Dodnes si pamatuji na vzrušení, když jsem na první nepopsanou stránku v černém sešitě s úzkými linkami napsal svoje jméno a pod ně titul Velká srdce. A pod titul slovo román, které napovídalo o mém odhodlání popsat všechny bílé stránky. Bělostná prázdnota papíru byla popřena. Když jsem pak po sobě četl věty, které jsem sepsal, trnul jsem blahem, že skládají celek, příběh, který se dál tak jako v tištěných knihách. Připadalo mi neuvěřitelné, že jsem něčeho takového mocen.
To, co jsem vytvořil, mělo tvar, anebo mi to aspoň tak připadalo.
Něco podobného cítí každý kluk, když se mu prvně podaří ze špejlí, papíru a motouzů vytvořit draka, který se pak opravdu vznese. Zdá se mu neuvěřitelné, že ty špejle, papír a provázky, které se ještě před chvílí spolu s tubou lepidla mrtvě válely na stole, teď podle předem pojatého plánu stoupají k nebesům. Člověk cítí uspokojení, že z něčeho beztvarého vytvořil tvar. Opájí se svým dílem dokonce i tehdy, když tvar je nedokonalý či odvozený, pokud je ovšem v nadšení z toho, co právě dokázal, vůbec schopen to rozeznat. Umění ovšem nezačíná tím, že člověk dokáže z beztvarosti vydolovat tvar, ale až tehdy, kdy je schopen úroveň toho, co vytvořil, posoudit a neupadnout v nadšení nad pouhým fatem, že dal dohromady jednoho z bezpočtu papírových draků.
...
Nadšení nad tím, co člověk vytvořil, není přímo úměrné úrovni vytvořeného. Spíše naopak. Tvůrce se nikdy nezbaví pochyb, zda jeho výtvor obstojí aspoň v čase jeho života, zatímco kýčař pochyby nezná, je si totiž svým výtvorem jist.
