Výpisky: Ondřej Ježek

Ukázky z rozhovoru s hudebníkem a vydavatelem Ondřejem Ježkem o budoucnosti popu a o hudbě, ze které lze mít radost. Rozhovor vyšel v týdeníku RESPEKT.

Mám pocit, že pop je něco jako vrcholová turistika, že se tam člověk musí vydat opravdu silou vší vůle a pak snášet všechno možný příkoří. A když se dostane na vrchol, zjistí, že tam to všechno končí a je tam sám. Anebo se mu udělá špatně a musí zase dolů, do pajzlu pod základním táborem.

Existuje řada dobrejch kapel, která brázdí Evropu v dodávce a dá se s nima udělat koncert, když jim dáte najíst, napít a nějaký minimální peníze. Jedinej problém, se kterým toho moc nenaděláme, je OSA (Ochranný svaz autorský; pozn. aut.). Jeho ceníky na akce jsou v podstatě likvidační. Když uděláme koncert někomu v pražským klubu Rubín, kapela stojí dejme tomu 300 eur, něco stojí ubytování, nájem klubu, za rozumnou cenu přijde tolik lidí, že se to plus minus pokryje. A pak najednou přijde dopis od OSA, že chce dva tisíce korun, že tu kapelu zastupuje. Kapela z toho přitom nevidí nic, protože ve smlouvě s americkou autorskou organizací má, že si nepřejou vybírat poplatky z malejch klubovejch koncertů.

Žádná ze zajímavejch kapel dneska není u velkých agentur nebo vydavatelských společností. Ty jsou už úplně mrtvý, u nich se nic aktuálního a autentickýho neděje. Tam jde víceméně o přežívání, slučování a vydávání archivních katalogů. Hardcore, elektronická scéna a alternativní hudba úplně vypadly z kultury velkých společností, který se sice pořád snaží produkovat, ale je to úplně mimo reálnou hudbu. Naprostá většina mladejch kapel už si vydává hudbu v klidu na malým hudebním serveru nebo na labelu svých kámošů a pak s tím v pohodě vyjedou do Evropy na výlet na koncertní šňůru.

To je největší průšvih spousty kapel – očekávají, že je někdo objeví, očekávají, že je někdo vydá, očekávají, že je někdo někam pozve, že jim někdo něco zařídí... Jenže ono nemá cenu čekat. Chci videoklip? Natočím si ho sám. Chci desku? Nahraju si ji na chalupě nebo si naspořím na studio. Chci vydat svoji desku a dostat ji k lidem? Tak bych měl přemýšlet, kolik bych za ni byl ochotnej zaplatit já sám. Ideální je prostě očekávat jediný – že to, co dělám, nikoho jinýho zajímat nebude, a snažit se mít ze svojí hudby aspoň radost. Jestli přijdou i ty další věci, může to člověka už jenom potěšit.

Určitě už pominula prvotní vlna devadesátých let, kdy si všichni mysleli, že když mají doma počítač a kradenej program, můžou si sami udělat desku. To sice mohli, ale jen za cenu jistý upachtěnosti. Takže mám pocit, že teď se trochu vrací důvěra v nahrávací studia, kde jsou lidi, který mají trochu zkušeností a můžou tu kapelu postrčit vhodným způsobem kupředu. A můžou tu desku udělat rychle, namísto toho, aby se v tom někdo tři čtvrtě roku patlal.

 Objednat Respekt pro Kindle

Program Your 808

Grafický designér Rob Ricketts vytvořil zajímavou sérii nazvanou Program Your 808. Na čtyřech plakátech velikosti A3 graficky ztvárnil slavné bicí sekvence čtyř významných skladeb hudební historie, které byly naprogramovány na zvukové mašince Roland TR-808. Těmi skladbami jsou: Afrika Bambaataa - Planet Rock, Cybotron - Clear, A Guy Called Gerald - Voodoo Ray, Adonis - No Way Back. Nádhera!

DJ Haus - Needin´ U

Výpisky: Z rozhovoru se šéfem společnosti Neoluxor

Ukázka z rozhovoru s Břetislavem Janouškem, šéfem společnosti Neoluxor, jednoho z největších knihkupectví v zemi. Rozhovor vyšel v sobotu 17.3. v Lidových novinách.

Některá rozhodnutí bývají těžká. "Buď my, nebo oni." Aneb jeden z důvodů, proč se zatím v České republice rozvíjí prodej elektronických pomaleji, než by mohl.

LN: Kromě papírových knih má letošní rok patřit i těm elektronickým. Vy prodáváte i e-knihy a čtečky, jaký je o ně zájem?
BJ: My prodáváme čtečky Wooky od nakladatelského domu Euromedia Group. Od prosince jsme jich prodali zatím zhruba 50. Když se zhruba před dvěma lety začalo o e-knihách ve větším mluvit, byli jsme v hodně velkém tlaku. Amazon hlásil neuvěřitelné prodeje e-knih, e-knihy byly obrovským hitem v Anglii, v Německu a nás to trošku znervózňovalo. Nicméně situace v Česku je ta, že zatím je a ještě dlouho bude čas knih. A k nim jako doplněk bude existovat e-kniha. Proč ne. Určitě je i u nás dost lidí, kteří si čtou jak na čtečce, tak i papírové knihy.

LN Vy prodáváte čtečky od nakladatelství Euromedia Group, ale pokud vím, mělo to být úplně jinak. O prodejích e-knih a čteček jste jednali se společností eReading, všechno bylo připravené, ale několik minut předtím, než jste měli oznámit spolupráci, z toho sešlo. Spekuluje se o tom, že za tím stál právě jeden z největších nakladatelských domů u nás, Euromedia...
BJ: To je pravda. Naše představa ohledně e-knih byla taková: my jsme nikdy nedělali nic exkluzivně, ale spíše s ohledem na přání zákazníků. Pokud by si u nás chtěl zákazník koupit knihu a společně s ní i houpací síť, tak mu to umožníme a budeme rádi, když to bude fungovat. Stejné to bylo i s e-knihami. My jsme měli jasnou představu, že budeme mít svůj portál, kde budou všechny e-knihy na trhu. Jako první jsme se dohodli s firmou eReading a měli jsme zájem spolupracovat i s jinými nakladateli. Ovšem několik minut předtím, než jsme plánovali ohlásit spolupráci s eReadingem, telefonovala Euromedia Group s jasným požadavkem: Buď my, nebo oni. My jsme si logicky vybrali Euromedii, protože je to jeden z našich nejvýznamnějších a největších VIP partnerů.

LN: Taky s ním máte poměrně nadstandardní vztahy – u vás jsou pobočky Knižního klubu, který Euromedii Group patří, ve vašich prodejnách se koná velká část jejich autogramiád, navíc jste spojeni, i co se týče leckterých reklamních kampaní. Máte s Euromedií Group nějakou majetkovou spojitost?
BJ: Nemáme a nikdy jsme neměli. Pro nás je to jen největší a nejvýznamnější partner, ať už se to týká marketingové spolupráce, nebo toho, že máme prodejny Knižního klubu na našich pobočkách. To je asi pro většinu knihkupců opravdu poněkud nestandardní, přece jen – prodáváme knihy konkurenční firmy. Ale ono to vlastně jako konkurence nefunguje – Knižní klub má u nás šest tisíc titulů, my máme 75 tisíc. A pravidlem bývá, že když si zákazník třeba koupí kuchařku nebo encyklopedii na svou průkazku z Knižního klubu, tak pak si ještě k tomu obvykle koupí i nějakou knihu od nás. 

Kraftwerk Kover Kollection

DJ Food se netají láskou ke skupině Kraftwerk. V uplynulých letech nahrál několik mixů, kterými vzdal této německé čtveřici svůj hold. Každý mix sestavil zhruba ze třicítky skladeb, které jsou buď přímo coververzemi, tributem nebo používají samply ze skladeb od Kraftwerk. Každý mix také DJ Food doprovodil originálním obalem.

Všechny díly série nazvané Kraftwerk Kover Kollection si můžete stáhnout ze stránek Soundcloud. Každý mix je doprovázen mluveným slovem popisujícím v krátkých větách hudbu Kraftwerk, zaznívají také ukázky z rozhovorů.

Výpisky: Ivan Klíma - Moje šílené století 1.

Dodnes si pamatuji na vzrušení, když jsem na první nepopsanou stránku v černém sešitě s úzkými linkami napsal svoje jméno a pod ně titul Velká srdce. A pod titul slovo román, které napovídalo o mém odhodlání popsat všechny bílé stránky. Bělostná prázdnota papíru byla popřena. Když jsem pak po sobě četl věty, které jsem sepsal, trnul jsem blahem, že skládají celek, příběh, který se dál tak jako v tištěných knihách. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem něčeho takového mocen.
To, co jsem vytvořil, mělo tvar, anebo mi to aspoň tak připadalo.
Něco podobného cítí každý kluk, když se mu prvně podaří ze špejlí, papíru a motouzů vytvořit draka, který se pak opravdu vznese. Zdá se mu neuvěřitelné, že ty špejle, papír a provázky, které se ještě před chvílí spolu s tubou lepidla mrtvě válely na stole, teď podle předem pojatého plánu stoupají k nebesům. Člověk cítí uspokojení, že z něčeho beztvarého vytvořil tvar. Opájí se svým dílem dokonce i tehdy, když tvar je nedokonalý či odvozený, pokud je ovšem v nadšení z toho, co právě dokázal, vůbec schopen to rozeznat. Umění ovšem nezačíná tím, že člověk dokáže z beztvarosti vydolovat tvar, ale až tehdy, kdy je schopen úroveň toho, co vytvořil, posoudit a neupadnout v nadšení nad pouhým fatem, že dal dohromady jednoho z bezpočtu papírových draků.

...

Nadšení nad tím, co člověk vytvořil, není přímo úměrné úrovni vytvořeného. Spíše naopak. Tvůrce se nikdy nezbaví pochyb, zda jeho výtvor obstojí aspoň v čase jeho života, zatímco kýčař pochyby nezná, je si totiž svým výtvorem jist.

Orbital feat. Zola Jesus – New France

Adam F - When The Rain Is Gone

Výpisky: Veřejnoprávní rozhlas, Respekt.cz

V pondělním Respektu vyšel článek o veřejnoprávním rozhlasovém vysílání v ČR. Autoři popsaly problematiku naprosto vyčerpávajícím způsobem. Několik postřehů ze článku jsem vybral:

Je to jediné médium [rádio], které lze vnímat a zároveň se při něm věnovat jiné činnosti. ... Zatímco televize vyžaduje oční kontakt a internet rozptyluje dalšími a dalšími souvisejícími odkazy, poslech rozhlasu pořád může být kulisou při práci nebo řízení auta. Ideálně se hodí do zrychlených časů, v nichž jsme si zvykli dělat několik věcí najednou.

„Když spočítáte všechny celoplošné, regionální a digitální stanice, tak jich dnes máme dvacet. Ani se nedivím posluchačům, že nejsou schopní se v nich orientovat,“ připouští Duhan, který nyní přichází s pragmatickým řešením. Stanice se v jeho návrhu centralizují do čtyř základních okruhů označených čísly, z nichž si posluchač bude vybírat podobně snadno jako divák České televize. „Artovou“ Vltavu generální ředitel označuje za jedinou stanici, která je v současné podobě jasně vyprofilovaná a má profesionálně odváděnou publicistiku, obsahovou i hudební dramaturgii. Úprava ostatních stanic je však nevyhnutelná. Jedničku má tvořit takzvaný národní okruh. V něm se má Praha spojit s regionálními stanicemi, jež budou do vysílání v pravidelných časech vstupovat. Dvojkou se stane dosavadní Radiožurnál. Ten bude orientován na mladší posluchače, jeho zprávy budou dravější a flexibilnější, čemuž má odpovídat i výběr současnější hudby. Objevovat by se v něm měla v mnohem větší míře než dosud investigativní novinařina, která ovšem hlavní prostor najde na Čtyřce, Duhanově vysněné stanici mluveného slova. Vedle publicistiky, aktuálních společenských her či diskusních pořadů vyráběných sloučenými stanicemi ČRo 6 a Rádio Česko tu bude mít hudební složka jen okrajový prostor. Celkový cíl je zřejmý: sjednotit a zpřehlednit program ČRo tak, aby jednotlivé složky odpovídaly vkusu a zájmům jasně definovaného publika.

Radiožurnál je se současnými sedmi sty tisíci posluchači každopádně v nezáviděníhodné pozici. Primárně je pojímán jako zpravodajsko-publicistická stanice, přesto hudební produkce tvoří plnou polovinu jeho náplně. Představme si, jaké pozdvižení by vyvolalo, kdyby taková ČT 24 vysílala dvanáct hodin denně jen taneční klipy. Vznikl tak poněkud nesourodý tvar, v němž seriózní mluvené slovo střídají skladby, které si citlivější ucho spojuje s poslechem oddechového soukromého sektoru. 

Mediální expert a šéfredaktor serveru DigiZone.cz Jan Potůček upozorňuje, že se ČRo dlouhodobě potýká se stárnutím publika. Oslovuje především lidi nad padesát let a v důchodovém věku, ovšem pokud se mu v budoucnu nepodaří vytvořit dobře nastavenou síť stanic, která by si vychovávala a předávala posluchače různých věkových kategorií a zájmů, hrozí mu, že o ně zcela přijde. V rádiu si toho všimli už před časem, a proto ČRo na počátku roku 2006 spustil v okolí hlavního města vysílání regionální stanice pro mladé Radio Wave. Jejím záměrem bylo oslovit posluchače mezi šestnácti a třiceti lety, tedy generaci, jež si svůj vkus tříbí na internetu a o kterou by se časem mohl rozhlas opřít. Globální síť nabízí neskutečné množství nové hudby či myšlenkových proudů a Radio Wave mělo pomoci se v nich orientovat. Stanice od počátku usilovala o probourávání žánrových slepých uliček, neprofilovala se jako rockové nebo rapové rádio, místo toho v kostce nabízela průřez celým spektrem aktuální – zdaleka nejen – hudební produkce. Tak aby posluchač získal co možná nejúplnější obrázek, co se právě děje v mladé kultuře. 

Vysílat pro mladší publikum samo sebou není jednoduchý úkol. Už se totiž nejedná o generaci, která by vyrůstala s uchem přilepeným na tranzistor a brala jej jako jediný zdroj informací. Rozhlas dnes musí svoji roli obhajovat v prostředí, kde mu konkuruje flexibilní internet. Přesto to nemusí být prohraný boj. Stačí jen dobře pochopit, co může tradiční médium nabídnout v nových podmínkách. A v tomto ohledu je internetové Radio Wave pro ČRo skutečně inspirativní.

 Objednat Respekt pro Kindle

Výpiska: Drogy

Kniha: Abeceda prosperity (Jan Keller)

Vlastní důvod odporu státní moci vůči drogám je mnohem hlubší a souvisí s obavou, že budou narušeny některé ze základních mýtů, které o sobě moderní společnost pěstuje. Drogy ruší monopol na konstruování myslitelného světa, a takový monopol bývá podstatnou součástí jakéhokoliv mocenského monopolu.

The Brandt Brauer Frick Ensemble feat. Emika - Pretend

Dennis Ferrer vykázán od DJského pultu

Ani sebeznámější a sebelepší DJ si nemůže být jistý tím, že se jeho hraní neznelíbí majitelům klubu a nevykáží jej od djského pultu v průběhu setu. Přesně tohle nedávno zažil Dennis Ferrer.
Nejdříve zahrál skladbu Storm Queen - “Look Right Through” v remixu Jamie Jonese, pak pustil "Jack To My Groove" producenta Phila Weekse, a když navázal skladbou Subb_an - “This Place” (Nic Fanciulli rmx), majitelům došla trpělivost. Dennise požádali, aby přestal hrát. Důvod? Prý poslední skladby, které pouští, zní na jejich klub Mansion moc nekomerčně. Co na to Dennis Ferrer? "To mají sakra pravdu, že tyhle skladby znějí nekomerčně. lmao."

http://www.thedailyswarm.com/headlines/dj-dennis-ferrer-removed-decks-not-playing-commercial-music/

Nina Kraviz - Ghetto Kraviz

Výpisky: Robert Glasper: Hip-hop je drsnej svět

Na konci února vyšla nová deska Roberta Glaspera, nazvaná Black Radio. Album je úžasnou směsicí jazzu, soulu a hip-hopu; hostují na něm například Erykah Badu, Lupe Fiasco, Musiq Soulchild, Meshell Ndegeocello nebo Mos Def.
Pro časopis Harmonie vedl s Glasperem rozhovor novinář Daniel Konrád. Celý rozhovor si určitě přečtěte na stránkách muzikus.cz (http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Robert-Glasper-hiphop-je-drsnej-svet~07~leden~2012/), pár střípků z něj vybírám zde:

Chci ukázat ty svoje dvě tváře, že na jednu stranu mám jazzové trio, vydávám u Blue Note a jsem prostě jazzovej frája, ale na druhou dost jedu v těchhle hip-hopových a soulových věcech. Takže jsem chtěl všechny svoje kamarády z jednoho břehu přetáhnout na ten druhej.

Já chci, aby moje desky zněly jako z opravdickýho jazzklubu, potřebuju, aby moje tělo mělo normální reakce a cejtilo stejnou náladu, jako v noci. A kdo chodí do jazzklubu v deset ráno, aby odehrál tři sety? To je na hlavu. Já jsem noční brouk.

Afroameričané dnes rozhodně nehrajou jazz tolik jako v šedesátejch nebo sedmdesátejch letech. Pořád by to uměli, ale v dnešní situaci je to skoro nemožný, vůbec si vyprodukovat desku a živit se jako jazzovej muzikant, to zkrátka vyžaduje velkej risk a odvahu. A většina lidí nechce opustit svoji bezpečnou zónu a vzdát se kostelíčku doma v St. Louis, jen aby v New Yorku mohli zápasit o přežití a hrát hudbu, o kterou nikdo nestojí, rozumíte? Takže když už se do muziky někdo opře, jdou samozřejmě po R&B, protože tam ty prachy pořád jsou.

Jazz podle mě trpí tím, že je každej rok víc a víc evropskej, protože ho už i tady hrajou převážně Evropani. A myslím, že lidi to v důsledku toho přestává zajímat a už na jazz nechoděj. Já se to snažím řešit tím, že si stojím mezi těma dvěma světy, jsem stejně dobrej v jazzovým klubu jako na ulici s hip-hoperem, umím jazzovou teorii, ale taky dovedu vařit v kostele. To je podle mě cesta, jak to propojit.

Hip-hop se mění jako každá hudba, a i když se momentálně nachází ve fázi, která je mi třeba míň příjemná, pořád lepší, než kdyby ustrnul jako jazz. Protože hudba, která se nikam neposouvá, je mrtvá, a to se podle mě přihodilo jazzu. Já když vydám desku, zápasím v hitparádách o prvenství s dinosaury, musím pořád prodávat víc desek než Frank Sinatra. Vždyť je to směšný! Když vydá novou desku Chris Brown, tak neexistuje, že by před ním v prodejích seděl Marvin Gaye. To jenom ukazuje, jak je na tom jazz bledě. A nejde jen o čísla, i hudebně nic moc. Kdo jako jazz dneska táhne?

Hip-hop má tolik stylů, že jenom si uvědomit, jakou uměleckou formu právě do klavíru sázíte, je pořádná fuška. Kdysi bylo v hip-hopu všechno na první dobu, ale dneska to lítá dopředu a dozadu a jsou to takový ožralý rytmy. Já si na to zvykl už dávno, ale většina s tím furt zápasí. I dobrej jazzovej pianista vytuhne na tom, když má najednou deset minut hrát jednoduchou smyčku, prostě na takovej druh cvičení není zvyklej. Nemluvě třeba o držení basovejch linek, který shora neustále rozbíjí nějakej rapper. Je to drsnej svět. Pro ty, co v něm žijou, i pro ty, co ho hrajou.