Na konci února vyšla nová deska Roberta Glaspera, nazvaná Black Radio. Album je úžasnou směsicí jazzu, soulu a hip-hopu; hostují na něm například Erykah Badu, Lupe Fiasco, Musiq Soulchild, Meshell Ndegeocello nebo Mos Def.
Pro časopis Harmonie vedl s Glasperem rozhovor novinář Daniel Konrád. Celý rozhovor si určitě přečtěte na stránkách muzikus.cz (http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Robert-Glasper-hiphop-je-drsnej-svet~07~leden~2012/), pár střípků z něj vybírám zde:
Chci ukázat ty svoje dvě tváře, že na jednu stranu mám jazzové trio, vydávám u Blue Note a jsem prostě jazzovej frája, ale na druhou dost jedu v těchhle hip-hopových a soulových věcech. Takže jsem chtěl všechny svoje kamarády z jednoho břehu přetáhnout na ten druhej.
Já chci, aby moje desky zněly jako z opravdickýho jazzklubu, potřebuju, aby moje tělo mělo normální reakce a cejtilo stejnou náladu, jako v noci. A kdo chodí do jazzklubu v deset ráno, aby odehrál tři sety? To je na hlavu. Já jsem noční brouk.
Afroameričané dnes rozhodně nehrajou jazz tolik jako v šedesátejch nebo sedmdesátejch letech. Pořád by to uměli, ale v dnešní situaci je to skoro nemožný, vůbec si vyprodukovat desku a živit se jako jazzovej muzikant, to zkrátka vyžaduje velkej risk a odvahu. A většina lidí nechce opustit svoji bezpečnou zónu a vzdát se kostelíčku doma v St. Louis, jen aby v New Yorku mohli zápasit o přežití a hrát hudbu, o kterou nikdo nestojí, rozumíte? Takže když už se do muziky někdo opře, jdou samozřejmě po R&B, protože tam ty prachy pořád jsou.
Jazz podle mě trpí tím, že je každej rok víc a víc evropskej, protože ho už i tady hrajou převážně Evropani. A myslím, že lidi to v důsledku toho přestává zajímat a už na jazz nechoděj. Já se to snažím řešit tím, že si stojím mezi těma dvěma světy, jsem stejně dobrej v jazzovým klubu jako na ulici s hip-hoperem, umím jazzovou teorii, ale taky dovedu vařit v kostele. To je podle mě cesta, jak to propojit.
Hip-hop se mění jako každá hudba, a i když se momentálně nachází ve fázi, která je mi třeba míň příjemná, pořád lepší, než kdyby ustrnul jako jazz. Protože hudba, která se nikam neposouvá, je mrtvá, a to se podle mě přihodilo jazzu. Já když vydám desku, zápasím v hitparádách o prvenství s dinosaury, musím pořád prodávat víc desek než Frank Sinatra. Vždyť je to směšný! Když vydá novou desku Chris Brown, tak neexistuje, že by před ním v prodejích seděl Marvin Gaye. To jenom ukazuje, jak je na tom jazz bledě. A nejde jen o čísla, i hudebně nic moc. Kdo jako jazz dneska táhne?
Hip-hop má tolik stylů, že jenom si uvědomit, jakou uměleckou formu právě do klavíru sázíte, je pořádná fuška. Kdysi bylo v hip-hopu všechno na první dobu, ale dneska to lítá dopředu a dozadu a jsou to takový ožralý rytmy. Já si na to zvykl už dávno, ale většina s tím furt zápasí. I dobrej jazzovej pianista vytuhne na tom, když má najednou deset minut hrát jednoduchou smyčku, prostě na takovej druh cvičení není zvyklej. Nemluvě třeba o držení basovejch linek, který shora neustále rozbíjí nějakej rapper. Je to drsnej svět. Pro ty, co v něm žijou, i pro ty, co ho hrajou.
