nějak myslet, ba dokonce přemýšlet, vnucuje se přemýšlet i o sobě, což nebývá zábavné. Přitom přece jen cítí, že by se mělo v nich něco dít. Tranzistor to báječně vyřeší. Člověk má opravdu dojem, že se v něm něco děje. Popravdě se však něco děje jen v té krabičce. Ať hraje cokoli, ať třeba jen chrchlá, jen když není ticho. Tato inflace hudby, kterou tito věční vyhrávači rozpoutali, je horší, než kdyby někdo ze zloby rozšlapal nelíbícímu se muzikantovi kytaru.

VP
Někdy si myslím, že vynálezy nových hudebních nástrojů ovlivnily hudbu v její vyjadřovací možnosti. Pozastavuji se však nad tím, že sochařství technické vynálezy příliš neprospěly, dále platí dláto, kladivo, hlína, lití bronzu, škrabka a ostatní primitivní nástroje (nepočítaje v to cirkulárku) za technické pomůcky nejvhodnější.)

IH
Tuto otázku jste položil komusi, komu je sympatičtěji břitva než holicí mašinka, nůž na chleba než elektrický kráječ, kosa než sekačka na benzín. Přitom ovšem se holím mašinkou, krájím kráječem a kosu jsem ještě neměl v ruce, protože bych to s ní neuměl. Jsme čím dál víc v zajetí techniky a tím víc teskníme po starém dobrém řemesle.
Vy máte ten rozpor zřejmě vyřešený. Klidně přijmete od techniky umělou hmotu, ale oživíte ji citlivým dotekem řemeslníka. Od stroje dostanete plexisklový šturc, ale pod něj naskládáte věcičky, nad nimiž se srdce směje jako nad figurkami starého vyřezávaného betlému. Výtvarné umění má dnes úkol navíc — v světě zaplavovaném anonymními výrobky, vzešlými ze stroje, uchovat rukodělnou citlivost.
Také do hudby nám vtrhla technika. Elektronici postavili neuvěřitelné stroje, schopné produkovat jakékoli zvuky i tóny i jakékoli jejich kombinace. Řada skladatelů se jich chopila a leccos zajímavého s nimi pořídila, nejvíc v jazzovém oboru. Technici však asi čekali mohutnější ohlas. Vždyť dali skladatelům univerzální nástroje schopné všeho — co ještě chtějí?
Jenže pro nás není harfa s desítkami strun lepší než kytara s šesti. Varhany jsou mohutnější než klavír, ale ne lepší než klavír. Na nástrojích nás poutá ne rozsah jejich možností, ale jejich charakter. Co je charakteristické, je i omezené. Fagot je charakteristický nejen tím, že může do hloubek, ale i tím, že je mu odepřena lehkost flétny či klarinetu. Elektronický stroj však může všecko, je to dokonalost sama — a tím jaksi na charakteru ztrácí. Mně je milejší lesní roh, který každou chvíli, zvlášť ve vysoké poloze, může kiksnout. Nekiksne-li, mám radost i za muzikanta, který naň hraje a který překonal svou nejistotu. Hra na kterýkoli nástroj není nikdy dokonalá, vždy trochu riskantní, vždycky jsou tu trhliny, nerovnosti, drobounké falešnůstky, ale právě ty dávají hře „rukopis" jako záchvěvy výtvarníkovy ruky jeho kresbě — zatímco elektronický hudební nástroj rýsuje dokonalé a neosobní čáry jako kružítko a pravítko.
Teď mi ovšem napadá, že existují výtvarníci, a prý ne špatní, kteří právě v kružítku a pravítku našli svůj nástroj. Dost možná, že pod něčí rukou ožije i ta zvuková geometrie elektronických instrumentů. Já však se už na to asi nedám. Říkám, že než dokonalý computer je mi milejší nedokonalý lesní roh. Tak jako vám dláto než elektrická vrtačka.

I:Cube - "M" Megamix

Francouzský producent Nicolas Chaix aka I:Cube nedávno rozvířil debatu o smyslu vydávání elektronických tanečních alb. Prohlásil, že již nevidí žádný důvod tvořit alba obsahující jen několik málo skladeb, každou o délce osmi-deseti minut. Prý momentálně nezná nikoho, kdo by si doma pustil z každé skladby víc než dvě minuty. Proto teď hodlá vydávat desky, která budou spíše připomínat klasický mixtape. Hlavní cíle? Především bavit posluchače. A také vrátit dnešní elektronické hudbě spontaneitu a jistou dávku naivity, kterou měla ve svých počátcích. Jeho nové autorské album se proto nese přesně v tomto duchu: vybral 24 skladeb, vytvořil z nich jednu celistvou hmotu a nazval ji “M” Megamix.

Po producentské stránce toho má Nicolas na kontě už opravdu mnoho. Byl jednou z hlavních postav při formování housové scény ve Francii devadesátých let, takzvané “francouzské první vlny”, která dobyla svět (např. Daft Punk, Alex Gopher, Etienne De Crecy). Svůj první singl vydal v roce 1996 (Disco Cubizm) a první autorské album o rok později - celkem už jich vypustil do světa pět. Uznání ovšem nesklízí jen za vlastní sólovou produkci, ale také za projekt Chateau Flight, na kterém spolupracuje s Gilberten Cohenem, vlastníkem labelu Versatile.

Když jsem se o desce “M” Megamix poprvé doslechl a přečetl si “mixtape, 24 skladeb, 55 minut”, pomyslel jsem si, že takto pojaté album bude asi velmi energické, živočišné, člověk si prostě nevydechne. Ale kdepak. Přestože je Megamix nabitý různými samply, zvuky, vokály, I:Cube nemá rozhodně za cíl přehltit nás k prasknutí. Nehodlá nás ani nutit zběsile zachytávat tu jednu, tu druhou zvukovou linii. Vše je pečlivě vybráno, sestaveno, každý tón je vyměřen na milimetry, každá skladba odpočítána na setiny sekundy. V podstatě se snad ani nejedná o mix v klasickém slova smyslu; i když zde najdete přes dvacet skladeb, každou v průměru kolem dvou minut, je znát, kde která píseň začíná a kde končí. “M” Megamix nelze jen tak jednoduše zařadit pod nějakou stylovou škatulku. Najdete zde náznaky acid housu, dozvuky disco-housových náloží, vliv osmdesátek, lehce zasněné deep techno, nechybí veselejší i temnější polohy; prostě na co si vzpomenete. Po zvukové a producentské stránce těžko hledat nějaké mouchy nebo chyby.

Vytknout snad lze pouze jedinou věc: album je přeci jenom trochu “chladnější”, než asi Nicolas zamýšlel. I když jsem se snažil co nejvíce albu otevřít, spontaneitu, naivitu, jsem v něm bohužel hledal horko těžko. Ano, skladby pracují, jsou živé, ale holt bude ještě nějaký čas trvat, než se podaří onen “mixtape” tvar vyladit. I:Cube v nedávném rozhovoru řekl, že už ani jiná alba vydávat nebude. Takže předpokládám - malá prognóza - že vzhledem k Nicolasovým producentským kvalitám se můžeme u jeho dalšího počinu nadát velkých věcí.

Pokud vám, stejně jako mě, dlouhé skladby nevadí a naopak máte někdy problém užít si skladby krátké, protože máte pocit, že by neškodilo více jednotlivé motivy rozehrát, pak určitě sáhněte po dvou ípíčkách, obsahujících šest skladeb z Megamixu v dlouhých verzích. Vyšla před několika měsíci. Přeci jenom by byla docela škoda (podle mého názoru), kdyby se skladby jako In Alpha, Transition nebo Y.o.u.r.o.c.k staly pouhou součástí jedné hmoty. I když to tak sice autor zamýšlel. Vždyť mají velikou kvalitu i jako “extended versions”.

* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Hervé - Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down

Už se jedná o takovou malou tradici. V první polovině roku vždy vyjde nějaké album, které recenzenti označí souslovím "soundtrack letošního léta". Takové album většinou ani nebývá rozebíráno ze všech stran, nehořekuje se nad nedostatkem temných strun. Hraje se na pocit otevřené duše, upřednostňují se barevné melodie, přiměřeně jednoduché vokály a hlavně hodně euforie. Když jsem narazil na album nazvané Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down, které složil producent Hervé (vlastním jménem Joshua Harvey), měl jsem sto chutí jej hned zmíněným souslovím titulovat! Druhý poslech mě ale trochu rozhodil. Sakra, nepřehnal jsem to s "povzbuzovacími prostředky", když jsem si desku pouštěl poprvé? Dalším poslechům jsem se proto věnoval soustředěněji. A měl jsem jasno: tohle asi nakonec nebude soundtrack letošního léta. A mám obavu, že celé album je vlastně tak trochu sračka.

Hervé je velmi zaměstnaný producent a rozhodně se vám vyplatí jeho tvorbu sledovat, to zase ano. I přesto, že to dá docela hodně práce. Hervé totiž vydává pod mnoha různými pseudonymy. A nejenom jednotlivé singly pod jmény Machines Don’t Care, Voodoo Chilli, Action Man nebo Speaker Junk, ale také celá alba! Jako The Young Lovers nahrál stejnojmennou desku a s producentem Graemem Sindenem kritikou příznivě přijaté album Mega, Mega, Mega (The Count & Sinden). K tomu všemu si ještě připočtěte například mixovanou kompilaci Ghetto Bass a hlavně jeho vlastní label Cheap Thrills, kterému už pomalu táhne na padesátý release. A nesmím zapomenout ani na spoustu remixů, které vytvořil. To vše Hervé stihnul za necelých pět let! To je pak jasné, že se všechno ne vždy podaří a občas něco ujede. Jako právě jeho aktuální album.

Hodně skladeb na Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down  jede podle jedné šablony. Objevují se špinavé zvuky, takové to neustálé "vrnění-brnění", co se dokola používá už nejen v komerčním dubstepu. Často zazní raveové klávesy (viz třeba Moby). Basa je hutná, beaty jsou většinou rovné. A k tomu hodně vokálů, které často zní jako by vám chtěli zpěváci vykřičet díru do hlavy. Na jednu stranu dokáže Hervé "díky" zmíněným ingrediencím vytvořit na první dobu docela povedené momenty, ale mám pocit, že právě ony ingredience nakonec přispějí hlavně k tomu, že se skladby na nich postavené velmi rychle ohrají. Ano, líbily se mi How Can I Live Without You (Make It Right), Better Than A BMX, několikrát dokola jsem si pouštěl i Show Me The Light a Night Turns To Day, ale... Dlouhodobě se to holt nedá. A tak jsem nyní skončil u dvou skladeb, které ještě můžu: doslova provzdušněné Bike Ride In June připomínající jeho alter ego The Young Lovers a The Mirror se zastřeným vokálem Steva Masona, která nabízí ozvěny osmdesátek.

Britský časopis DJ Mag napsal, že Hervé si není jistý, na jakou notu má hrát. Jestli chce bourat komerční hitparády, anebo skládat smysluplnější hudbu. S tím musím souhlasit. Poslechněte si pro porovnání muziku, kterou skládá pod různými pseudonymy. Možná budete kroutit hlavou a přemýšlet, kde se zvuk a hudební postupy převažující na Pick Me Up, Sort Me Out, Calm Me Down vzaly. Ne, že by je nikdy dříve nepoužil, ale rozhodně ne v takové míře a v takové ďábelské kombinaci. Škarohlídi tvrdí, že za to může nabídka od mega slavné zpěvačky Beyoncé, aby zremixoval její skladbu Countdown. Prý se mu díky tomu nezdravě zvedlo sebevědomí a výsledkem je zatměná mysl v podobě aktuálního alba - touha po stálé, neuvadající, hvězdnější pozornosti. Ale Hervé, copak nevidíš, co to udělalo s Calvinem Harrisem? Tak si dávej pozor. Ostatně, pokud se vám ještě líbí současná Calvinova produkce, tohoto alba se nebojte. Pokud ne, tak honem pryč.

* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Drumsound & Bassline Smith - Through The Night

16 Bit Lolitas - Supermarkt

Peter Kriek a Ariaan Olieroock si zvolili jeden z nejdivnějších a neulítlejších pseudonymů ve světě elektronické hudby. Proč se jmenují "16 Bit Lolitas" zkusili loni vysvětlit pro náš server. O co divněji zní název, o to jasnější je zařazení jejich hudební produkce - "progresivní house". Bohužel se dnes často do této škatulky vkládá všechno možné a nemožné, takže si lidé nejspíš pod tímto pojmem představují něco jiného než před lety. Když slyším označení progresivní house já, vybavuje se mi hlavně slavná éra přelomu jednadvacátého století, kdy byli na vrcholu sil Sasha, John Digweed, Nick Warren, a každý se mohl utlouct po kompilační řadě Global Underground. V tomto kontextu vidím 16 Bit Lolitas. Když se v roce 2003 dali Peter s Ariaanem dohromady a začali společně produkovat, navázali na zvuk výše jmenovaných.

16 Bit Lolitas se proslavili hlavně díky DJským setům, do kterých postupně zařazovali vlastní skladby čím dál víc a víc, až nakonec jejich autorská produkce začala tvořit až osmdesát procent z celkového času setů. Klubeři chodili, ptali se, kde můžou tracky sehnat, a tak se nejlepším možným způsobem dostávala jejich tvorba do širšího povědomí. Pokud progresivní house sledujete delší dobu, určitě jste narazili namátkou na Murder Weapon nebo Nobody Seems To Care, což byly docela velké hity. Jako mnoho jiných si i oni založili vlastní label Bits and Pieces (2007), aby měli odbyt pro věci, které nikdo nechtěl. Přestože problém s udáním skladeb již dnes neřeší, label vydržel až do dnešních dnů. A navíc se nedávno připojil do stáje velkého molochu - Armada Records. Právě zde nyní vychází jejich nové album Supermarkt.

Album obsahuje deset autorských skladeb plus jeden remix a je více méně progresivně housové; i když chvílemi tuto kategorii přesahuje. Album je hodně energické. Ne ve smyslu zběsilých rytmů, výkřiků, divokého máchání rukama. Jedná se o energii, která vás nenutí vstát a pohybovat se po parketu; spíše cítíte takové mrazení pod kůží, máte pocit, že jste nedílnou součástí vesmíru, který si 16 Bit Lolitas vysnili. Album nabízí hodně hypnotických beatů, skladby jsou plné melancholie, nicméně nic neženou do krajnosti a slzy se vám na krajíček určitě drát nebudou. Mám pocit, že album je trochu temnější než jejich předchozí produkce. Možná se i chvílemi trochu zvukově odkazuje k jejich alter ergu Lost Orchestra.

Mě osobně nejvíc baví skladby, na kterých spolupracovala vokalistka Lucy Iris. Například Settle The Score: obsahuje potlačené beaty, nejdřív se do popředí dostane vokál, pak převezmou nadvládu různé zvukové propletence a barevné tóny. Pro mě rozhodně jedna z nejhezčích skladeb alba. K vrcholům alba patří bezpochyby remix skladby Money And Run, který udělali 16 Bit Lolitas pro Unkle. Prý jsou na něj tak pyšní, že jej chtěli mít na svém albu. A je třeba otevřeně říct, že jsou pyšní po právu. Vokál Nicka Cavea je zkreslený, každý tón, každý zvuk, každý melodický propletenec dává smysl a nenechává nikoho chladným. Další úžasná věc je lehce zalomená Na Na Nahana. Ve chvíli, kdy se potlačí beaty, ozve se sampl kytary a do toho vokál Lucy Iris, která opakuje stále dokola jednoduchý popěvek: jako bychom se ocitli někde při trampování, ale v dosti pozměněném stavu vědomí...  Máte-li rádi náznaky tribal bubínků, bude se vám líbit Overboard, Underwater. Pokud chcete úplně nejklasičtější progresivně housový zvuk, určitě si pusťte například skvělé Snake Inverter nebo Blanket.Samozřejmě je na albu Supermarkt i pár skladeb, které trochu nudí a styl ani album nikam neposunují...

Je nutné říct, že celkově nepřišli 16 Bit Lolitas s ničím zásadním, s albem, které by vám odpálilo mozek svou genialitou. Určitě budete některé skladby přeskakovat, ale je zde dost a dost kvalitního materiálu, který vám nějakou chvíli v přehrávači může vydržet.

* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Calyx & TeeBee - Elevate This Sound

Jamie Jones - Tracks From The Crypt: Lost Classics From The Vaults 2007-2012

Jamie Jones se poprvé dostal do širšího povědomí před pěti lety díky mixované kompilaci Get Lost 2 (label Crosstown Rebels). Potěšil, překvapil. S takto získanou slávou ale nelze vystačit donekonečna. Všichni především čekali, jak si nový objev povede na poli vlastní autorské tvorby. Jamie nenechal nic náhodě: přišel se skvělým debutovým album Remember The Future (obsahujícím mimo jiné i hit Summertime). Psal se rok 2009 a nebylo pochyb: tomuto člověku patří budoucnost. Po třech letech nepřetržitého DJování po celém světě a skládání muziky je Jamie zpět, aby se znovu ucházel o naši pozornost. Tentokrát s druhým autorským albem nazvaným Tracks From The Crypt.

Remember The Future byl Jamieho částečný pokus o koncepční album. Vykreslil na něm svět budoucnosti, ve kterém veškerou hudební produkci ovládají světové vlády a pouští do éteru jen ty, kteří splňují podmínky hudby podle šablony. Proti tomu ovšem bojují skupinky producentů snažící se z "undergroundu" vžité pořádky bourat. Zní to hezky, ne? Mladý producent plný ideálů, na začátku kariéry, kritizuje mainstream. Aktuální album ale už nic tak "koncepčního" neřeší. Poslední roky se nejspíš neustálým cestováním, DJováním, celým tím kolotočem, který se kolem něj rozjel, obrousily hrany "ideálů" a možná se i lehce smyl dojem z dělící čáry vedoucí mezi mainstreamem a undergroundem. Ať tak nebo jinak, Jamieho nové album se nesnaží o nic víc, než o kvalitní hudební zážitek. Jamie na něj dal jednak skladby, které složil v posledních pěti letech, hrál je často na svých vystoupeních, ale nikdy je nevydal na singlech - zhruba půlka skladeb. Druhou půlku už nahrával přímo s ideou, že budou na tomto konkrétním albu.

První album bylo více sevřenější, mělo jednotnější linii a bylo stylově vyhraněnější - převažoval čistý tech-house. Tracks From The Crypt naproti tomu působí jako album kompilační. Skladby k sobě někdy pasují lépe, někdy hůře. Když posloucháte skladby popořadě, ke konci se nemůžete zbavit dojmu, že jste si naklikali Jamieho bestof singly do přehrávače. Tak to asi Jamie zamýšlel. Primárně je na albu Tracks From The Crypt na pozadí všech skladeb cítit láska ke klasickému tech-housu. Nicméně každá skladba vybočuje něčím zvláštním, jiným, nádherným. Každá je posunuta na hudebním spektru vždy o kousek jinam. Pár příkladů: Tonight In Tokyo obsahuje úžasné melodické linky, různě propletené, navrstvené přes sebe, trochu slyšíte ozvěny až nu-trance stylu. Our Time In Liberty je podkreslena techno-masakr zvuky jako z konce 80 let, Special Effect nás díky výrazným syntezátorům a melodickým hrátkám odnáší do nebeských výšin, Stems From Hackney trochu připomene snad i Daft Punk, Frequencies nabízí lehký disco motiv na pozadí, klasické housové spodky a hustou basu. K nejlepším bezpochyby patří City At Night: nemůžu si pomoct, ale prostě a jednoduše miluju tech-minimalovější skladby s vokálem; úplně mi stačí ke štěstí. A trochu mě mrzí, že jich na albu není takových víc.

Prakticky všechny skladby zhruba od poloviny dostávají další rozměr - přidávají se různé vrstvy, melodie, basové linky, zvuky, nové nápady. Proto mě vždycky překvapí, když producent popisuje, s jakou lehkostí občas jeho muzika vzniká. V jedné skladbě použije tolik nápadů, kolik by se dalo využít na skladeb několik a to vše vymyslí a nahraje za jeden večer? Proč ne. Jamie například popisuje návštěvu Toronta, kde se potkal s partičkou Art Department. Na afterparty z ničeho nic někdo prohodil: "Nenatočíme spolu nějakou skladbu?". Jamie vytáhl notebook, nastavil beaty, Kenny Glasgow z Art Department zazpíval pár slov do mikrofonu u notebooku a Our Time In Liberty byla hotová. Možná se tím u této skladby vysvětlují ony zběsilé zvukové techno kreace na pozadí. Dokážu si představit nenechavé prstíky lidí na after party (sakra, furt mi na ten laptop někdo sahá!) I takhle často vznikají hity. Podobně za jeden večer vznikla prý i Tonight In Tokyo, na hotelu v japonském hlavním městě. Tentokrát mu sekundoval producent Luca C.

Tracks From The Crypt je skvělé album a nemělo by rozhodně ujít vaší pozornosti. V posledních týdnech se o Jamiem mluví také hodně v souvislosti s jeho labelem Hot Creations. Už se toho na něm docela dost stalo a právě nyní Jamie a jeho kolegové (Lee Foss, Luca C, Ali Love) pracují pod hlavičkou Hot Natured na společném albu, které by mělo vyjít začátkem příštího roku. Takže až vás omrzí Tracks From The Crypt, objevujte skladby zmíněného labelu i producentů. Nebudete zklamáni.

Recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Buscemi - Nite People

Některá jména se těžko píší i těžko vyslovují. Například Dirk Swartenbroekx. Pracovat v rádiu a mluvit o nové desce Nite People zmíněného producenta, trochu by se mi orosilo čelo. Nicméně, asi bych se snažil jméno nekomolit a používal bych spíše jeho pseudonym Buscemi, pod kterým nedávno vydal již své šesté album (i když je pravda, že jsem dlouhou dobu četl Buscemi doslova tak, jak se to píše. A ono se to má správně číst "bušemi"). No, není to lehké s těmi Belgičany, jen co je pravda. O co hůř by se mi belgicky mluvilo, o to lépe se mi vždy Buscemiho muzika poslouchala.

Album Nite People je věnováno nočnímu životu, nočním lidem. Ostatně, název to nijak nezastírá a tvrdí explicitně. Z každého tónu i melodie na desce je cítit užívání si života, prožívání slasti, bohatá fantazie, únik z reality. Nevím, jak to Buscemi dělá, ale dokáže vedle sebe poskládat stylově rozmanité skladby tak, že vše vypadá strašně lehce, jednoduše. Jeden styl střídá druhý velmi nenásilnou formou. Skladby jsou příjemně podbarvené skvělými vokály (Jo Lemaire nebo ex-Hooverphonic zpěvačka Kyoko Baertsoen), jemné zvukové nápady se nikde nepřebíjí, plynou na stejné vlně. Jedna skladba zní triphopově (úžasná Twisted Lovers), druhá nu-jazově, třetí funky (Heart and Soul), další deep housově s prvky latina a jazzu (Today). Najdete tu i zasněný drum and bass (Secrets)! A sambu náladu, skoro všude. Takovým malým "nehudebním" bonusem je i obal Buscemiho alb. Inspirace pochází ze slavného labelu Blue Note, který díky umělci Reidu Milesovi nadchnul obaly elpíček v padesátých a šedesátých letech minulého století. Zatímco Reid vybíral na obaly muzikanty v různých pózách ve studiu, Buscemi dává přednost tvářím krásných žen.

Příjemnější část popisu Nite People mám za sebou, teď přichází čas na mírné rozpaky. Dirk Swartenbroekx přiznává, že se jedná o jeho nejpopovější album. Což není důvod k panice. Jenomže já mám pocit, že Dirk takto album označil až po vydání. Podle mě si dopředu neříkal "teď natočím své nejpopovější album". Proč to tak ale nakonec dopadlo? Buscemi se po hudební stránce nijak zásadně nemění, nevyvíjí. Pokud experimentuje, pak čistě v mezích před lety jím vytýčených kolejí. Jenomže doba okolo nás plyne velkým tempem, hudba je všude, na každém rohu, recykluje se cokoliv, vykrádá se cokoliv. A stalo se, že prvky, které před pár lety v jeho hudbě působili zajímavě, "novátorsky", jsou dnes bohužel používány a rozmělňovány v moři komerčních slátanin nebo reklamních znělek. A tím pádem značně degradovány. I když Buscemi složil desku podle nejlepšího vědomí a svědomí, má zaděláno na problém. Reálně se vidím, jak bych před lety klidně skotačil na parketu na skladby It Ain't Right, No, No a Happy Feet. Ale nyní? Když je slyším, do uší se mi vkrádají šílené odrhovačky typu We No Speak Americano (snažím se klasická komerční rádia neposlouchat, nicméně téhle nešlo uniknout!). Na desce Nite People musím obě chtě nechtě přeskakovat. Občas z podobného důvodu přeskakuji ještě dvě jiné skladby, a to už je v podstatě třetina alba. Buscemi se bude muset rozhodnout, jestli dalším krůčkem už bude čistě "popové" album se vším všudy, anebo jestli zvolí spíše úkrok do neprobádaného směru. Krok zpět už v dnešní době podle mě není možný.

Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Výpisky: Andreas Kaulfuss (ebux.cz)

Výpisky z rozhovoru s Andreasem Kaulfussem, generálním ředitelem Euromedia Group (mimo jiné ebux.cz). Rozhovor vyšel v sobotu 9.6.2012 v Lidových novinách.

Americký trh je jiný než ten evropský. Když vyjde novinka, prodá se v některých žánrech digitálně až 50 procent. V západní Evropě je podíl digitálních kopií podstatně menší a v Česku ještě jednou podstatně menší než v západní Evropě. To má několik důvodů: jeden z těch hlavních podle mě je, že čtečky elektronických knih jsou pro české čtenáře pořád ještě moc drahé. Vždyť když porovnáte průměrný plat Čechů s průměrnými mzdami na západě, tak plat Čechů je výrazně nižší. Ceny knih jsou ale srovnatelné a životní náklady jsou v Česku podstatně vyšší.
Jen tak si koupit čtečku za několik tisíc prostě ještě pro většinu Čechů není nic samozřejmého. Druhým důvodem je, že nabídka e-knih v Česku sice stále roste, pořád je ale ještě poměrně malá. Ono totiž dokoupit si licence na digitální knihu u titulů, které už vyšly papírově, je pro nakladatele drahé.

My máme momentálně v nabídce asi 2 tisíce placených titulů. [...] Za prvních pět měsíců letošního roku jsme z nich měli hruba milionový obrat.

Od konce loňského jsme prodávali v našich prodejnách, přes internet nebo síť knihkupectví Neoluxor naše vlastní tablety a čtyři tisíce tabletů jsme prodali.

Já celou debatu a kritiku ohledně formátů beru s rezervou. Pro čtenáře jsou totiž nějaké formáty vedlejší. Oni chtějí komfort. Chtějí svůj obchod, kde budou knihy nakupovat, chtějí dobrou cenu, pohodlí při čtení a jednoduchou obsluhu. Vždyť se podívejte například na Amazon - to je nejúspěšnější obchod s e-knihami na světě. A taky má jen jeden - svůj - formát a nic jiného. A nikomu to nevadí z jednoho prostého důvodu: Amazon má velký výběr, skvělé ceny, dobrý servis i obsluhu. A přesně tak to nabízíme i my.

Výpisky z knihy Ruské duše

Ukázky pocházejí z knihy Ruské duše (autor Petr Vavrouška, vydal Radioservis). Koupit si ji jako eknihu můžete zde: http://www.kosmas.cz/knihy/167977/ruske-duse/

Výpisky z rozhovoru s Maximem Šostakovičem, synem slavného skladatele Dmitrije Šostakoviče. Rozhovor najdete v knize Ruské duše (autor Petr Vavrouška).

Víte, klasická muzika, to je druh umění, který se okamžitě vsákne do člověka jako do houby, prostoupí jeho duši. Lidské pocity jako radost, hořkost, strach, bolest, láska se dají popsat všemi možnými jazyky. Ale v hudbě máte jediný jazyk – noty, kterým každý muzikant rozumí. Každý dobrý muzikant.

To byl váš vztah syna a otce tak idylický?
Jediné, v čem jsme se neshodli, byl názor na jazz. Tomu on moc nerozuměl a nerad ho na rozdíl ode mě poslouchal. Pokaždé, když jsem mu přinesl k poslechu nějakou desku, zaposlouchal se a pak prohlásil: „Kdyby tam nebyla ta basa a bicí, tak by to šlo.“

Mně je elektronika trochu cizí. Dávám přednost spíše klasickému přístupu ve skládání muziky. Na mě je u všech těch počítačů a syntezátorů moc klapek, tlačítek a já se v nich prostě nevyznám. U klavíru je to jasné, tam je to pořád stejný počet klapek. Navíc doslova nesnáším umělý zvuk klarinetu nebo smyčců. Nikdy nedokážou napodobit pravé nástroje.

Výpisky z rozhovoru s Lidií Kavinovou, praneteří Leva Těrmenena, který v roce 1917 vymyslel bezdotykový hudební nástroj "tereminvox".

[...] Do poloviny devadesátých let bylo o mém prastrýci a o jeho životě dostupných jen málo informací a většina z nich byla navíc lživých a neověřených. Navíc jsem byla jediným hráčem na tereminvox v Rusku a také ve světě existovalo jen velmi málo nástrojů. Dnes už se vyrábějí ve Spojených státech, Japonsku, Velké Británii a samozřejmě i u nás.

A čím to, že se najednou objevil takový boom tereminvoxu?
Může za to Roger Moog.

Ten Moog, který sestrojil první syntezátor?
Ano. Poté co Beach Boys použili tereminvox v písni Good Vibrations, začali muzikanti hledat možnosti tohoto instrumentu. Moog ale chtěl jít dál. Poprosil mě, ať nahraji video s výukou na tereminvox, ať ukážu, jak správně pohybovat pažemi a prsty, a ať lidem předvedu, že tereminvox je plnocenný nástroj, a ne jen bednička vydávající šílené zvuky. Můj videokurz odstartoval seriózní zájem o tereminvox.

[...] Díky svému prastrýci jsem měla skvělou příležitost slyšet, jak krásně se na něj dá hrát. Mě ani tak nezaujala technika pohybu rukou, prstů, celého těla, jako mě nadchnula duše toho nástroje, to, jak s ním musí člověk souznít. Skoro bych řekla, že jde o projev lásky: musíte pochopit dar tereminvoxu, musíte být k němu hodně citlivý. Záleží totiž na každém milimetru vašeho pohybu.

To znamená, že člověk bez citu pro hudbu nemá šanci?
Dlouho jsem si myslela, že to opravdu není možné, ale už jsem svůj názor přehodnotila. Mýma rukama prošly stovky žáků a byli mezi nimi i ti, kteří absolutně nedokázali rozpoznat přesný a falešný tón. Ale díky hře na tereminvox, kde správné tóny hledáte pohybem ruky a prstů, se to postupně naučili. Sice po velmi malých krocích, ale naučili. Tereminvox prostě rozvíjí cit k hudbě, jinou možnost totiž ani hráč nemá. Neexistuje klapka, klávesa nebo struna. Hudbu vytváří člověk, který sám reguluje zvuk, jeho hlasitost, výšku.

A jakou vlastnost kromě hudebního sluchu bych ještě potřeboval?
Vysokou úroveň koncentrace a trpělivosti. Musíte především zapojit uši a mozek, nesmíte myslet na něco jiného, vaše mysl musí být zaměřena pouze na zvuk. A to je to, co tereminvox tak zásadně odlišuje od jakéhokoliv jiného hudebního nástroje. Minimální výpadek pozornosti se okamžitě projeví na přesnosti tónů.

Zkoušela jste hrát někdy na tereminvox pod vlivem drog?
To je absolutně nemožné právě kvůli možné ztrátě koncentrace. A také kvůli snížené kontrole pohybu rukou. Ani panáka vodky bych si před vystoupením dát nemohla, nesmím být unavená nebo nevyspalá. Je to podobné práci chirurga, který také musí být absolutně přesný

Goldie - Freedom (Ft. Natalie Duncan)

John Peel:

Někdo se mi snažil vysvětlit, že kompakty jsou lepší než vinyl, protože na nich není žádný povrchový šum. Hele, kámo, řekl jsem, život ale má povrchový šum.

Dr. John - Locked Down

Dr. John, vlastním jménem Mac Rebennack, je známý pianista a skladatel z New Orleans. V šedesátých letech minulého století propadl kultu voodoo a rozhodl se pod tímto vlivem prezentovat jak v hudební, tak osobní rovině. Přestože se stále kolem něj vyskytuje mnoho lidí s totemy, kostmi a aligátořími zuby pověšenými na krku a mnoho lidí nosících nádoby s popelem svých zesnulých přátel atd., rozhodl se Dr. John ve svých 71 letech z celoživotní striktní voodoo role vystoupit.

Ve spolupráci s Danem Auerbachem, zpěvákem a kytaristou populárního blues-rockového tria Black Keys, nahrál ambiciozní nové album Locked Down. Album je tak jednou z jeho snah o znovu definování vlastního života po letech lehkomyslného žití. Celou desku proto věnoval svým jedenácti dětem a vnoučatům. Dr. John si na stará kolena uvědomil, že se jim celý život velmi málo věnoval. Byl neustále na cestách - takový "traveling piano man". Teď chce vše odčinit. "Již nechci dál své děti zanedbávat," říká.

Producent Dan Auerbach (33 let) se snažil při produkování alba Dr. Johna přemluvit, aby sejmul masku a vytvářel písně o Macu Rebennackovi jako skutečné osobě. "Když hrajete celý život nějakou roli, může vás to velmi emocionálně vyčerpávat", říká Auerbach. "A Mac jako člověk toho má tolik co říct, tolik toho v životě zažil. Chtěl jsem, aby na albu zněla hudba Dr. Johna a lyrický obsah aby dodal Mac Rebennack".

Zatímco Johnova předešlá alba se blížila mixu neworleánského jazzu, funku a soulu sedmdesátých let minulého století, Locked Down zní naproti tomu syrově, se staccato skladbami, rozbouřenými rytmy, s beaty beroucími si inspiraci v africkém popu stejně jako v americké R&B.

Když Auerbach v roce 2010 poprvé s Dr. Johem začal mluvit o tom, že spolu vytvoří desku, pouštěl mu hudbu Mulatu Astatkeho, otce etiopského jazzu, aby mu ukázal, jak nadpozemsky mohou znít klávesy. "Nechtěl jsem udělat reminiscenční album. Chtěl jsem, aby se Locked Down líbilo mladým lidem. Ale ne jako retro". Auerbach najal mladé hudebníky, kteří se specializují na etiopské a afro-popové beaty. Během natáčení pak všichni jedli etiopské jídlo, poslouchali etiopskou muziku a nahrávali skladby v Auerbachově studiu Easy Eye Sound.

"Každé ráno jsme začínali v podstatě od nuly, neměli jsme nic. Sešli jsme se v jedné místnosti, sedli si a začali pracovat na rytmu", říká Auerbach. Texty postupně vznikaly z poznámek Dr. Johna, z různých kousků rýmů, vět. Nejednalo se o klasické texty, byla to v podstatě poezie, rýmy bez melodie. Většina textů ne, ale pár písní obsahuje Johnovo lehce temné, paranoidní vidění světa. Například ve skladbě "Revolution" se zpívá: “Blind eyes of justice/deaf ears of power/dumb moves of money/left us in a desperate hour.”

Locked Down je již Johnovo dvacáté deváté sólové album. Dr. John debutoval v roce 1968 deskou "Gris Gris". 

Zdroj: http://www.nytimes.com/2012/03/30/arts/music/dr-johns-new-album-locked-down-and-bam-residency.html?_r=1&pagewanted=all 

Poznámka: Etiopie jako náhorní plošina odříznutá od moře zůstala dlouho izolovaná od kolonizátorů i ostatních afrických regionů, tamní styly jsou vyhraněné a typické jen pro danou zemi. Jako kdybyste vzali zoologa na Madagaskar, kde žijí samá vzácná a – jak říkají vědátoři – endemická zvířata. Jinde je nenajdete. (http://magazinuni.cz/hudba/cafe-hottentot/archelog-ceskeho-bigbeatu-etiopska-hduba-v%C2%A0rudolstadtu-jezuite-indiani-a%C2%A0bach-v-bolivii/)