Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 52

Jamie Jones nezapomíná na budoucnost, Shinedoe bez hranic, Tom Middleton přidává jednu skladbu navíc, Aly-Us v nových mixech, Gui Boratto s manželkou, progresivní Ian Pooley, klasický Dahlback. To vše v dalším díle rubriky Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách techno.cz

Way Out West - We Love Machine

Nick Warren a Jody Wisternoff nejsou podle mého názoru oním klasickým projektem ve stylu třeba Chemical Brothers - siamská dvojčata, bez druhého ani ránu. Sice pod hlavičkou Way Out West vydali od roku 1994 mnoho skladeb, nicméně oba se hojně realizují také jako DJové pod vlastními jmény. A konkrétně Nick Warren je ve světě taneční hudby určitě stejně známý pojem jako "Way Out West" (viz například jeho geniální mixy pro Global Underground).

První album Way Out West vyšlo v roce 1997, aktuální We Love Machine je jejich čtvrtý počin. A nutno říct hned v úvodu, že se jedná o album s naprosto jiným zvukem, než by člověk pod vlivem jejich předešlé produkce čekal. Důvodů je několik. Nick a Jody už nechtěli dále pracovat s nejrůznějšími zvukovými inženýry, techniky; měli pocit, že si vše vlastními silami zvládnou vytvořit sami. A lépe. Postavili si tedy úplně nové, vlastní studio. Dalším důvodem je Jodyho propuknuvší láska ke starým syntezátorům, kterými si studio vybavil. Což zvuk alba ovlivnilo absolutně nejvíc.

Nejdřív jsem nebyl z Love Machine úplně nadšený. Přeci jenom skok od progresivního-trance zvuku dřívějších skladeb k analogově znějícímu zvuku jako z konce osmdesátých a začátků devadesátých let byl pro mě trochu větším překvapením. V jedné recenzi dokonce napsali, že se jedná o ostřejší verze skladeb Pet Shop Boys, pouze s menším počtem vokálů.

Když jsem se do Love Machine ale zaposlouchal více, vystoupily přes nános "retra" do popředí skladby, které ukazují na Nickovu a Jodyho producentskou genialitu. Je pravděpodobné, že se vám album bude dostávat pod kůži postupně. Skladbu po skladbě. Až nakonec nebudete vědět, která se vám vlastně při prvním setkání s albem nelíbila.

Každopádně mezi nejkrásnější skladby patří jednoznačně Only Love, s rychlejšími, ostřejšími beaty, vrstvenými melodiemi a nádherným vokálem. Podobně znějí i Pleasure Control nebo Future Perfect.

Pomalejší Survival mi trochu připomíná starší Orbital; beaty v Bodymotion jako by vypadly ze skladby Beat It od Michaela Jacksona (skladba je založena na samplu skladby Love Tempo projektu Quando Quango z roku 1983); One Bright Night bych měl tendenci hledat ve skříni plné starých zaprášených vinylů (koneckonců jedná se o remake skladby A Famous Myth, která zazněla v legendárním filmu Půlnoční kovboj).

Celkově vás na albu čeká pořádná porce samplů kytar, spousta vesmírných zvuků, různé druhy syntezátorů, skladby složené jako klasická píseň: sloka, refrén a vokalista Jonathan Mendelsohn. A nenechte se zmást. Přestože, v některých skladbách jsem si myslel, že zpívá žena, není tomu tak. Vše je pouze Jonathanův hlas.

Původně jsem byl přesvědčený, že i když Way Out West milujete, existuje pár důvodů, proč by se vám tahle deska nemusela líbit. Ale postupně jsem měnil názor. Je úžasná.


* recenze vyšla na techno.cz

Drumattic Twins - Hammer & Tongs

Nick Slater a Kevin Lancaster aka Drumattic Twins dokazují, že rozhodně nepatří do starého železa. I po dvaceti letech na scéně v sobě mají elánu na rozdávání. Možná i proto pojmenovali nové album Hammer & Tongs - v angličtině tento výraz znamená "dělání něčeho s velkou energií nebo nadšením". Což je věc, kterou věřím Nickovi a Kevinovi naprosto absolutně.

V posledních letech breakbeat jako hudební styl ve vývoji poněkud zakrněl. Žádné nové neprobádané krajiny nikdo neobjevuje. Pokud někdo vkládal naděje do nového alba dvojice Drumattic Twins a doufal, že by se v tomto směru mohlo něco změnit, může být zklamán. Nick a Kevin totiž zvysoka kašlou na vývoj-nevývoj, zakrnění-nezakrnění scény a přicházejí s jednoduchou nabídkou: "Chcete si nechat namlátit do hlavy pořádnou dávku zalomených beatů?"

Od jejich prvního alba Drumattical (s hitem Feelin´ Kinda Strange) uběhlo už sedm let. Protože to je přeci jenom hezká řádka zim, rozhodli se Nick a Kevin nekteré hity, které v tomto mezidobí vyšly, vydat i na Hammer & Tongs. Takže tu najdete například pecky Hyperspeed z roku 2007 nebo Twister (2005). Ale je tu pochopitelně i pořádná kupa nových náloží.

Drumattic Twins na albu přicházejí se všemi možnými polohami skladeb. V tracku Back To The Old School nabízejí úžasnou, oldschoolově znějící rave-piano linku, která vás donutí namalovat si žlutého smajlíka na hruď, vzít píšťalku a s ostatními klubery zborcenými potem křepčit až do rána.

Při poslechu skladeb Broken Planet nebo Under The Lights si budete chránit krk, protože syntezátory jsou zde ostré jako břitva. Do zasněného stavu se dostanete díky Pick Me Up Baby nebo Heartbreaker, "beatový festival" zažijete díky Drum Thunder a Sound Of The Drum, a dokonce si můžete zatrsat i na retro-disco-house Deep Throat.

Album Hammer & Tongs jednoduše zaplní vaši hlavu nejdivočejšími a nejzábavnějšími breakbeaty letošního roku. Pokud by snad někdo chtěl hledat nějaké skryté významy, dvojsmysly a podobně, mají pro něj Drumattic Twins vzkaz hned v první skladbě: Don´t Be So Fucking Drumattic! Přesně tak.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 51

Bloody Mary jako vyprošťovák, hvězdná trojice (Underworld, Knight, Ramirez) přichází s Downpipe, Lukas Greenberg nabízí klíč k duši, Darren Emerson vás zve domů, Vincenzo vás hodlá zhypnotizovat a Laurent Garnier si založil vlastní rádio. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* celá rubrika na www.techno.cz

Calvin Harris - Ready For The Weekend

Skotský producent Adam Wiles aka Calvin Harris nenabízí vůbec nic nového. Ale evidentně s tím "ničím novým" přichází v pravý čas. Album Ready For The Weekend se totiž hned po vydání dostalo na první místo britské UK Top 40. Stejně jako předtím dva singly z něj: Dance Wiv Me (spolu s Dizzee Rascalem) a I´m Not Alone.

Celou podstatu alba podle mě nejlépe shrnul sám Calvin, když napsal: „V tuto chvíli jsem nejvíce posedlý ideou stadiónových mejdanů: chci si užívat výrazných hudebních melodií a hodně takzvaných ´ruce-na-horu´ momentů“. Z tohoto vyjádření je zřejmé, že při poslechu Ready For The Weekend nebude potřeba zapínat skoro žádné mozkové buňky. Čímž nechci Calvina nijak urazit, nicméně na divoké párty mozkové buňky spíše zabíjíte, než byste je zaměstnávali debatami nad nesmrtelností chrousta.

Jeho první album I Created Disco, které vyšlo před dvěma lety, bylo docela electroclashové, ovlivněné zvuky osmdesátek a funky náladou. Ready For The Weekend je ukotveno spíše v letech devadesátých, ve světě trance music, handbag house music, extáze.

Calvin Harris zde nabízí hlavně zábavné popové hrátky, ale občas se objeví i náročnější momenty. Někomu může album místy připomínat zpěváka Miku a něco ve smyslu "big girls, you are beautiful", jiný zde najde zábavnost a odvázanost Basement Jaxx. A kdo přimhouří obě oči, možná uslyší i elektronicky-sexuálně nabitého Kanaďana Tigu.

Vzhledem k momentální Calvinově popularitě lze částečně tohle album přirovnat i k Mobymu. Ready For The Weekend je plné přímočarých melodií, a tak bude nejspíš postupně rozprodáno jako podklad do reklam stejně jako Mobyho Play (ostatně, Calvin již s reklamními agenturami čile spolupracuje, složil například hudbu pro spot Coca-Coly).

Calvinovi nelze upřít producentskou zručnost (produkoval například několik věcí pro Kylie Minogue). Je pouze škoda, že ji dává do služeb přímočaré líbivosti a nesnaží se pokoušet o něco trvalejšího. Jednoduše: o albu se zcela jistě nebude psát jako o "kritikou chváleném". Nicméně Calvin zdá se být ve svém živlu. A s ním i dost posluchačů, kteří si album pořídili nebo chodí na jeho vystoupení. Což je asi nejdůležitější.

A jen na okraj: přestože je na albu mnoho balastu, je zde i skladba I´m Not Alone. Poprvé jsem ji slyšel na začátku tohoto roku a můžu ji pořád. Pro mě už teď jedna ze skladeb roku 2009.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 50

Nick Curly si splnil sen, Dambalaa je Hot, Babak Shayan představuje svůj život, Shit Robot ukazuje jednoduché věci, Tim Green chce být pozitivní a finové surfují na rádiových vlnách. To vše v jubilejním padesátém díle rubriky Narovinu.

* rubriku si můžete přečíst na www.techno.cz

Calvin Harris - Í´m Not Alone (live)

Roy Davis Jr. - God Life Music

Roy Davis Jr. oplývá všestranným talentem - přesnými trefami zasahuje srdce posluchačů jednak díky producentskému umu, tak i díky skvělému vokálu. Když si ještě dnes poslechnu acidem ovlivněný debut The Secret Mission, které vyšel před čtrnácti lety, cítím jistou nadčasovost a kvalitu. Nicméně, příjemnější mrazení v zádech pociťuji hlavně z jeho pozdějších, soulful deep housových produkcí. K takovým se řadí i aktuální God Life Music. Podařilo se Royovi složit důstojného následovníka úžasného alba Chicago Forever, které vydal v roce 2004? Určitě ano!

Roy pochází z Kalifornie, ale ještě jako dítě se s rodiči přestěhoval do Chicaga. Vyrůstat v osmdesátých letech právě v tomto městě a nevydat se na cestu skládání house music je prakticky nemožné. Nejdříve byl díky DJ Pierrovi ovlivněn především acid housem; naskočil do Pierrova rozjetého, dnes už legendárního projektu Phuture, z jehož z dílny pochází slavná skladba Acid Trax.

Ovšem acid nebyl jeho jediná láska: také miloval rhythm and blues, soul, gospely a Curtise Mayfielda (díky němu se odvážil vzít do ruky mikrofon a zpívat). A také velmi respektoval ikony jako byli Farley Jackmaster Funk, Marshall Jefferson nebo Lil’ Louis.

Roy se bezpochyby nejvíce proslavil hitem Gabriel, který složil s vokalistou Pevenem Everettem (prodalo se ho celosvětově 250.000 kusů). Kromě práce pro slavný label Strictly Rhythm, pro který vyhledával nové talenty, si získal uznání i svými remixy (např. díky předělávce skladby Lady projektu Modjo se vyšplhal na první místo taneční části americké hitparády Billboard Dance Chart).

Ale dost o historii, zpět do současnosti. Už jen název alba God Life Music napovídá, že tady půjde hlavně o spirituální stránku hudby. Ostatně, oduševnělá (soulful) house music je z velké části právě o spiritualitě. A nemusíte být nutně věřící, abyste při poslechu této desky měli pocit, že vše kolem nás má nějaký hlubší smysl. I díky Royovi lze napsat, že house music neztratila svou duši.

Na God Life Music lze najít jasné kořeny Royova hudebního backgroundu (Chicago). Nechybí rhythm and bluesové vokály, jemné nádechy elektra osmdesátých let (What Cha Gonna Do), křehké beaty a zasněné smyčce (Chicago Heights). Všudypřítomnou oduševnělost asi není třeba připomínat (Paradise, Hold U), stejně jako lehkou "tech" polohu některých skladeb (I Have Vision).

Roy svůj styl nazývá Soul Electrica, neboli soul music spojená s elektronikou (Soul Electrica je také název jeho druhého alba). Většinou podobná označení považuji spíše za marketingovou záležitost, ale musím uznat, že pokud poslouchám jeho tvorbu a představuji si tohle sousloví, není tak úplně od věci. A navíc, dobrý slogan prodává.

Nedá se nic dělat, Roy Davis Jr. mě opět dostal.


* recenze vyšla na techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 49

Návrat piána a melodií, label Mild Pitch je hot, Julius Papp tu bude ještě nejméně tisíc let, Karol XVII & MB Valence z Polska, Chris Lake je šílený a Style Of Eye závodí. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách techno.cz

Silicone Soul - Silicone Soul

Silicone Soul vydali nové album. Už jenom tato samotná věta nemůže nechat v klidu žádného fanouška rovných beatů. Craig Morrison a Graeme Reedie totiž patří k absolutní producentské špičce a jejich alba a singly právem vzbuzují zájem i vysoká očekávaní.

Craig a Graeme letos slaví deset let od chvíle, kdy poprvé zasedli za mašinky a vydali společný singl. Přestože většina producentů při takovémto jubileu vypustí do světa sbírku největších hitů nebo remixů, Silicone Soul tomuto vábení odolali. A připravili regulérní album, v pořadí již čtvrté (A Soul Thing - 2000, Staring Into Space - 2005, Save Our Souls -2006).

Asi bych si netroufnul říct, že je tohle album výrazně horší než předchozí alba. Nerad bych se nechal ukamenovat rozvášněnými davy. Na první poslech jsou to stále titíž Silicone Soul. Používají klasické postupy, klasické zvuky. Celé album stojí, jak je zvykem, někde na pomezí deephouse music a minimalovější polohou techna. Tu se objeví nějaký ten disco prvek, jinde zase trochu temnější elektronika. Beaty jsou dynamické, nálada deep a často hypnotická. Proměnlivá. Možná by se dalo říct, že Silicone Soul skládají takové "elektronické blues".

Zdálo by se, že je vše servírováno ve správném poměru. Ale... Pustil jsem si album několikrát, přečetl si pár aktuálních rozhovorů s oběma producenty, a zjistil jsem, že na mě album začalo působit možná až moc zádumčivě, melancholicky.

Například skladba Dogs Of Les Ilhes je ovlivněná Craigovým novým domovem, uslyšíte v ní samply z okolí, kostelní zvony i štěkot jeho psa. Skladba David Vincent's Blues zase sází na motivy jejich oblíbeného sci-fi seriálu ze šedesátých let The Invaders. Koko´s Song je pro změnu věnována bulharskému fanouškovi, který zemřel několik dní poté, co jej potkali při jednom vystoupení...

Samozřejmě, že vlastní osobnost a aktuální životní pocity do muziky vkládá každý autor, každý je něčím ovlivněn. Ale pokud se nepodaří udržet jistá míra, nemusí se nutně posluchač s autorem ztotožnit na sto procent.

V tomto smyslu se mi vybavuje poslední album Booka Shade, kteří se snažili řešit vztah mezi prací (noční live vystoupení, djing) a snahou o normální rodinný život. A stárnutí. Podobný rozpor se možná nevědomky uhnízdil i v hlavách Silicone Soul.

A stejně jako Booka Shade, ani Craig a Graeme tuhle polohu nezvládli úplně dobře.


* recenze vyšla na techno.cz

Manuel Tur - 0201

Hluboce se musím uklonit před Jamie Odellem (aka Jimpster) a Tomem Robertsem, kteří před více jak deseti lety založili label Freerange. Díky jejich kvalitnímu vydavatelskému citu se z Freerange stal jeden ze zásadních labelů posledních let. Bez přehánění. Vychází zde velké množství různě zabarvených housových singlů: hypnoticky přitažlivých i euforicky nabitých. A také alba. Nyní aktuálně debut Manuela Tura nazvaný 0201.

Manuel Tur je mladý německý producent, který pochází z Essenu. Stejnou poklonu, jakou jsem vystřihnul v prvním odstavci majitelům Freerange, hodlám nyní adresovat i jemu. Na svůj mladý věk (těsně nad dvacet) už toho dokázal docela dost: singly vydal na Agave, SoSound, Bits Music, založil si vlastní label Smokestack Recordings, remixoval Jazzanovu nebo Nicka Holdera, byl nominován v několika kategoriích na Beatport Music Awards atd. atd. A to nejdůležitější: zakotvil u Freerange a vydal zde své první album.

Nutno napsat, že se jedná o výborné album. Náladou a stylem nejlépe popsatelné jako: Charles Webster skládá hudbu s Etiennem De Crecym a Ianem Pooleym. Kdyby se teoreticky protnuly hudební vesmíry těchto tří producentů, mohl by výsledek být hodně podobný. Manuel sám neskrývá inspiraci ve skladbách Sebastiena Legera nebo Swag. Jistě, hudebně zde můžete najít mnoho vlivů i stylů. Úžasně propojených do dech beroucích kompozic.

Manuel má podle jedné rozšířené fámy studio ve své ložnici, takže většina recenzentů neodolala poukázat na fakt, že uvolněnost a poloha alba nemohla vzniknout nikde jinde než právě tam. A neodolám ani já. Ať je to o studiu pravda nebo ne, ložnice je ideální na poslech 0201. A když ne ložnice, tak rozhodně nějaké klidné místo. Nemá smysl ládovat si desku do mp3 přehrávače a chodit po ulici. Tam se síla alba vytrácí v chaosu a nesoustředěnosti. Což jí ubližuje.

Album 0201 není primárně určeno pro taneční parkety. Jedná se o zvláštní mix převážně downtempo nálad s několika uptempo housovými skladbami. Několik skladeb vás bezpochyby nakopne, např. Radical s dunícími beaty a do výšin stoupající melodií, nicméně celé album je spíše "deep". Manuel občas zabrousí do broken beatového (Such A Dream) i ambientního světa (Fade Away), navštíví francouzský sound plný přefiltrovaných zvuků a opakovaných samplů (Shady Tree), aby vzápětí přeskočil oceán a lehce se dotknul i oduševnělejší polohy severoamerické deep house  music. K tomu všemu ještě vokály Marka ´Blakkat´ Bella ("Golden Complexion"), Alexandera Easta ("Will Be Mine") a Lariassy Kapp (Stay). Lahoda.

Nestává se často, aby většina hudebních časopisů dala shodně nějakému albu stoprocentní ohodnocení. V tomto případě se tak stalo. A zaslouženě. Po jarní výborné desce Crash od Miltona Jacksona se 0201 stává dalším pozitivním zářezem na pažbě labelu Freerange.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 48

Lisa Shaw je Free, Jamie Jones si užívá Summertime, Sharam Tayebi jako kovboj, Kubatko s novým ípíčkem, Roy Davis Jr. má hlad a Markus Schulz objevuje nový svět. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku Narovinu najdete na stránkách www.techno.cz

Jack De Marseille - Inner Visions

Spisovatel může projektovat své vnitřní vize na papír, skládat slovo za slovem a vytvořit ucelený tvar, který dostane podobu knihy nebo třeba jen krátkého textu. Hudebník může vnitřní vize transformovat do podoby tónů, melodií a uzamknout je například do podoby alba. A přesně to udělal DJ a producent Jack De Marseille a složil album Inner Visions.

Jack bývá ve Francii označován jako člověk, který udělal pro rozvoj techna na jihu Francie to, co Laurent Garnier pro Paříž. Kariéru nastartoval počátkem devadesátých let. Od té doby si postupně zahrál na všech velkých festivalech a ve všech slavných klubech světa. První singl mu vyšel v roce 1997, debutové album Free My Music v roce 2002 (prodalo se ho přes 16 tisíc kusů).

Jackovo druhé album, které vydal letos v dubnu, je určeno především těm, kdo mají rádi hodně nabasované groovy spodky. Ty jsou základem pro skladby laděné jak do deep house music (So Lovely, Spiritual Life), tak i do techna (Dubaminimalogy, Energizer). Album se nedá jen tak jednoduše zaškatulkovat, protože všechny skladby stojí na pomezí mnoha hudebních vlivů.

Asi vás po poslechu Inner Visions nepřekvapí informace, že jsou Jackovy kořeny hluboko zapuštěny ve stylech "Chicago house" a "Detroit techno". On se ale tyto styly nesnaží kopírovat nebo napodobovat; nabízí rozmanitost a dynamiku.

Jack říká, že svou muzikou chce lidi "překvapovat, dotýkat se jejich duší a přimět jejich těla k tanci".

Za prvé: nejsem si jist, že by tímto albem někoho překvapil. Jednoduše proto, že už dlouho odvádí velmi kvalitní práci, na kterou jsme od něj zvyklí. Takže kvalita je jaksi samozřejmá.

Za druhé: nejsem si ani jist, jestli se deskou dotkne lidských duší. Visuál alba, který pochází od ruského umělce Vika Prokopaviciuteho vás sice může naladit na vlnu abstraktních vizí, barevných a psychedelických výjevů. Nicméně, přestože mohou být vnitřní vize tak živé, že není lehké od sebe odlišit změněný stav vědomí a realitu, myslím si, že tento případ to není. Tady odlišíme vše jasně. V jednom momentě začíná Jack, v druhém realita.

A proto zní nejpřesněji část předchozího vyjádření "přiměje těla k tanci". Což možná může být pro někoho málo, ale já myslím, že je to velmi dobrý důvod, proč si album pořídit. Tancovat se dá ostatně i v leže.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 47

Filippo Moscatello je umělec, DJ Hell na cestě do pekla, Kevin Saunderson s History Elevate, Burial s rovnými beaty, rádiová show Deeper Shades Of House, Karotte zná ženskou duši. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku Narovinu najdete na www.techno.cz

Kubatko - Invincible Me

Hudba na tričku

Zajímavou formu prodeje svého nového alba zvolil americký raper Mos Def. Rozhodl se totiž prodávat album The Ecstatic na tričku. Ano, čtete dobře, na tričku.

Pokud přemýšlíte, jak takové tričko může vydávat zvuky, asi vás zklamu. Tričko totiž nehraje. Na přední straně najdete natisknutý obal alba, na zadní straně pak tracklist. A samotná "hudba"? Tu si musíte stáhnout na internetu díky kódu a internetové adrese, které jsou k nalezení na visačce.

Tričko se bude prodávat za 39 dolarů, což je dvakrát tolik, než stojí cédéčko nebo vinylová deska. Ale proč ne. Marketingově asi dobrý trik.

Piráti v Evropě

Politici často říkají: chcete něco změnit? Tak si založte stranu a poražte nás ve volbách. Proč ne. První vlaštovka už je na světě.

Švédská Pirátská strana podporující bezplatné stahování hudby, filmů a počítačových her z internetu, se stala ve Švédsku největším překvapením voleb do Evropského parlamentu.

Strana totiž podle průzkumů získala 7,4 procenta hlasů a dostane se tak s jedním poslancem do Evropského parlamentu.

Tummaa

Finský producent Sasu Ripatti vydá v srpnu pod pseudonymem Vladislav Delay již své v pořadí deváté album, které ponese název Tummaa.

"Album je o trochu více introvertní a temnější než dřív", říká Sasu. "Proto se také jmenuje Tummaa (v překladu ´tmavý´, ´temnota´). Desku jsem nahrával během ´kaamos´, což je ve Finsku období mezi prosincem a únorem, kdy je ve dne světlo jenom několik málo hodin. Mám tuhle dobu nesmírně rád".

Sasu chce tímto albem změnit pohled na svou produkci vydávanou pod značkou Vladislav Delay. "Zaměřil jsem se na zvuky vytvářené akusticky. Pokud to nebylo nezbytně nutné, nepoužíval jsem elektronické nástroje", říká. Jako důkaz nejlépe poslouží zjištění, že kromě něj se na albu podíleli i dva vynikající hudebníci - Argentinec Lucio Capece (klarinet, saxofon) a skotský skladatel Craig Armstrong (piano, Fender Rhodes).

Zatímco předešlá alba vydával Sasu na labelech jako Chain Reaction, Mille Plateaux nebo Huume Recordings (jeho vlastní label), album Tummaa vyjde na labelu Leaf.

Předvolební klip

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 46

Anil Chawla a Dale Anderson vydávají Roadhouse, label Global Underground o sobě dává výrazně vědět i letos, Peace Division končí, Ricardo Tobar začíná a Milton Jackson stvořil dokonalé album. To vše a ještě Deadmau5 v dalším díle rubriky Narovinu.

* rubriku Narovinu 46 najdete na stránkách www.techno.cz

Valí se na nás DJ

Label Global Underground o sobě dává výrazně vědět i v roce letošním. Po skvělém albu dvojice Anil Chawla - Dale Anderson a kompilaci Bogota 36 v podání Darrena Emersona, se na nás valí nová kompilační řada nazvaná DJ. Jako první se na dvou cédéčkách představí Nic Fanciulli.

"Nick je úžasný DJ a jsem rád, že tuto řadu otevírá. Kdykoliv ho slyším hrát, vždy mě naprosto ohromí", říká zakladatel labelu Andy Horsfield. Jaký je koncept kompilace DJ? Nijak překvapující: dát autorům naprostou volnost při výběru desek, stylu, nálady. "Většina lidí mého věku vyrůstala na kompilacích od Global Underground", říká Nic. "Takže jsem velmi rád, že se můžu právě pod hlavičkou tohoto labelu představit. A navíc v takto pojaté kompilační řadě".

Hoďte na ně granát

Stává se každoroční tradicí, že ve chvíli, kdy se začnou odehrávat techno party pod širým nebem (řádně ohlášené, povolené, na řádně pronajatém pozemku) spustí média neuvěřitelnou hysterii. Jednostranně zaměřené články nemají s objektivním informováním nic společného. Většinou se snažím média obhajovat, ale když si přečtu něco takového, viz http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?c=A090501_142803_domaci_pje, je mi z Idnes.cz trochu nevolno.

"Lidi jsou hodně naštvaní. Já jsem tak rozčilený, že snad vezmu granát a hodím ho na tu technoparty. Tady lidi celý týden pracují, aby vydělali na ty nefachačenka. A pak se ani nevyspí a neodpočinou kvůli tomu hluku. Co úřady, policie? Copak to není nikdo schopný zastavit?", táže se starosta Budkova, Miloslav Záškoda.

Zvolme jej do vlády, jeho nápad s granátem se zdá být univerzálním řešením všeho.

This is the End...

Na konci dubna se v obchodech objeví singl Eh Oh Um dvojice Justin Drake a Clive Henry aka Peace Division. A bude se jednat o jejich singl poslední. Proč poslední? Protože oba pánové se rozhodli po patnácti letech ukončit vydávání desek pod společným názvem. Všechno jednou končí... Přestože rozpad Peace Division není pozitivní zpráva, lze předpokládat, že sólová produkce obou muzikantů bude kvalitní. Asi.

Nahoru a dolů

Server www.financninoviny.cz uvedl, že celosvětové tržby z prodeje hudby klesly v roce 2008 o více než osm procent na 18,42 miliardy dolarů (382 miliard Kč), zejména kvůli propadu poptávky ve Spojených státech. Vyplývá to z údajů Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI).

Český hudební trh v roce 2008 naopak poprvé po deseti letech vykázal nárůst, a to meziročně o 11 procent na 555 milionů korun.

Poslouchám pomalu

Schválně: Kolik alb si denně-týdně stáhnete z internetu? Hodně? Opravdu hodně? A kolik z těchto alb si poslechnete od začátku do konce? Jen pár? Aby ne. Někdy se mi zdá, že množství desek, které si stáhnu není v mých silách za jeden život "uposlouchat".

Před týdnem mě zaujal článek v časopise A2 nazvaný Poslouchejte pomalu! Karel Veselý v něm upozorňuje na Hnutí za pomalé poslouchání (Slow Listening Movement). O co se jedná? Podstata hnutí je v článku vysvětlena slovy amerického hudebního publicisty Michaelangela Matose, který se přihlášením k tomuto hnutí rozhodl řešit nadbytek hudby, kterou je zavalen.

„Od této chvíle si skladbu ve formátu MP3 stáhnu z internetu až v okamžiku, kdy jsem si poslechl tu předchozí staženou. Když si koupím CDčko, musím ho pořádně naposlouchat, než si budu moci koupit další,“ vyhlásil Matos na svém blogu. "Díky internetu je dnes nedozírné množství hudby dostupné jen jediným kliknutím myši. Otevírají se tím obrovské možnosti, ale zároveň to svádí k těkavému a povrchovému rychlokonzumu."

To nezní špatně. Přemýšlím, že se k výzvě také přidám. Nicméně hodlám začít hezky pozvolna. Krok první: od chvíle, co jsem si článek v A2 přečetl se snažím každou desku vždy doposlouchat až do konce. A zatím se mi to daří. Krok druhý: stahovat další album jen poté, co řádně doposlechnu předchozí. No, to zatím ještě nedokážu...

Filmový i hudební průmysl zaspal dobu

Zatím nejzajímavější komentář k pátečnímu odsouzení zakladatelů portálu The Pirate Bay vyšel v sobotní MF DNES. Jeho autorem je Pavel Kočička (Sanquis – Časopis o umění a zdravém životním stylu). Co odstavec, to dle mého názoru trefa do černého.

"Filmový i hudební průmysl zaspal dobu. Ale místo toho, aby si majitelé vydavatelství přiznali, že internet v začátcích podcenili, a nabídli například konečně možnost sledování nebo půjčování filmů on-line, snaží se o nemožné. Efekt je totiž stejný, jako kdyby se únik vody z poškozené přehrady řešil lepením jednotlivých prasklinek. Dokud budete ignorovat důvody, proč dochází k poškození, přehrada se časem protrhne definitivně a způsobenou škodu již nikdo nenahradí."

Pirátská zátoka poražena?

Čtyři spoluzakladatelé internetového portálu The Pirate Bay (Pirátská zátoka) v pátek odešli od švédského soudu s ročními tresty vězení a pokutou 30 milionů švédských korun (asi 70 milionů Kč) za porušování autorských práv, napsal zpravodajský portál ihned.cz. Rozsudek ovšem zatím není pravomocný. Frederik Neij, Gottfrid Svartholm Warg, Carl Lundström a Peter Sunde proces označili za "divadlo pro média" a prohlásili, že přednímu BitTorrentovému vyhledávači a trackeru se nic nestane.

Portál The Pirate Bay byl založen v roce 2003. Umožňuje zdarma sdílet filmy, seriály, hry, hudbu a počítačové programy. Obhájci u soudu argumentovali tím, že "pirátská zátoka" nenabízí žádný materiál chráněný autorským právem. Taková díla z něj nelze přímo stahovat. Portál k nim ale zprostředkovává přístup. Podle údajů provozovatelů toho využilo 22 milionů lidí.

Český blogger Adam Javůrek z Centra pro online média, který vyučuje online žurnalistiku na Palackého univerzitě předpokládá, že rozsudek švédského soudu neznamená konec internetového pirátství. ČTK sdělil, že zástupci The Pirate Bay se určitě odvolají, soud se bude táhnout ještě měsíce či roky a The Pirate Bay bude do té doby zřejmě nadále fungovat.

Podle Veroniky Křesťanové z pražské právnické fakulty by i v ČR obžaloba za podobný skutek jako ve Švédsku mohla být úspěšná. Zpřístupnění filmů a hudby se podle ní dá zahrnout pod porušení autorských práv. "České soudy však zatím udělují za tyto činy spíše podmíněné tresty," uvedla s tím, že zásah do duševního vlastnictví se v ČR nepovažuje za příliš společensky nebezpečný. "Určitě to není trestný čin, který by plnil věznice," dodala. Rozsudek soudu ve Stockholmu ale podle ní může mít pozitivní význam, protože český a švédský právní řád se výrazně neliší.

Proč nehrát z vinylů?

Každý DJ, který schoval vinyly do sklepa a hraje již pouze z cédéček nebo mp3, má pro svoje rozhodnutí různé důvody. Docela zajímavě shrnul v rozhovoru pro techno.cz Ben Long (Space Djz) ty své: "Budu naprosto upřímný a řeknu, že gramofony vůbec nepostrádám a to hned z několika důvodů: 1. Neustálé nošení těžkého recordbagu po celém světě určitě neprospívá mým zádům, 2. S CD playery můžeme dělat minimálně stejné věci jako s gramofony, 3. Už žádné ztrácení desek, občas ti někdo nějakou šlohnul a nebo jsem je rozdával po příliš mnoho vodkách s redbullem, 4. Když ztratíš nebo poškodíš CD, vždycky si můžeš vypálit nové, 5. A pokud opravdu zatoužím po gramofonech, tak vytáhnu Traktor."

Zmatení pojmů

Zatímco lineupy zahraničních letních festivalů dozajista prasknou ve švech díky kvalitním DJským jménům, v Čechách se jako vždy budeme muset spokojit s málem. A s kapelou Chinaski. "Snažíme se o to, aby festival byl srozumitelnější širšímu publiku, a proto do programu zařazujeme například Chinaski, jednu z nejpopulárnějších kapel v republice. Češi je prostě mají rádi, je to kytarovka s relativně moderním zvukem a zvítězili v řadě anket v naší zemi," říká Pavel Tesař, pořadatel tanečního festivalu Creamfields, který se netají ambicemi řadit se mezi velké a kvalitní akce.

Jen tiše klopím zrak a přemýšlím, kde se stala chyba. Pokud chci Chinaski, musím vyrazit na taneční festival, a pokud chci třeba Underworld, musím na rockový festival Rock For People do Hradce Králové... "Vím, kde je hranice toho, co na Creamfields patří. Kabáti nebo Tři Sestry by se tam jistě nehodili," dodává Tesař pro MF Dnes.

Při vší úctě, hranice již byly překročeny dávno.

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 45

Kam patří Rasmus Faber? Proč Calvin Harris není sám? Kde loni nahrál svou kompilaci Darren Emerson? Proč si Dinky nebere servítky? Jak dopadl singlový návrat Petera Krudera? To vše a ještě mnohem víc v dalším díle rubriky Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

slotMusic budoucností?

Jedná se o geniální tah, anebo výstřel slepými náboji? To samozřejmě ukáže teprve čas. Nápad prodávat hudbu na paměťových kartách zní totiž naivně i zajímavě zároveň. V roce 2007 se celosvětově prodalo 449 milionů cédéček, což je o několik procent méně než v roce 2006. A i když se zvedá prodej hudby digitálně přes internet ve formátu mp3, z pohledu statistik celkový prodej obecně klesá. Mnoho lidí prý od nákupu digitální hudby přes internet odrazuje onen pocit, že si sice koupí album, vydají peníze, ale fyzicky v ruce nic nedrží.

Majitelé hudebních říší jako Vivendi SA's Universal Music Group, Sony BMG Music Entertainment, Warner Music Group Corp. a EMI Group PLC proto přišli s nápadem, jak spojit podle nich dvě důležité věci: vrátit lidi do kamenných obchodů a zároveň jim nabídnout i výhody digitálně stahovaných skladeb. A proto sázejí na slotMusic.

O co se vlastně jedná? slotMusic je označení pro distribuci hudby na paměťových kartách microSD. Ano, těch, které má spousta z vás ve svých mobilních telefonech. Daniel Schreiber z firmy SanDisk, která za slotMusic stojí, je přesvědčen, že současné ekonomické klima tomuto nápadu velmi svědčí. "Dnes už lidé vlastní spoustu přístrojů, ve kterých mohou microSD přehrát. Když nastoupila CD, museli si lidé koupit nejdříve přehrávač, na kterém by si mohli hudbu pouštět. Kvůli slotMusic ale nic speciálního kupovat nemusí", říká Daniel.

Karty slotMusic budou vydávány v kapacitě 1GB. Na kartě najdete celou desku ve formátu mp3 a také spoustu doprovodných fotografií, texty písní a další extra bonusy. Je pochopitelné, že si budete moct na kartu přidat i svoje vlastní věci. Cena by se měla pohybovat na hranici ceny CD.

Milton Jackson - Crash

Nominace na Grammy

Na světě jsou nominace na americké výroční ceny Grammy. Výběr z nominací týkající se elektronické hudby:

Best Dance Recording
Daft Punk - Harder Better Faster Stronger
Hot Chip - Ready For The Floor
Lady Gaga & Colby O'Donis - Just Dance
Madonna - Give It 2 Me
Rihanna - Disturbia
Sam Sparro - Black & Gold

Best Electronic/Dance Album
Brazilian Girls - New York City
Daft Punk - Alive 2007
Cyndi Lauper - Bring Ya To The Brink
Kylie Minogue - X
Moby - Last Night
Robyn - Robyn

Best Remixed Recording, Non-Classical
Ne-Yo - "Closer" (StoneBridge Radio Edit) [StoneBridge, remixer]
MGMT - "Electric Feel" (Justice Remix) [Justice, remixers]
Madonna feat. Justin Timberlake - "4 Minutes" (Junkie XL Remix) [Junkie XL, remixer]
Mary J. Blige - "Just Fine" (Moto Blanco Remix) [Moto Blanco, remixers]
Morgan Page feat. Lissie - "The Longest Road" (Deadmau5 Remix) [Deadmau5, remixer]

Všechny nominace zde.